DMD č. 13. pro 13. 4. 2013. Téma: Klepeta

Bylo mi kloučka líto. Celý dny plakal sám doma, bříško bolavý od všeho toho hrášku.
Chtěl jsem, aby byl chvilku spokojenej. Aby si pohrál s našimi liščaty a najedl se něčeho pořádného.
Tak jsme o naše krásné a skvěle vychované děti přišli.
Jsou teď víc lidi než lišky. Nedávno jsem je potkal, upalovaly s brašničkami do školy. Slušně pozdravily, ale nepoznaly mě.
Nám zbyl Budulínek, pro kterého se babka s dědkem nikdy nevrátili. Ani se nedivím. Ječí, vzteká se a baví ho jenom jediná věc.
Ruce má jak klepeta. Já i žena máme ocásky celý bolavý.
A srdce ještě bolavější.

„Malej Johnny dostal klepeta,“ temně pravil Zrzavý Tom.
Psoun Carlos jen nasucho polkl.
„Já to věděl, hned jak Zubatej Rick nepsal, hned jsem věděl, že se něco stalo,“ rozvzlykal se Drsňák Igor.
„Zprávu poslal Velkej Johnny, má to přímo od Starouše Frankieho. Ani ho to moc nesebralo,“ zhnuseně zavrtěl hlavou Zrzavý Tom, zuby odšrouboval víčko lahve vodky a přihnul si.
„Vlastní ro-rod-rodi-dina!“ zavyl zničeně Drsňák Igor. Psoun Carlos strhnul ze stolu ubrus i s nádobím a (bez nádobí) jej podal Igorovi coby kapesník.
Seděli tam mlčky. Stmívalo se.
„Čau kluci,“ rozrazil v deset Malej Johnny dveře, „tak nesu ty langusty!“

"... No, a tohle je souhvězdí Raka."
"Tohle, jo? Takových pět teček? Jak mohlo někoho napadnout, že tohle je rak?"
"Rone... úplně stejně ses ptal už u Velké medvědice, Velkého psa, Malého vozu, Býka, o Panně ani nemluvě. Odpověď je pořád stejná, prostě to tak je."
"Tak já se zeptám jinak, jo? Kde má tohle podle tebe klepeta?"
"Tyhle dvě hvězdy tady, vidíš je?"
"Ty taky musíš mít na všechno odpověď."
"Rone... upřímně, nemyslela jsem si, že když mě o půlnoci vytáhneš na Nejvyšší věž, budeme se tu učit astronomii."
"A co sis myslela, že tu budeme dělat?"
"..."
"Hermiono?"
"Ale nic."

Jsem rak říční. Mnozí se divíte, co dělá sladkovodní tvor tady v Benátkách. Není pro mě lehké žít v moři, každý den, každou minutu snášet sůl a ústrky od místních krabů. A přitom se od nich tolik neliším. Copak nemám krunýř jako oni? Nejsem snad stejně zranitelný, když ho svléknu? Stejně jak jim mi vadí znečištěná voda. Mám hlavu s hrudí srostlou právě tak jak oni. Pět párů končetin, z nich pátá klepeta, i to by nás mělo spojovat. Hledáme stejnou potravu, chodíme po tom samém dně. Přesto se mě snaží srazit hloub.
Když mi ubližují, nemám se snad mstít?

Z kabinetu se ozvalo pronikavé zavřeštění. Umbridgeová se vyřítila ven a s křikem uháněla do Velké síně. Kdo by ji byl potkal, nemohl by si nepovšimnout dvoubřitníka, kterého nesla, a který byl zřejmě příčinou jejího jekotu. Ale pravděpodobně více než dvoubřitník ji vyváděla z míry razance, s jakou zvíře svíralo klepety její kouzelnickou hůlku, kterou se mu zoufale snažila vytrhnout. Tvor však s paličatostí sobě vlastní svíral klepeta tak pevně, až hůlka s proudem jisker povzdechla a praskla v půli.
"Baba přišla o hůlku, teď už má jenom půlku!
Může tak leda hádat, kdo podstrčil jí krába!"
Dvojčata si blahopřála.

„Poď bližšie,“ pokynul mu kráľ Tritón.
Skôr než Sebastian stihol protestovať, kráľ ho zdvihol vo svojej širokej dlani a vložil priamo do kolísky.
Bábätko naňho zažmurkalo modrými očkami, natiahlo ručičku, siahlo – chňaplo.
Vzápätí Sebastiana pustilo a rozkričalo sa na celý podmorský palác.
Sebastian sa zľakol a uskočil. Kráľ Tritón sa sklonil nad kolískou a snažil sa svoju dcérku učičíkať, no tá ďalej rumázgala, ako by ju na nože brali.
Sebastian sklonil zrak k svojim klepetám. Boli ostré. Možno... možno by mal ostať od princeznej Ariely v bezpečnej vzdialenosti.
Nahlas by to nikdy nepriznal, ale trošku mu z toho bolo smutno.

Klára jako vždy v sedm zapnula zprávy. Zkoukla počasí a poslouchala o hlavních událostech dne. Další politik končí za mřížemi, hm... Klára se natáhla po ovladači a zabořila se zpět do křesla. To vidět nemusí. Neuměla si představit, že by se jí najednou manžel nevrátil z práce domů, protože by ho zatkli. Národ něco takového obvykle sleduje se škodolibostí sobě vlastní. Zase má další důvod trousit peprné poznámky o našem politickém systému, ale jak něco takového může sledovat rodina. Manželka, která věří, že její muž je největší borec na světě, nebo dokonce děti. Jak jim někdo může sebrat jejich hrdinu?

„Á, to jste vy, paninko!“ Rozzářil se, když spatřil béžovou Ladu a její půvabnou řidičku. „Takže v tom furt ťuká?“
„Ťuká? Přímo klepe, ta líná plechovka!“
„No tak ji dáme do klepet a podíváme se, co s tím uděláme,“ pokusil se zavtipkovat, ale moc se mu to nevyvedlo, soudě podle chladného pohledu, kterým ho „paninka“ zpražila.
Dál to nebylo o nic lepší. Napřed zakopl o bednu s nářadím, potom mu upadlo kladivo na nohu a nakonec přivřel řidičce kus šatů do dveří. Ani zaplatit mu nechtěla. Už se sám začínal cítit jako případ pro Chocholouška.
Tak šel radši rozklepávat nejtek.

„Mám zprávy od Merlina,“ ohlásil udýchaný posel, čímž ospravedlnil vpád na poradu rytířů kruhového stolu. „Vzkazuje, že Grál bude nalezen tam, kam ukazuje pravé klepeto raka.“
Rytíři se začali radit, podezřívaje ho z opilectví, leč Edvin si vzpomněl na včerejší noc u Paní jezera, odkašlal si a nenápadně ukázal oknem na tmavnoucí oblohu, než se ti pitomci vydají radit s raky říčními.
Zavládlo všeobecné nadšení, jak se rytíři spěšně připravovali k výjezdu. Sotva zapadlo slunce a vyšly hvězdy, rytíři vyrazili. Třetina si jako pravé klepeto vyložila Acubens, třetina Altarf a třetina Iota Cancri, a od některých tak byl definitivně pokoj.

Byla půlnoc, když se Iorghu potají vykradl pod okno Crinina pokoje. Zlehka na něj zaťukal, aby neprobudil nikoho jiného.
Když se několik minut nic nedělo, zaťukal znovu a šeptem zavolal její jméno, ale marně.
Nechápal to, byli přece domluvení. Šílel už steskem, protože ji stále nemohl vídat. Paní Ecaterina ji hlídala jako oko v hlavě. Jediná možnost, jak se setkávat, byla tahle.
Po chvilce se za oknem mihla Crinina hlava, ale víc neviděl, protože mu náhle krk sevřel pevný stisk klepet paní Ecateriny.
„Za tohle zaplatíš, holomku!“ sykla zlostně a vlekla ho ke sklepu. To bylo naposledy, co Crinu spatřil.