DMD č. 20. pro 20. 4. 2014. Téma: Transakce

Zákazník vejde do antikvariátu. Chvíli se zmateně rozhlíží, pak přejde k jednomu z regálů a nervózně zakašle.
Bernard s hlavou opřenou o desku stolu rozespale vzhlédne.
„Co chcete? Co tady pohledáváte?“ křikne na něj Bernard
„Jsem tu kvůli knihám, sire. Mluvil jsem po telefonu s...“
„Nechci vaše peníze, nechte si je. Neprodávám žádné knihy.“ přerušil ho Bernard.
„A tohle všechno okolo je...?“ ptá se muž.
„Výstavka. Chlubíme se tím, co všechno máme. A teď vypadněte!“
„Ale já knihy nekupuji. Vlastně je prodávám.“
Ze skladu vyjde Manny: „Ááá, náš hlavní dodavatel. Na toho musíš být milý, Bernarde. Co nabízíte tento měsíc?“

"Takže jsme domluveni." Pravil velvyslanec Soval.
"Vy nám doručíte 200 kilo cukru a dodávky budete opakovat každý týden ve stejnou dobu. A my vám za to dáme 40 prutů do zlata raženého latinia. Samozřejmě vše tak, aby se o tom nedozvědělo Vrchní velení."
"Ale jistě, vždyť nás přeci znáte. My Ferengové přeci nešidíme své zákazníky. Vše bude splněno k vaší plné spokojenosti."
"Dobrá, tedy. A kdybyste k tomu semo tamo přidali nějakou čokoládu či podobbnou komoditu, samozřejmě by to bylo náležitě oceněno."
"Ale jistě, náš zákazník, náš pán." Zašklebil se ferengský obchodník.
* * *
"Teda, řeknu ti, s Vulkánci je radost obchodovat."

Matěj právě stál u platebního terminálu obchodu s elektronikou, a naťukával do něj pin svojí kreditky.
Už popáté za měsíc si byl koupit nový počítač. Měl totiž smůlu, ehh, tedy magické schopnosti, ale byl to nadšenec elektrotechniky a tak si to neustále odmítal připustit. Přestože skoro každá věc která spadala pod moderní elektrotechniku se v jeho přítomnosti dřív nebo později rozbila.
"No tak, proč se to nechce načíst." Pronesl Matěj po nějaké době, kdy na displayi platebního terminálu běhalo, jak transakce probíhá, ale stále nebyla ukončena. Náhle display zčernal. Ozval se zkrat, vyprskly jiskry a Matěj měl zase zašedivělý obličej.

„Když se zmenšíš, tak se odtud dostaneš! Říkalas, že jsi kouzelná, tak to udělej!“
„Nemůžu!“ kvílela dračice nešťastně. „Nedokážu se zmenšit, když mi hrozí nebezpečí! To je absolutně proti všem mým instinktům!“
„No jo, ale takhle se všema instinktama umřeš, protože to křídlo budeš mít rozmačkaný!“
Alžběta sice úplně nevěděla, jestli se jí to nezdá, ale toho draka jí bylo děsně líto. Byl na tom momentálně ještě hůř než ona. Zoufale se snažila vymyslet nějaké řešení.
„Tak se dohodneme – já odvelím ty kluky a ty se zmenšíš, abys z toho vypadla, platí? A potom tě ochráním.“
A podala dračici ruku...

Zapadl do první hospody kterou našel a objednal si pivo.
Tak ubohé místo si nedokázal představit ani v nočních můrách.
Dnešní noc na tom však nezáleželo.
"Já vás přivedu na jiný myšlenky, milostpane," přisedla si k němu nějaká zrzka. Nebyla hezká a zapáchala.
Přesto po chvíli přikývl.
Zatáhla ho jen na zadní dvorek. Rozepnula mu poklopec a vyhrnula si sukni.
Měl dostatek peněz na to, aby pronajal pokoj, ale neudělal to.
Když skončili, zaplatil jí tři šilinky o které si řekla. Něco za ním volala, ale neohlédl se.
Neudělal se. Nezapomněl. Nemohl ho mít.
A kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc.

"Milostivá, podívejte se na tuto překrásnou krajku. Nejjemnější krajka, lepší v Paříži nesežene! Ach, děkuji pěkně. Zde tato prodavačka vám ji zabalí. Deniso, okamžitě sem pojď!! Doporučuji oddělení dámských šatů, dnes máme mimořádne zboží."
*
"Dovolím si Vám nabídnout tuto látku, objev sezony. Potisk v motivu růží, vhodná především na vycházkové úbory. Deniso, postav se sem, madam chce vidět, jak se látka pohybuje!! Vidíte, drahá paní, jak se řasí? Převelice děkuji. Deniso, odnes zákaznici zboží do kočáru."
*
"Slečinko, řekněte mi, je zde oddělení deštníků? Děkuji."
Denisa svírá v ruce frank. Její první peněžní transakce po dvou týdnech prodávání u Štěstí dam.

Skupina pihovatých kluků zastavila na dohled Zelené pevnosti třímajíc dřevěné zbraně. Jejich vůdce vystoupil a zakřičel směrem k pevnosti.
„Hej zelenáči! Vedeme zajatce! Provedeme výměnu.“
Chvíli se nic nedělo a pak nad pevností vykoukly hlavy druhého gangu. Potom z ní vylezl vůdce, dekorovaný větvičkami a listím.
„Vy se odvažujete přijít ke králi elfů a něco požadovat? Výměna nebude! Zajatce si vezmeme sami.“
Na to se z pevnosti vyrojili další výrostci s bojovým pokřikem. Obě skupiny se do sebe pustily. Netrvalo dlouho a v okně nad nimi se objevil starý Ohlejžek a začal je kropit hadicí.
„Táhněte z mojí zahrady chuligáni!“

http://a-totalita.livejournal.com/35959.html

Karavana obchodníků zatajila dech. Bylo jasné, že se blíží velká příležitost. Mladý muž na unaveném koni. Pomačkané a zašlé, ale vysoce kvalitní šaty, postroj a sedlo z nejjemnější kůže.
Kdo byl až doteď kamarádem, stal se náhle rivalem. Všichni prodejci honem dorozkládali zboží, nejlepší kousky přikryli ubrouskem a zaujali pózu. Přijížděl princ.
Princ seskočil, procházel pomalu mezi vyloženým zbožím, konverzoval lehce s obchodníky a ti mu odkrývali největší perly svých stánků. Když prošel celým improvizovaným tržištěm, vrátil se k jednomu stánku a ukázal. Pak odepjal od pasu celý měšec a hodil jej kupci.
Bez počítání.
Princové to tak vždycky dělají.