Zavařování snů

Král, co ještě nebyl králem, dobyl velikou říši, posadil si na hlavu korunu, ve zralém věku zemřel přirozenou smrtí a jakmile lidé tak trochu pozapomněli, jaká jeho vláda vlastně byla, vstoupil do legend.
Láhev s jeho sny opatrovali jako vzácnou relikvii tak dlouho, až o ni omylem zavadila služebná. Láhev se rozbila na malé kousky a sny se rozlily.
Služebná čekala dítě. A o několik desítek let později se, přesně jak pravily legendy, vrátil král, co ještě nebyl králem, dobyl velikou říši, posadil si na hlavu korunu a ukázal lidem, že toužit po návratu legendárního panovníka je velice špatný nápad.

Z války se vrátil jako někdo jiný. Celé dny proseděl na zápraží a každému na potkání vyprávěl o snu, co se mu zdával každou noc.
Denně ho stáčela a v rohu zahrady, kam sny chodila vylévat, už ani nerostla tráva, ale pořád tomu nemohla přijít na kloub. S Antonem bylo něco špatně a ona nevěděla co. Pak ale dostala nápad.
Strčila do sklepa sud. Ve tmě a zimě se sny kazily pomaleji.
„Poslyš učitelskej, uměl bys nakreslit mapu?“
Když byl sud plný, utěsnila pečlivě dveře a převrhla ho.
Okolo Barbory i mladého učitele se začalo rozkládat město z Antonových snů.

Král, co ještě nebyl králem, zaklepal na dveře chatrče, aby požádal o přístřeší, a otevřela mu krásná dívka.
„Ustelu ti na slamníku a ukrojím pro tebe chléb i sýr,“ řekla. „Slib mi však, že se mě po celou noc nedotkneš. Pokud ten slib dodržíš, stočím ráno tvé sny do lahve a daruji ti ji, aby sis je jednou mohl připomenout.“
Co slíbil, dodržel. Počkal až skončí noc a teprve potom si ji vzal.
Když stáčela jeho sny, měřila si ho očima plnýma slz, ale i ona svůj slib dodržela.
Očividně to byla čarodějnice, a tak ji zabil, aby ho neproklela.

Začalo to nenápadně. Tvrdila, že v bytě slýchá skřípat dveře. Jako by někdo procházel z jedné místnosti do druhé. Ale nikdo tam nebyl. Stupňovalo se to. Věřila, že se jí stará Voráková snaží přivést do hrobu. Prý jí trubičkou pod dveřmi pouští do bytu zlé sny. Jednou zazvonila u syna jen v županu a museli ji týden přemlouvat, aby se vrátila. Tehdy to příbuzní začali řešit. Z blázince přišla závislá na prášcích a prakticky nesvéprávná. Syn někoho podplatil a našel jí pěkný domov důchodců. Byt dostala Voráková. Nakonec ho podědil její prasynovec. Ten Vrána, co zbohatl na technologii konzervování snů.

Zavrzala židle. Někdo si naproti němu sedl. Nevýhoda práce v kavárně. Jenomže Petrovi se už nechtělo sedět v kanclu.
...opakované vystavení vlivu snové konzervy nižší intenzity, vede k vytvoření poruchy vnímání reality. Pokusný subjekt jej popisuje jako imprint snových zážitků do reality vnímané v bdělém stavu...
Pálily ho oči. Měl jen jednu šanci publikovat. Jakmile to bude venku, vyrazí ho etická komise z ústavu.
„Nejspíš tě vykopnou ještě předtím,“ ušklíbl se muž z protější strany stolu.
Petr zvedl oči a pak je zase sklopil. Poznal ho okamžitě. Otisk vzorku č. 8. Tohle byla pro změnu nevýhoda experimentování na vlastní osobě.

Za starejch časů se hrálo na smrtící výstřel. Jedna hezká kulka do malýho mozku a bylo. Jenomže to byla konzervativní doba, zatímco teď máme dobu konzervovou. Zkurvený pasterizovaný noční můry udělaly z války krásnou a klinicky čistou záležitost. Namočíte do toho svinstva miniaturní šipku, střelíte jí nepřátelskýmu veliteli do krční tepny a on už si pak vlastní jednotku zlikviduje sám.
Teď tu ležím v bahně, schovanej za kořenem a čekám, až budu mít čistej výhled na chlapa, kterej je více méně stejnej jako já a kterýho jedním výstřelem pošlu do pekla uvnitř jeho vlastní hlavy.
Mám zatracenou chuť se netrefit.