Zavařování snů

Darina Vránová byla moderní a uvědomělou ženou. Inteligentní a vzdělanou. Záleželo jí na kariéře i na všestranném rozvoji osobnosti. Dokonce se angažovala ve Svazu žen.
Dětská doktorka ji ujišťovala, že Kryštof se vyvíjí úplně normálně. Jenomže on měl občas v očích… něco…
Stará Vránová byla pánbíčkářská, pověrčivá a funkčně negramotná. Vychovala tři děti a dvě pochovala. Sousedkám rozdávala (zadarmo!) „mazání“, „čajíky“ a nevědecké rady. Jejím řečem nemohla moderní žena přikládat sebemenší váhu.
Darina si byla naprosto jistá, že bába je jen zblblá pověrami, stáčení nemůže Kryštofovi ani jinému dítěti ublížit.
Vždycky když se na ni z postýlky zadíval, ucukla pohledem.

“Co to má znamenat?” zamračila se babička.
Kryštof jen pokrčil rameny.
“Co jste si provedli?” vyptávala se. Poznámka v žákovské knížce nebyla moc informativní.
“Nadával mi,” pípl Kryštof.
To, co o něm Láďa řekl, bylo vážně hnusné. Sice to byla pravda, ale to přece neznamená, že to jen tak může vykřikovat. Stejně jako všichni věděli, že Katčina máma je fuchtle, ale nahlas to nikdo neříkal.
“Co ti řekl?”
“Že jsem snílek.”
Každou noc Kryštof snil děsivé sny plné strachu a bolesti, aby je z něj ráno otec vytahal tenkou trubičkou. Bylo to děsivé a odporné. Nedokázal si představit horší nadávku.

Kdyby Pavla nebyla přesvědčena, že otec má pravdu a že nevhodní přátelé mohou ctižádostivou dívku jen stahovat ke dnu, tvrdila by zřejmě, že Ferda je její přítel. Znali se dlouho. O tom, kým je, věděl dřív, než kdokoli jiný. Nikdy ji za to neodsoudil.
Ona to o něm nevěděla. Možná ani on sám netušil, že je možné přitisknout k jeho kůži snovačku a stočit to, co se mu předchozí noc zdálo. Když se dozvěděla, že je na seznamu, váhala, jestli ho nemá varovat. Váhala dlouho.
“Nebudu utíkat,” zavrtěl hlavou, když mu to konečně řekla. “Stejně si pro mě přijdou kamkoli.”

Stará Krejčová šetřila, šuplíky měla plné starých pytlíků a nikdy nerozsvěcela zbytečně. Jenomže v druhém sklepě, v tom hlubším zapuštěném do skály, se muselo svítit i v pravé poledne.
Ten den ji kyčel bolela jako čert. Jenomže zavařeniny, ty speciální, co je nikdy nedávala vnoučatům, se do sklepa odnést musely. Za lesem zvonili druhou hodinu a ona si je naskládala do košíku. Jen je uloží a pak si uvaří kafe.
Tupá ráda a tříštění skla.
Když odzvonili desátou, ve druhém sklepě se ještě svítilo.
Po tom, co se stalo mužům, kteří našli její tělo, se už do chalupy nikdo neodvážil.

Každé ráno vstala a podívala se sama sobě do tváře. Každé ráno zrcadlo ukazovalo někoho, kým být nechtěla. Někoho, koho se musela zbavit. Nanesla na něj vrstvu šminek, zkrotila ho lakem a ukryla pod kvalitní a elegantní oblečení.
Každou svou první myšlenku napřed otočila v hlavě, než si ji doopravdy dovolila přijmout. Často patřila někomu, kým hodlala pohrdat. Zavírala ho za hradbu z chladné logiky a racionálních rozhodnutí.
Žádnou, ale absolutně žádnou, emoci si nedovolila prožít. Emoce byly zrádci. Emoce patřily někomu, koho už dávno odsoudila k smrti.
Žilo se jí tak velice dobře. Byla přesně tím, kým být chtěla.

Snové struktury – fyzické manifestace objektů nacházejících se v kolektivním nevědomí. Jejich vznik umožnilo zvýšené užití zbraní založených na principu konzervace snů. Známe tři faktory, které musí být při vzniku první instance daného typu snové struktury přítomny (dále je již možný samovolný vznik): zvýšená frekvence případů zasažení lidského vědomí bází obsahující sny s vazbou na danou strukturu (např. konkrétní šarží snových zbraní); přítomnost subjektu interagujícího s fyzickým předobrazem dané struktury; katalyzátor. Charakter katalyzátoru není jednoznačně definován. Např. v případě Katedrály je zmiňována možnost využití dítěte, které je usmrceno („zazděno“) na požadované lokalitě.
Aktuálně jsou známy tři typy: Katedrála, Loď a Most.

Vyšvihla se na hladinu, jako když se rozvíjí květ. Jen mnohonásobně rychleji. Elegantní křivka zbrázděná jizvou. Roztržená plachta zašmodrchaná do ráhnoví.
Vydechli překvapením i úlevou. Stvořili Loď.
Umírající loď. Co také jiného čekali od noční můry?
Na palubě stály mlčenlivé postavy a právě od nich se šířil. Oheň. Stékal po tvářích a pod nohama tvořil pulzující jezírka.
Loď se pohupovala na vlnách a zářila do tmy.
První z těch, kteří ji stvořili, zvedla dalekohled a zaostřila. Uviděla pukající puchýře na tvářích námořníků.
„Jsou to sny. Stejně jako my,“ řekla druhému.
„Ne,“ zavrtěl hlavou s rozhodností, kterou necítil, „ne jako my.“

Kryštof vznikl ze zlých snů malého chlapce. Ze snů, které v laboratořích přetavili na zbraně. S takovým původem nečekáte, že budete mít svědomí.
Přišel na to on. Konec konců příběhů o dětech zazděných do základů staveb, které odmítají nespadnout, je v kolektivním nevědomí podezřele moc.
Fungovalo to. Projekt „Katedrála“ byl úspěšný. Ale zároveň se ukázalo, že Kryštof má svědomí. Nedalo si pokoj. Nakonec byl nucen udělat něco, z čeho se posléze vyklubalo jeho první opravdu dospělé rozhodnutí. V tu chvíli se ještě naivně domníval, že platba za dospělost je jednorázová. Později pochopil, že se jedná o právně velice pochybný pronájem.

„Chápeš vůbec, že to není… morální? A nelidské?“
Petr jen zvedl obočí. Jistě, zrovna pro Kryštofa byla lidskost poměrně překonaný koncept.
„Přesně něco takového by udělal můj otec. Zneužít dítě ve jménu vědy… Sakra, přesně to udělal mně. Ty tady po mně chceš, abych se zachoval stejně jako on!“
„Ale tvůj otec měl výsledky. Docent Vrána, zakladatel biochemické psychoanalýzy.“
Kryštof složil hlavu do dlaní. Před nimi na stole ležel nákres katedrály. Dílo psychiatrické pacientky, která se pokusila zachytit své noční můry.
Usoudil, že na rozhodnutí se musí prospat.
Tu noc se mu zdálo o jablkách padajících přímo k patě stromu.