Zavařování snů

Začaly se rýmovat. Myšlenky. Ty nevyřčené, ještě předtím než se zformovaly do slov. Skládaly se ze záchvěvů, z emocí, z vůní, z chuti a z toho, jak se jí studená voda zařezávala do tváří. V houpavém rytmu ji tlačily vpřed.
Napřed k bělavému schodišti třpytícímu se ve tmě. K tomu Alenu zvedla vlna naděje.
K dvoukřídlým dveřím ze dřeva s kresbou tak krásnou, že ji vhrkly slzy do očí, ji doneslo zhoupnutí děsu.
Přes práh, skrz rozhraní vody a vzduchu provoněného kadidlem ji podstrčil rychlý rytmus rozhodnutí.
Až nakonec se jí pod lomenými oblouky sakrálního prostoru všemi kostmi rozezněla úleva.

Slyšela, jak bubliny vydechovaného vzduchu stoupají k hladině. Byl to uklidňující zvuk. Stejně jako byl uklidňující paprsek baterky prodírající se kalnou vodou. Klesala. Na dno k těchnickému kostelu. Při stavbě přehrady ho zatopili společně s vesnicí.
Brzy se vrstvička vody mezi tělem a neoprenem prohřeje a přestane být zima. Bubliny stoupaly vzhůru. Na hladině stála Katedrála. Neprostupná a nedobytná. Možná se ale vstup nacházel na dně.
Alena se před pár lety zbláznila do potápění, takže mohla Kryštofovi tenhle pokus zrealizovat. Nejdřív souhlasila prostě proto, že ji poprosil. Ale teď… slyšela vlastní dech a uvědomovala si, že má z bratra strach.

Kdysi dávno Kryštof býval starší než Alena. Vzhlížela k němu. Kdysi dávno Alena sedávala ve svém pokojíčku, stavěla panenkám bludiště z knížek a napínala uši, aby zaslechla, co se děje na večírku pro dospělé. Záviděla. Kryštof tam směl a ona ne.
"Věda se nesmí před ničím zastavit," zaslechla tátovo oblíbené rčení. Tehdy a ještě tisíckrát potom. Vrylo se jí do mozku jako nezpochybnitelná pravda.
Stála na břehu Orlické přehrady a dívala se na Kryštofa. Teď už věděla, že na večírcích plnil roli cvičené opičky, na které táta ukazoval stáčení snů.
"Táta by na tebe byl pyšný," vmetla mu do tváře.

"Seš padlej na hlavu? Tvojí ségrě může jít vo kejhák. Vysyp to. "
Jaruš do Kryštofa tepala slovy. Alena pohledem. Budova plovoucí na hladině Orlické přehrady byla děsivá, ale Kryštofovo mlčení v sobě mělo ozvěny časů, na které nerada vzpomínala.
"Ali, fakt chceš…"
"Chci," kývla. "Sny Gréty Majerové a zatopenej kostel. Ale pro vznik Katedrály bylo třeba ještě něco."
Nadechl se a konečně začal mluvit.
"Chci, abys věděla… Nenapadlo mě, že to Mojmír vážně udělá. Jen jsem si vzpomněl na jednu pohádku. Bohatýr chtěl věž, ale co ve dne postavil, to v noci víla zbořila. Dokud ovšem do základů nezazdil dítě."

Všechno je jen v hlavě. I ti nejlepší vědci zabývající se biochemickou psychoanalýzou teprve začínají tušit, co všechno. Co všechno po ní dokáže stéci a vyvřít z těla člověka v podobě snové esence. A v co všechno se pak esence může materializovat. Imprint – člověk, co vstane z popela nočních můr, nebo snová struktura – budova z kolektivního nevědomí pospojovaná maltou esencí.
Tohle je příběh o stvoření a hlavně o jeho následcích. O bolesti vzniku a o jeho ceně. O nedobrovolných návratech. O nalezení místa a o hojení.
Kryštof Vrána – syn, bratr a viník. Katedrála – stín, past, cesta a útočiště. Alena – hrdinka.

Vitrážovými okny pronikalo laskavé podvečerní slunce. Pořád. Už celé dny beze změny úhlu či intenzity.
Dítě tu pořád bylo. Plazilo se po naleštěném mramoru mezi lavicemi a občas se s radostnými jiskřičkami v očích do některé zakouslo.
Podezření v Aleně rostlo a bobtnalo až hrozilo, že ji zadusí. Dala by hodně za to, aby si Kryštof nechal své tajemství pro sebe.
"Adame," zkusila dítě oslovit.
Upřelo na ni pohled a jeho oči náhle zestárly. Kulaté modré oči z nočních můr. Nevyhrožovaly, neděsily, jen prosily o pomoc, což bylo vzhledem k tomu, že Alena Vránová věděla, jak Katedrála vznikla, daleko horší.