Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dvě siluety se rýsovaly proti vysokému plotu s ostnatým drátem.
„No tak, jsem si jistý, že tu ty kulisy někde mají!“
„Hmpf!“
„Pojď, bude sranda!“
„Vždyť to ani nedává smysl! Proč by si je vůbec nechávali?“
„Copak to není jasné? Přemalují je načerveno a použijí je na přistání na Mars!“
„To je tak těžké uvěřit, že člověk přistál na měsíci?“
„Nó jasně, až mi ukážeš otisk jeho boty!“
Povzdech.
„Nebuď srab! Vzal jsem pro tebe ananasový džus…“
O deset minut později a sedm hlavní více zněl ten argument poněkud méně přesvědčivě. Být nejlepším přítelem mladého Jacka Hodginse rozhodně nebylo jednoduché.
Nejhorší na chlastacích soutěžích jsou rána. To vám může potvrdit nejeden cotas, který si zažil svoji první - a na dlouhou dobu i poslední - chlastačku.
Dnešní ráno nebylo výjimkou. Parta cotasů, která si myslela, že zvládne obstát s legendárním Kruegem, se choulela v nejtemnějším rohu zaplivaného hostince.
"Jak tak koukám, tak Kruege opět zanechal otisk na duši těchto nevinných chlapců," pronesl jeden z přísedících chlapů a s úšklebem drcnul do Kruegeho.
"To víš, pořád jim opakuji, že alkohol je to nejhorší, co je může potkat. Zvlášť, když vedle alkoholu jsem já," zasmál se Kruege, kterému nic nebylo a objednal si pivo.
Jo, Kruege je opravdu legendární - alespoň co se chlastání týká...
Noční hlídka vyrazila na sever. Průzkumníci se na Černém hradě rozloučili se svými bratry a vydali se tunelem pod Zdí. Než prošli všemi branami, nikdo nevydal ani slovo. Duch tiše běžel vedle Jonova koně, jeho červené oči se blýskaly v šeru. Všichni cítili napětí, možná obavy, možná i strach. Jen Duch jakoby tísnivou atmosféru okamžiku nevnímal. Když vyjeli na otevřenou pláň, ostré světlo odrážející se od sněhu je zabodalo do očí. Zlovlk zmizel rychlostí blesku za prvními stromy a Jon se rozjel za ním. Když vjel do starého hvozdu, spatřil ve sněhu desítky otisků lidských nohou. Ale opravdu byly lidské?
S požitkem ponoří ruku do kyblíku s blátem, zamíchá ho. Bahno je příjemné na dotek a má krásně sytou zlatohnědou barvu. Prohlédne si svou špinavou dlaň a potom ji s rozmyslem, pečlivě otiskne na čistě vybílenou zeď. O krok poodstoupí a s přimhouřenýma očima zhodnotí výsledek. Perfektní! Znovu namočí ruku v bahně a vytvoří nový otisk hned vedle. Postupně přidává další a další, pomalu, soustředěně, metodicky.
Náhle klapne klika, do dveří vstoupí děkan univerzitní koleje. Umělec se poleká, až málem spadne ze stoličky.
Děkan se zarazí, tvář mu zrůžoví, chvíli nemůže najít slova. Potom rozčileně vydechne:
"Vypadá to fantasticky, Mistře!"
Potácel se liduprázdnými ulicemi. Trvalo mu to déle než obvykle, protože několikrát špatně zahnul, či najednou pocítil potřebu zvracet. Kamarádi v hospodě jej ale ubezpečili, že je naprosto v pořádku a těch pár metrů přece dojde.
Když kostelní zvon třikrát odbil, dosáhl cíle.
Zašmátral v kapse a vytáhl klíče. Zaujatě si prohlížel klíčovou dírku. Nakonec zabouchal na dveře.
„Mýýý-škit-škooo!“
Rozsvítilo se světlo.
„Honem, z-zlato, musím č-čůrat,“ vykoktal a začal se smát.
Dveře se otevřely. Nebyla tam však myška ani zlato.
Zpoza dveří vykoukla starší žena v županu, zaškaredila se a pravou nožkou provedla výkop.
* * *
Nápis Baťa navždy zdobí jeho tvář.
Kdesi jsem četla (nebo snad slyšela?) jakousi legendu, možná dle skutečných událostí, ale ruku do ohně bych za to nedala, o nějakém tvoru, který v noci skáče po ulicích a střechách, nikdo ho nevidí, ale zhruba každých pět deset metrů po něm zůstává jen jeden otisk nohy, který je logicky nejlépe viditelný, když v noci nasněží. Pak v určitém bodě stopa končí, jakoby se do země propadl.
Nevím, kde jsem k tomu přišla, prostě si pamatuju, že to odněkud vím. Zná to některý/á z vás?
EDIT: Tak už jsem díky Aries zjistila, o co jde a kde jsem to vzala :). Jedná se o anglický folklór a Skákajícího Jacka (neboli Spring-heeled Jack, viz wikipedia). Některé vlastnosti jsem si zřejmě nějak přimyslela (taky jsem o něm musela číst snad před deseti lety), ale to na úžasném objevu nic nemění ;).
Hopppp!
Bílá pokrývka ztlumila náraz a droboučké atomky se rozlétly do atmosféry. Z tichým zapraskáním se z okapu uvolnil modrý rampouch.
Skok!
V kurníku se zavrtěl kohout, zvědavě odklopil víčko a rozhlédl se. Svítá až za dvě hodiny a pět minut, pomyslel si jeho vnitřní budík a kohout se ponořil zpátky do snu s liškami a mramorovými vejci.
Boinkkkk!
Křoví u cesty zašustělo, jak se jím prodrala poplašená vrabčí slečna. V dálce zamňoukala kočka.
- - -
Krajina se zarazila.
Už nic? říkaly komíny. Už nic, odvětily lampy.
Když se první obyvatel městečka vydal na cestu, našel v čerstvém sněhu osamělý otisk.
Vypadalo to jako ptačí pera, svazek kovových ptačích per. Některá velká jako kohoutí, jiná maličká jako peříčka pěnkavy. Držela je v ruce a nerozhodně se mračila. Nakonec pokrčila rameny, jedno z nich vytáhla a zarazila do země.
Polkl.
Sluncem ozářená paseka, na které ještě před chvílí stáli, zmizela. Místo ní se ocitli v podmračeném ránu, za hradbami úplně prázdného města.
Vyrazila tak rychle, že ji málem ztratil, kličkovala uličkami, až se zastavila u vily s malou zahradou. Rezolutně otevřela dveře a vstoupila.
"Co to... kde to...?", koktal.
"Je to jen iluze, otisk města, kde jsme kdysi žili", odpověděla. "Jen iluze".
Sherlock odložil noviny a pohledem se vpil do Watsona. Měl toho právě dost. Zase rtěnka. Počtvrté během třinácti dnů. Žádná šmouha jako minule, nýbrž dokonale čitelný otisk rtů na hraně čelisti, těsně pod uchem. Vstal, přitáhl si Johna k sobě a začal otisk zkoumat.
Stejný odstín – stejná osoba.
Nepřesné nalíčení – nezkušená žena, případně muž.
Příliš našpulené rty (ukázková chyba) – rozhodně muž.
Otlak ve tvaru obdélníku – otisk přenesený z fólie.
Vůně odličovacího mléka z Johnovy kůže.
Sherlockovy oči se rozšířily překvapením.
„Chtěl jsem, abys žárlil.“
„A chtěl bys ještě něco, Johne?“
„Ty jsi tady det…“ Zbytek jeho věty zanikl v polibku.
Zalezl do tmavého kouta Tardis. Neměl náladu někam odletět nebo někoho navštívit. Po těch letech to byla stále pravda. Kdo s ním cestuje, dopadne špatně.
Po tváři mu stekla slza. V rukách mačkal vytrhnutou stránku z knihy. Byla poslední. Nikdy nečetl poslední stránky, ale tahle byla velmi cenná. Uklidňoval se myšlenkou, že sice byli pryč, ale spolu. To znamenalo, že se jistě měli dobře. Jenže on za to mohl. On už je nikdy neuvidí.
Cítil se osamělý. Jediné, co mu po nich zbylo byly brýle a ta stránka knihy. A ty nádherné vzpomínky. Pondovi zkrátka zanechali otisk v jeho srdcích.
