Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Na dnešní prezentaci vám chci představit výsledek práce Institutu světelných technologií, tento přístroj,“ zaznělo od stolu pro přednášející.
„Pracovně mu říkáme udělátko tmy. Jak víte, světelné záření se šíří ve směru od zdroje rovnoměrně do všech stran. Záření našeho přístroje, nazvěme jej záření tmoucí, probíhá směrem opačným a má stejnou vlnovou délku. Pohlcuje světelné záření a vzniká tedy tma.
Dokážete si představit, jaký přínos to znamená pro naši ekonomiku. Například při odběru energie z okolí ji přijímací okruh přístroje zpracuje a stávajícími elektrickými rozvody přenese do elektrárny, kde se složitým procesem v tzv. degenerátorech mění na vodu či hnědé uhlí.“
David Šedovous měl hlad. Společně s Goliášem ulovili sice opici, ale pro oba byla příliš malá. Přednost získal samozřejmě Goliáš, který měl statut alfa samce.
Davida to ale nerozčilovalo - Goliáš byl jeho nejbližší přítel. Místo toho se oddělil od tlupy a šel na své oblíbené místo. U termitiště bylo naštěstí prázdno, což ocenil. Neměl náladu na samice a vřeštění mláďat.
Utrhl zuby stonek trávy, pečlivě ho očistil a strčil do hnízda. Chvilku v něm pohyboval a ven vytáhl stéblo obalené lahodným hmyzem. Celé ho olízl a dobrotu pořádně rozkousal a polkl. Pak stéblo použil znovu. A znovu. Dokud se nenasytil.
Za naše znalosti o životě a chování šimpanzů můžeme vděčit Jane Goodallové, která zkoumala jednu konkrétní komunitu šimpanzů v Tanzánii. Šimpanze neoznačila čísly, jak bývalo zvykem, ale pojmenovala je (např. Flo, Frodo, Freud,...)
4. listopadu 1960 Jane skutečně pozorovala šimpanze, kterého pojmenovala David Šedovous, jak vyrábí nástroj k lovení termitů. Byla tak prvním člověkem (no, nebo spíše odborníkem), který zjistil a popsal výrobu nástrojů u zvířat. Do té doby se předpokládalo, že nástroje jsou něčím, co patří jen lidem.
Výzkumy šimpanzů v kasakelské komunitě probíhají dodnes a jejich výsledky jsou prezentovány nejen v odborných článcích, ale také v populárně-naučných knížkách a dokumentech. Jane Goddallová oslavila 3. dubna osmdesát let, stále jezdí do Afriky, zkoumá své milované šimpanze a zároveň bojuje za práva zvířat všude po světě. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kasakelsk%C3%A1_%C5%A1impanz%C3%AD_komunita http://cs.wikipedia.org/wiki/Jane_Goodallov%C3%A1
(česká wiki má pouze základní informace, doporučuji přeskočit na anglickou)
lovení termitů: https://www.youtube.com/watch?v=inFkERO30oM
1945, utajené místo na pobřeží Baltského moře.
Omlouvám se, dneska budu velmi cynická. 15+?
Nevidím zlo.
Musím se soustředit jen na technické a technologické problémy při výrobě a montáži raket.
Těla dělníků, roztrhaná při explozi, odklízejí dřív, než přijdu.
Neslyším zlo.
Přede mnou vězně nikdy nebijí, sám jsem si vybral ty nejschopnější, tak proč si ničit pracovní sílu?
Skladiště je mimo doslech od mé pracovny.
Nemluvím zlo.
Stavíme tu rakety pro mezikontinentální lety. A tím pádem se připravujeme na lety od vesmíru.
Na Londýn je namířili jiní.
Nečiním zlo.
--------------
Jmenuji se Wernher von Braun a jsem konstruktérem a velitelem továrny na výrobu mezikontinentálních balistických raket. A teď mne omluvte, musím balit. Budu měnit zaměstnavatele.
Měnil Hitlera za Američany. Tam cítil příležitosti a peníze. A vzal to zgruntu - ukradl celý vlak, naložil do něj plány, prototypy, 500 nejlepších vědců a jel se vzdát. Jeho rakety V-2 se staly základem pro rakety Saturn použité k vynášení kosmických lodí k Měsíci v projektu Apollo.
Ještě jednou se omlouvám za cynismus. Von Braunových vědeckých výsledků si vážím, ale nevím, jestli si ho lze vážit jako člověka. Přemýšlím o tom celý večer a ještě nejsem rozhodnutá.
Pečlivě stáhl zatemnění, rozsvítil a políbil dceru na čelo.
"Běž si lehnout. Ráno vyprav Pierra do školy. Musím místo mámy do institutu."
"Nepřišel od ní dopis?"
"Ne, ale určitě se má skvěle."
Anebo kašle krev a dusí se.
"Nemáš se čeho bát, Hélène."
Jen toho, že mě zatknou.
"Dobrou, tati."
Osaměl. Irène chybí jemu i dětem. V práci i doma. Představil si její oči, neposlušné vlnité vlasy, stisk její ruky.
Najednou stála uprostřed pokoje. "Irène!" "Frédéricku! Bojím se o vás. Musíte se mnou do Švýcarska, všichni tři, tady ti jde o život."
Pomyslel na svůj poslední odbojový úkol a přikývl.
Je to příběh rodiny Joliot-Curie. Irène, dcera Marie Curie-Sklodowské a Pierra Curie, onemocněla začátkem války tuberkulózou a léčila se v sanatoriu ve Švýcarsku. Její muž zatím zastával v okupované Paříži všechny její pracovní povinnosti a staral se o dvě děti (dcera ročník 1927, syn 1932). Kromě toho aktivně pracoval ve francouzském odboji - jako poslední úkol měl připravit Molotovův koktejl na likvidaci německých tanků v případném povstání. Irène tajně přijela navštívit rodinu a povedlo se jí zařídit i útěk manžela a dětí do neutrálního Švýcarska. Pro manželovo zatčení by stačilo i to, kdyby se někdo z jeho spolupracovníků podřekl, kdo stál těsně před německou okupací za odesláním veškerých francouzských výzkumů na poli jaderného štěpení do Anglie.
Můj první pokud o překlad z řeči hmyzu. Originální znění následuje. Buďte shovívaví ;).
„Tak co doma?“ Bzz?
„Stejný, pořád stejný.“ Bzzz.
„O Pepovi jsi slyšel? Chudáka ho taky dostala ta sekta. Od posledního slunovratu se ze země nehnul.“ Bzz? Bzzz. Bz.
„Za chvíli nás dostanou všechny. A vymyjí nám mozky! Tfuj.“ Bzz. Bzzz! Bz.
„To určitě. Na mě si s nějakou vědou nepřijdou!“ Bz. Bzzz!
„Přátelé, bděte! Naše životy jsou jen pouhá lež! Ale pravda, pravda je pro každého! Věda vám otevře oči!“ Bzz! Bzzzz! Bzz! Bzz!
„Táhni nám z palouku!“ Bzzz!
„Fanatiku!“ Bz!
Mladý biolog se naklonil k oušku sličné psycholožky.
„A to jsi věděla, že pro čmeláky je fyzikálně nemožné létat?“
A jak to, milé děti, je doopravdy. Neb nejsem právě vědecky založená bytost, nikdy jsem se nad onou moudrostí (a dodatkem, že by čmeláci létat přestali, kdyby věděli, že nemohou) nezamýšlela, brala jsem ji jako velice milý fakt. Ale DMD otevírá oči a tak jsem prozřela i já! Čmeláci samozřejmě mohou létat (to je překvapení), takřka legenda o tom, že to není možné, vznikla někdy v hlubinách času, zřejmě v době, kdy měli lidé už zmáknuté výpočty týkající se letu všelijakých létajících strojů. A rozhodli se je aplikovat i na let hmyzu, konkrétně čmeláků. Nebrali v potaz specifičnost takového letu a v podstatě ignorovali polovinu jevů, které ho provázejí. A právě tak to vzniklo. MYTH BUSTED.
Technicky to nedávám, ale velice pěkný článek najdete třeba tady. :)
P.S. Vidíte v tom téma? Doufám, že jo, jinak jsem v rejži :D
Kupole se otvírala jako rozloupnutý pomeranč, až se hvězdná obloha dotkla objektivu Hookerova dalekohledu.
Edwin Hubble přistoupil k okuláru a doostřil obraz. Pokynul dámě. Elsa Einsteinová se sklonila k okuláru, pohlédla do něj a přenechala své místo manželovi. Walter Adams, ředitel observatoře, dojatě pravil: "Vážení hosté, toto je největší teleskop na světě!"
"K čemu je potřebný takový velikán?" otázala se zdvořile Elsa.
Adams začal vysvětlovat: "Zde pan Hubble objevil s jeho pomocí nové galaxie ležící hluboko v kosmu. Rozšiřují se naše hranice poznání. Brzo dokážeme stanovit i strukturu vesmíru."
"Skutečně? Můj muž to obyčejně dělá na druhé straně staré obálky."
Observatoř v Mount Wilson stojí od roku 1904, od roku 1917 vlastnila tehdy největší dalekohled světa (2,5 m zrcadlo, překonáno až 1944). Od roku 1919 ho používal astronom Edwin Hubble. Mezi roky 1922 a 1927 objevil nové spirální galaxie a to, že se od nás vzdalují (rudý posuv).
V době návštěvy měl Einstein již za sebou několik spočítaných modelů vesmíru (počínaje tím prvním, statickým) a připravoval se spolu s de Sitterem dopočítat model, který pravděpodobně nejlépe odpovídá skutečnému vývoji našeho vesmíru: Einsteinův - de Sitterův model.
Na místo činu dorazím obvykle do několika minut, málokdy později. Mám perfektně vyvinutý čich, pach krve i první výron rozkladných enzymů poznám neomylně. Nejprve se pečlivě věnuji tělním otvorům, do každého vložím několik desítek mikroskopických měřičů. Následně hledám, zda tělo nemá nějakou ránu či pohmožděninu, a ošetřím je stejným způsobem.
Pak nezbývá než čekat na parťáka a mezitím občas zkontrolovat, zda měřiče dělají, co mají. Příjíždí různě, někdy za pár hodin, jindy až za dva dny. Lupou pozorně zkoumá mou práci a pinzetou vytahuje jeden měřič za druhým. Nakonec forenzní entomolog spokojeně pronese: “Copak bzučivka, na tu je vždycky spoleh!”
Bzučivky jsou pro forenzní entomology jedny z nejzásadnějších pomocnic. (Obrňte žaludek.)
Výhonky ho obtáčely pevněji a pevněji. Ze vzdálených vzpomínek k němu dolehl hlas: "Co se stane, žáku Cartere, třeme-li ebonitovou tyč liščím ocasem?" Vylovil pomůcky a modlil se, aby se ozvalo vysvobozující zasršení.
Místo toho se Adéla začala otřásat. Smíchy.
"Počkej, jak to schytáš!"
"Kiš kiš, nenabiješ!"
"Ebonit je přece v triboelektrické řadě nejzápornější!"
"No, to je."
"A liščí ocas je kladný! Musí to fungovat!"
"Ve vlhkém skleníku?"
Zarazil se.
"Co s tím uděláš, tribomoulo?" posmívala se Adéla.
Carter svraštil brvy. Pomocí tyče si přitáhl k ruce létací klobouk, roztočil vrtuli do plných obrátek a odřízl Adélu těsně nad květináčem.
Fyzikální nesmysly ve filmech by byly tématem nejméně na disertační práci. Ebonitová tyč a liščí ocas jsou opravdu na opačných řadách triboelektrické řady, ale ocas byl s největší pravděpodobností vyděláván solí, a ta je hydroskopická. Pokud Nick není muž bez nervů, navíc se mu i potí ruce. Praktická zkušenost praví, že k oddělení náboje pro vlhkou kožešinu a mastné ruce nedojde (do teorie se nepouštím, nevím, jestli je vůbec úplně dokončená). I kdyby Nick dokázal náboj oddělit, bude ho příliš málo na to, aby kytku nějak citelně zasáhl (kondenzátor na shromažďování náboje jsem tam nikde nezahlédla). Také je úžasné, jak z třené tyče srší blesky, uvědomíme si, že průrazné napětí pro centimetrovou vzduchovou mezeru je 30 kilovoltů. To už jsem náchylnější věřit, že vrtule Carterova klobouku byla víceúčelová.
Omlouvám se všem čtenářům, až do víkendu zde budu jen velmi sporadicky, ozvu se všem pak.
Nikdy více blábolení při fyzice!
Nerozumíte výkladu učitele? Vysvětlete si to mezi sebou!
Přečtěte si otázku, promyslete možnosti, odpovězte každý sám.
Zůstanete ještě chvíli v napětí, zda je vaše odpověď správná nebo ne.
Několik příštích okamžiků strávíte v kruhu svých vrstevníků při diskuzi o otázce.
Tak fyziku mějte v lásce.
Květen 1905, Carská vojenská akademie, Petrohrad, Rusko
Anton Antonovič hladil Gavrilka po nozdrách. "Nooo, malý, klííd, nekřičí na tebe."
Hlas Nikolaje Semjonoviče nabíral na síle i výšce.
Kůň začal ržát a stavět se na zadní. Anton Antonovič se zamračil. Jeho koně nikdo lekat nebude.
"Uklidněte se!" zašeptal tak, že to bylo slyšet na celý sál. "Oba! Vy, Nikolaji Sergejeviči, první! Gavrilko je citlivá duše, nervózní lidi nesnáší!"
Nikolaj Sergejevič dokončil obhajobu klidněji. Nesmí v pacientovi vyvolat syndrom bílého pláště.
"Mohl byste prosím, Antone Antonoviči, pacienta položit?"
"Hají. Pan doktor ti změří tlak. Na ocase, to ještě neznáš. Tiše, malý, on musí poslouchat. A pak trubička. Poslední, slibujeme."
První měření krevního tlaku byla přímá - do cévy byla vložena skleněná trubice, která se naplnila krví do určité výšky.
Nikolaj Sergejevič Korotkov jako první vymyslel neinvazivní metodu měření - dodejme, že nebyl zvěrolékař, ale vojenský lékař, a na zvířeti demonstroval pouze na obhajobě své doktorské práce. Princip metody vysvětlil takto: „Riva-Rocciho manžetu umístíme ve střední třetině paže. Tlak v manžetě rychle zvýšíme, až je zcela zastaven krevní oběh pod manžetou. Poté necháme rtuť v manometru klesat naslouchajíce k tepně níže pod manžetou dětským stetoskopem. Zpočátku není slyšet žádný zvuk. S poklesem rtuti v manometru na jistou hladinu se objeví první krátké zvuky - jejich přítomnost značí částečný průtok krve pod manžetou. Značka manometru, u které se objeví první zvuky, odpovídá maximálnímu tlaku krve. S dalším poklesem rtuti v manometru slyšíme systolické šumy, které přecházejí znovu v tóny. Nakonec všechny zvuky vymizí. Čas vymizení zvuků značí volný průchod pulzní vlny; jinými slovy v momentě vymizení zvuků nejnižší tlak v tepně převýší tlak v manžetě. To značí, že manometrická značka odečtená v této chvíli odpovídá minimálnímu tlaku krve.“
U koňů se katetrování používá poměrně často, protože je přesnější a umožňuje dlouhodobé sledování tlakového vývoje, ale jsou už i neinvazivní alternativy. U lidí naopak.
