Zavařování snů

Ten telefonát jí zmrazil krev v žilách a z mozku udělal nepoužitelnou kaši. Každá máma doufá, že z nemocnice jí nikdy volat nebudou.
Seděla u jeho postele. Vypadal normálně. Až na tu bouli na čele. I ta byla vlastně normální. Vždycky šel do všeho po hlavě. Už od prvních pokusů o plazení.
Pohladila ho po ruce. Doufala, že ji chytne za prst jako to dělal, když byl maličký. Doktoři mluvili o otřesu mozku a možném neurologickém zranění.
Adam náhle otevřel oči.
"Červík na dubu zlatolistém dříme," řekl a široce se usmál, jak by snad to, co vyslovil, dávalo perfektní smysl.

Dítě vám zničí život. Roztříští ho na kousky a pak vás donutí sestavit z nich život nový. Jiný. Nikdo neříká, že nemůže být lepší. Jen je to zatraceně velká piplačka. Spousta mravenčí práce.
Františka si nedovedla představit, jak by si s narozením Adama poradila Alena. Jak by snesla ztrátu všech malých rituálů, které strukturovaly její dny. V Praze by byly tak dosažitelné. V Praze by po ztraceném životě musela truchlit. Ale ve Wellingtonu si užívala permanentní změnu a vývoj. Hledání nových rytmů. Učila se znát Františku. Učila se být Františkou. Matkou a příležitostnou donašečkou. A hlavně se učila milovat Adama.

Kolektivní nevědomí se napájí z mnoha pramenů, nicméně pohádky, mýty a legendy jsou tím nejsnáze poznatelným. Práce s nimi je pro výzkum snů zásadní.
Alena z toho vyšla ještě dobře. Novozélandský projekt byl vyloženě zajímavý. Kategorizace pohádek ji bavila, kolegové byli laskaví a nadřízení vypadali, že budou mít pochopení pro potřeby matky samoživitelky. Přesto ale stála ve Wellingtonu na pobřežní promenádě, dívala se na šedou neustále se pohybující masu vody a myslela na křišťálové studánky hladké jako zrcadlo. Myslela na vzdálenost a na dveře, které zavřela.
Adam se jí v břiše zavrtěl. Zašeptala mu několik slov, která nedávala žádný smysl.

"Slečno Vránová, čí je to dítě?" zeptal se potichu a skoro přátelsky.
"Co vám je do toho!" vzchopila se. "A vůbec, nejmenuji se Vránová."
"Ale no tak," usmál se a na stůl položil průkazku. "Podívejte se na tohle, jsem agent Mosadu, víte, co to je? Samozřejmě, že znám vaši pravou identitu. Je to moje práce."
Zavrtěla hlavou.
"Nenuťte mě k ošklivým věcem. Nechceme přece, aby se někomu něco stalo."
"Chcete mě mučit?" vyjekla.
"Nejsem barbar," ohradil se. "Máme jemnější metody. Třeba jistou chemikálií, která vás prostě přinutí říct pravdu. Bohužel ale nevím," zamyslel se, "jaký vliv může mít na miminko."

Levimu to vysvětlila zašmodrchaně a se spoustou odboček a návratů. Až zpětně si v hlavě srovnala, jak vlastně vzniká imprint. Jak je možné vyvolat ozvěnu z hlubin nevědomí. Nejdřív potřebujete předobraz, někoho z koho bylo stočeno opravdu hodně snové esence. Kryštofa - syna, pokusného králíka a zdroj úspěchu profesora Vrány. Pak je nutné překročení jisté (doposud nestanovené) kritické hranice dotyčných esencí v kolektivním nevědomí. Třeba, když na nočních můrách onoho králíka založíte průmyslovou výrobu zbraní. Úplně nakonec vám už jen stačí sehnat někoho, kdo předobraz dobře znal. Třeba jeho sestru, která se v úplně špatné chvíli ocitne na zcela nesprávném místě.

"A myslíte si, že imprint je totožný s původním člověkem? Se svým předobrazem?" zeptal se Levi, když dokončila svůj zmatený výklad o Kryštofově znovuzrození.
Dobrá otázka. Jednou ji položila i Kryštofovi.
"Já to nedokážu posoudit," pokrčil rameny. "Ale vím jednu věc. Opravilo mě to. Povstal jsem z popela a v tom popelu zůstalo všechno, čím mi ty tátovy pokusy se stáčením ublížily. Všechny ty poruchy spánku a paměti. Vzpomínám si na ně, ale teď jsou pryč."
"Myslím, že je totožný," odpověděla Levimu. Neměla pro to přesvědčení žádné důkazy. Jen optimistickou naději, že v tomhle případě se počítají i zbožná přání.

Alena nikdy nebyla odvážná, asertivní ani proaktivní. Měla ráda svůj klid. Pohodlný kancl, známý hrnek na kafe a věci, které se děly v předvídatelných cyklech. Teď ovšem vytáčela číslo Samuela Leviho a připadalo mi, že se stala majitelkou nějakého úplně jiného a neznámého života. Vlastně to byla pravda.
Telefon zvonil. Jednou, podruhé, potřetí… vždycky zvonění počítala. Tentokrát byla pevně rozhodnuta položit to u devítky.
Posedmé.
"Levi," ozvalo se v telefonu.
Vtáhla do plic trochu vzduchu. Čas na odvahu. Nemůže ten svůj jiný a neznámý život nechat na holičkách.
"Pane doktore, byly by pro vás zajímavé informace o českém výzkumu imprintů?"

Byla to hebrejština a Alena ležela v nemocnici na kraji Jeruzaléma. Byli tu na ni hodní.
"Františka," řekla, když se jí zeptali na jméno. Nestála o to, aby ji kdokoli dokázal najít. Nechtěla vidět nikoho z těch, co by ji mohli hledat.
Mladý doktor se přátelsky a trochu omluvně usmíval.
"Je mi jasné, že to muselo být nepříjemné čekání, ale dokončili jsme testy a definitivně mohu potvrdit, že je všechno v pořádku."
Tupě přikývla. Našli ji ležet na ulici v křesťanské části Starého města.
"Plod je naprosto zdravý," pokračoval lékař, "pokud chcete, můžeme si společně poslechnout, jak mu tluče srdce."

Šla tam a podívala se Zrzavci přímo do očí. Žádné klečení. Žádné sklápění zraku. I když vlastně on se dolů díval. Sledoval své zraněné nohy a jako vždy Alenu ignoroval. "Je mi jedno, jestli je člověk, imprint nebo kdoví co. Zachráním ho. Dostanu ho ven a postaram se o něj. Jako o vlastního. Je můj. Jsem ochotná zvládnout všechny tyhle těžké věci. Po tobě chci jen jednu jednoduchou - cestu ven pro nás pro oba."
Cítila jak jí rozhodnutí pulzuje v žilách. Nic jiného neměla. Šero obtáčelo krucifix jako měkký hedvábný šátek. Ježíš zvedl oči a podíval se přímo na ni.

Nebylo to tak, že by Alena nikdy nedostala květiny. V práci si dávali záležet, aby nikdy nezapomněli na její narozeniny, a jeden bývalý jí je fakt chtěl koupit, jenomže si zrovna zapomněl peněženku a ona si ty fialky musela zaplatit sama. Jenomže pro ni vždycky absence květin symbolizovala absenci vztahu. Pouta, které se jí kdoví proč vyhýbalo. Pouta, které mohlo vést k dalším… druhům pout.
Na hlavním oltáři se pokaždé, když se vzbudila, objevila váza s čerstvými květinami.
Špičkami prstů si prohrávala s jejich lístky a stejně opatrně se dotýkala i myšlenek na možné životy, kterých se už dávno vzdala.

Alena potřebovala vědět. Potřebovala víc než jen tušený příběh. Potřebovala odpovědi. Jenomže pro získání odpovědí potřebovala pokládat otázky a tadyy nebylo komu.
Chvíli trvalo než si uvědomila svůj omyl. Je přece v Katedrále, tady se neptá, ale modlí.
Neodvážila se k hlavnímu oltáři. Jeho spletitá velikost ji děsila. Místo toho našla v jedné z kaplí obyčejný železný krucifix. Zadívala se na muže zrzavého rzí, klekla si a rozpačitě začala mluvit:
"Otčenáš, řekni mi, kdo je Adam? Je člověk? Je to doopravdy dítě Gréty Majerové? Je naživu? Můžu ho nějak zachránit? Můžu… je správné, že k němu něco cítím?"
Krucifix mlčel.

V Katedrále panovala příjemná teplota přizpůsobená kojencům plazícím se po podlaze a ženám vybaveným pouze plavkami a neoprénem, což ani jedno není oděv vhodný k dlouhodobému použití.
Stejně tak tu nebyl ani hlad. Jídlo sice chybělo, ale její tělo o něj nežádalo. Dokonale bezpečné a dokonale děsivé místo.
Alena si s chlapcem hrála ve středu labyrintu z růžového a černého mramoru. Rozpačitě před ním plácala rukama a připadala si jako první žena v historii, která se kdy snažila zabavit dítě. Myslela na Grétu Majerovou. Její noční můry stvořily Katedrálu. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, k čemu "vědci" použili jejího synka Adama.

Když byla malá, vubec bratra neznala. Po té, co se "vrátil", jí Kryštof vyprávěl o svém dětství. O tom, co s ním většinu rán dělal otec, zatímco ona dlabala krupicovou kaši. Nevyčítal jí nic, ale jeho strach se příběh po příběhu přesouval do Aleniných žil, tepen a srdce. Jednou řekl, že se doma vždycky ze všeho nejvíc bál probuzení.
Alena měla pevně zavřené oči. Zaklapla víčka jakmile zahlédla lomené oblouky a píšťaly varhan. Věděla, kde je, a věděla, že by měla mít strach. Bát se usnout i probudit. Místo toho se ale po strašně dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.

Slyšela, jak bubliny vydechovaného vzduchu stoupají k hladině. Byl to uklidňující zvuk. Stejně jako byl uklidňující paprsek baterky prodírající se kalnou vodou. Klesala. Na dno k těchnickému kostelu. Při stavbě přehrady ho zatopili společně s vesnicí.
Brzy se vrstvička vody mezi tělem a neoprenem prohřeje a přestane být zima. Bubliny stoupaly vzhůru. Na hladině stála Katedrála. Neprostupná a nedobytná. Možná se ale vstup nacházel na dně.
Alena se před pár lety zbláznila do potápění, takže mohla Kryštofovi tenhle pokus zrealizovat. Nejdřív souhlasila prostě proto, že ji poprosil. Ale teď… slyšela vlastní dech a uvědomovala si, že má z bratra strach.