DMD č. 12. pro 12. 4. 2013. Téma: Otisk

„Kryťáčku, co se ti stalo?“ vypravil ze sebe s námahou Lister a málem se při tom výkonu zadusil. S plnou pusou indických placek se totiž neartikuluje úplně nejlépe.
„Co myslíte, pane?“
„Co myslím? Neviděl ses snad v zrcadle?“ zakoulel Lister očima.
„Ale pane, to už jsme si vyjasnili, proč má moje hlava tvar legrační kostky ledu.“
„Já myslím ty jakoby čtverečky, co máš na čele.“
„Ach, pana Rimmera zase popadl záchvat brachiální agrese.“
Lister na něj chvíli nevěřícně zíral a pak zlehka potřásl hlavou. „Co že to popadl?“
„Paličku na maso, pane. A teď mě omluvte, jdu si vyklepat hlavu.“

V Sheenu ztratil hlavu. Každý den děkoval za nečekaný dar, že miluje svou manželku a ona mu náklonnost oplácí. Každou noc žasl nad tím, jak se jim dávno podařilo překonat rozpaky svatební noci. Jako by se všechno obracelo k lepšímu a oni měli zůstat navždy spolu v rozkoši, radosti a štěstí.
Po Annině smrti nechal palác v Sheenu zbořit a na žádném z míst, která navštívili při cestách po Anglii, už znovu nevstoupil do jejích komnat.
Ovšem v noci někdy cítil na lůžku vedle sebe měkkou, teplou prohlubeň, jako kdyby tam ještě před chvílí ležela a všechno se obracelo k…

Dílo přírody je nekonečně rozmanité a nekonečně obdivuhodné.
Ale do některých krajin se vtiskla lidská ruka a teprve ona je dovedla k dokonalosti.
Ta pahorkatina byla jistě vždycky krásná.
Ale co teprve, když ji pokrývají zlaté lány, které se střídají s hájky stříbřitých oliv, vinicemi a loukami, které barví do ruda vlčí máky.
Na pahorcích se hrdě tyčí kamenná města. Mnohá napohled malá a bezvýznamná, a přesto s výstavnými paláci a chrámy. Větší města jsou klenoty, kterým se obdivují lidé z celého světa.
Ozdobou krajiny jsou elegantní kláštery v polích i osamělé statky, k nimž vedou aleje cypřišů.
Bella Toscana.

Zaslechl bouchnutí dveří, tetin vysoký hlas a radostné vypísknutí svého bratrance. Když ruch utichl, vystrčil opatrně hlavu z dvířek a rozhlédl se. Na koberci uprostřed chodby leželo malé dětské razítko. Stačil jeden rychlý hmat, trocha teplého dechu a na stěně hned vedle polštáře se objevil sotva znatelný obrys motorky.
Samozřejmě, že na to přišli. Jenže nepomohl ani křik, ani nic jiného. Barva odolávala jak tetiným čistícím prostředkům, tak strýčkovým pokusům o mechanické odstranění. A tak obrázek zůstal tam, kde byl. Celých pět let ho měl před očima pokaždé, když usínal.
V noci se mu pak zdávalo o motorce, která létala.

Při jejím vstupu do místnosti jakoby se vzduch ochladil. Chvíli stála bez pohybu. Pečlivě si pokoj prohlížela. A pak to začalo.
„Takže copak to tu máme? Na parapetu otisk kolečka. Podle velikosti soudím na láhev vína.“
Klekla na koberec k neuměle vyčištěné skvrně. „Ano, víno červené,“ přičichla a pak nasliněným prstem ochutnala „Cabernet, pozdní sběr, jižní svahy.“
Zbystřila. „Ale co to tu máme pod gaučem? Plný popelník. A ubrousek od dámské rtěnky!“
Vstala a tvrdě na mě pohlédla.
„Něříkala jsem ti náhodu, že si výslovně nepřeji, abys sem vodil dámské návštěvy?“
Je to na houby, když je vaše matka detektiv.

Krev mi stéká ze rtů, lahodná a sladká. Nedokáži odolat a opakovaně si je olizuji, abych zachytila onu pomíjivou chuť.
Slabé zasténání mě probere z mého vytržení. Pohlédnu dolů a spatřím, že má oběť, mladý muž asi okolo čtyřicítky, doposud žije.
Nezabíjej mě, jeho oči němě prosí.
"Pššt," konejším ho a jemně pohladím po tváři. "Sice zemřeš, ale tvůj otisk bude existovat i nadále ve mně."
Je to pravda. Každý, koho jsem kdy připravila o život, je navždy usídlen v mé paměti.
(ničí mě to... ale zároveň bez toho nedokáži být)
S touto myšlenkou se skloním a znovu začnu pít.

„Posaď se, bude to hned,“ vítal zubař dívku. „Nejdřív obtiskneme zuby do téhle hmoty a vyrobíme model tvých zoubků. Otevři pusu!“
Darla se v křesle neklidně vrtěla, ale s prsty v ústech mluvit nemohla.
Vtom k oknu přiletěl pelikán a jakoby nic se usadil.
„Čau, kluci, koho tu dneska máme?“ zakrákal.
Než mohl kdokoli z osazenstva akvária promluvit, začala Darla, která si ptáka všimla, strašně ječet. Zubař se přidal, protože ho kousla, ale hned běžel okno zavřít.
„Zkusíme to znova. Počkej, donesu si novou hmotu. Když budeš hodná, dostaneš rybičku!“
Potřebuju dovolenou, pomyslel si doktor. A dlouho jsem neprovětral neopren…

Folie s výkresem lehce přejela přes tvář. Zatímco mizela za hlavou, pohladila obličej další. Tu a tam se natáhla po visící obálce a zkontrolovala její obsah. Po většinu času však nerozumněla ani slovům ani výkresu samotnému. Nebylo se čemu divit, v architektuře se nevyznala. Některé ji však zaujaly. Ku příkladu neustále se opakující výjev chodby s vánočním stromkem. Zřejmě autorovi tento nápad nebyl lhostejný.
"Asi sem zajdu ještě několikrát," zašeptala.
Skicy japonského architekta zavěšené ke stropu v ní zanechaly otisk. Místnosti plné drobných malůvek se lehce podobaly lesu. Lesu myšlenek. Sám autor je přeci označil za svou mysl.
"Kouzelné," pomyslela.

Ve sněhu se zřetelně rýsovaly dvě šlápoty.
Jenom dvě.
Nesourodá skupinka je obklopila a začala vzrušeně debatovat.
Démoni. Ti... cizí. Minulou noc vypálili vesnici, ráno za hlasitého jekotu proběhli další, náhodně vraždíce vesničany. Šířili hrůzu ze Smrtonoše.
A teď – ve sněhu se rýsují dvě šlápoty.
Není vidět odkud přišly, ani kam pokračují. Jenom... dvě...
Světlovlasý velitel na útesu nad nimi dal pokyn. Paže dobrovolníků se napjaly, nakupené balvany se daly do pohybu.
Invazní síly pohřbila vkusná kamenná lavina.
Stočil lanko a odvázal z něj prázdné boty.
Nepřátelé jsou silní a je jich moc. Ale krok za krokem jich je... méně.

„Co soudíte o majiteli hole, která tu stojí v rohu, milý Watsone?“
„Drahý příteli, snad jen to, že dotyčný se podle cedulky na holi jmenuje John Ross a je z Cornwallu. Vy snad víte víc, Sherlocku?“
„Podle umístění a hloubky otisků zubů na této vycházkové holi lze předpokládat, že pan Ross vlastní šestiletého beagla, jedná se o psa, nikoli fenku. Dle směru otisků lze usoudit, že se jedná o druhé štěně z pětičlenného vrhu,“ dokončil úvahu Holmes a opřel se o okno. „Pan Ross je asi 170 cm vysoký, silnější postavy a mírně proplešatělý. A právě stojí u našich dveří.“