DMD č. 13. pro 13. 4. 2013. Téma: Klepeta

Lev Michajlovič se dal do psaní. Pop se díval trochu nedůvěřivě, když jej takový trhan žádal o potřeby pro psaní dopisu, ale nakonec mu je půjčil.
Namočil brk do kalamáře, nejistě - už odvykl, a začal psát.
Sergeji Pavloviči,
ještě stále cítím na rukou dotek pout...
Tak, pochválil se. Pouta, ne klepeta, neklít, nerouhat se... píšu šlechtici, musím se přestat chovat jako katoržník... jsem šlechtic, jako ještě v Petrohradu, s Tamarou. Kde jen té je konec...
O něco pevnější rukou pokračoval:
...konečně jsem se ale z toho pekla dostal. Prosím Vás proto, jako svého posledního přítele, o útočiště ve Vaší domácnosti...

Mycroft se probudil a zjistil, že se nemůže hýbat. Otevřel oči a musel uznat, že to zjištění není tak znepokojivé, jak se původně zdálo, neboť příčinou jeho drobného nekomfortu nebyl nikdo jiný než detektiv inspektor, jež mu spal na hrudníku. Pousmál se, načež si všiml, že má na jedné ruce stále zacvaknutá pouta. Dokonce i muž jeho ražení, jež je schopný člověka zabít deštníkem, se při vzpomínce na předchozí noc lehce začervenal. Lestrade otevřel oči.
„Dobré ráno, Mycrofte.“ Zívl. „Jak ti je?“
„Perfektně. Jen s ohledem na uplynulé události hádám, že když jsi říkal, že přineseš klepeta, nemyslel jsi humra.“

Polámané tužky, hrnky od kafe, kreslířská deska a nad ní shrbení dva nervózní muži.
„Tohle se mi docela líbí,“ řekne první a podrbe se na hlavě. „Myslím, že to by šlo.“
Druhý na nákres chvíli mžourá. „Klepeto? Místo ruky?“
„Klepeta mně vždycky děsily.“
Druhý kreslíř pořád nevypadá přesvědčeně. „Už jsem zavřel oči nad tím pruhovaným svetrem, ale udělat z Freda kraba?“
První kreslíř zoufale rozhodí rukama. „Jedna, dvě, Klepeto jde?“
„Tři a čtyři, raci a štíři,“ ušklíbne se druhý. „S tím jdi do National Geographic. Kdepak, Fred potřebuje něco mnohem sofistikovanějšího.“ A rychlým tahem pera načrtne rukavici s pěti břitvami.

„Dobrý den, kolego, jakpak se vám daří?“ zeptal se starousedlík se zájmem svého souseda. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Ujde to, ujde,“ odvětil pomalu tázaný a v jeho hlase tu a tam zazněl lehký přízvuk. Přistěhoval se již dávno, ale stále ještě nedokázal mluvit jako domorodci. „Víte, milý pane, je tady hezky, ale poněkud chladněji než v naší domovině. Moje žena si na tu zimu občas naříká. Zrovna za ní pospíchám, necítí se dobře.“
„Snad jí bude brzy lépe,“ odpověděl účastně starousedlík.
Poté si pánové Astacus astacus a Astacus leptodactylus potřásli přátelsky klepety a rozcouvali se každý směrem ke svému domovu.

„To je Žofka,“ hlásí hrdě Bára a její dvě mladší sestřičky nadšeně přikyvují.
„Hm…“ říkám a snažím se od toho víc jak metr dlouhého hada, kterého má Bára nenuceně položeného kolem ramen, udržet v bezpečné vzdálenosti.
„Vytáhneš nám z akvárka Bertíka?“ loudí Gabča. „Táta nám zakázal, abychom ho otvíraly samy…“
Bertík je… vlastně netuším. Připomíná mi kombinaci strašilky, chlupatého pavouka a žáby (to ty oči…). Prostě typický mazlíček mých střelených neteří. Jeho klepeta – nebo co to je – výhrůžně cvakají.
„Nechcete si radši něco zahrát?“ zkouším zoufale.
„Ne, chceme Bertíka,“ ujišťují mě.
Mám pocit, že sem zase dlouho na návštěvu nepřijdu…

Tmu osvětluje obličej ženy olemovaný plachetkou, pod kterou schovává kdysi bohaté vlasy. Rty má semknuté do nepatrného úsměvu.
Tak jako stáří stromu je zapsáno letokruhy, u ní se dá vyčíst z krajkoví vrásek ve tváři. Není zámožná, ale je bohatá zkušenostmi. Mnohokrát v životě byla sevřena klepety žalu. Umí se však z nich vymanit. Moudrá, přímá, pevná, vyrovnaná. Ani náznak trpkosti, pýchy, či pocitu ponížení. Vyzařuje z ní příjemné sebevědomí.
Dívají se na nás její klidné, čisté oči, bez špetky kritiky, trochu záhadné jako ústa Mona Lisy.
Bystrý pohled nenechává nikoho na pochybách, že ví o životě a lidech své.

Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú a nenatáčí se. Přes ten randál není slyšet vlastního slova. Ne že by to pro němý film bylo tak důležité, ale režisér si potrpí na to, aby jeho pokyny byly okamžitě vyslyšeny. A to jaksi... v bouřce. No nefunguje to.
Herr Schreck vyplnil přestávku odpočinkem ve stínech. Nikdo ho neviděl, nevyrušoval, neotravoval...
„To ti povidam, ty jeho pařáty sou vopravdový!“
„Takový klepeta? Já se s něčím takovým probudit, tak se zcvoknu!“
Herr Schreck nakrčil tvář a pohledem zavadil o svou zcela běžnou ruku. Pro jeho druh běžnou, samozřejmě.
„Taky se už neprobudíš, kryso.“

Zuřivě pohlédl na to odporné stvoření s klepety. Jen tak si tam sedělo, pevně přesvědčené, že mu jeho nůž neublíží, že nemůže proříznout ten tuhý krunýř, že se neprobije skrze ostrá klepeta. Jako by se mu ten klepeťák vysmíval, když mu bránil ve splnění jeho cíle.
Připravil se k boji. Bylo to všechno, nebo nic. Všechno vsadil na jedinou kartu.
Zvuky lítého boje přilákali pozornost jeho dcery.
„Co to tam sakra provádí? Zní to, jako by někoho vraždil.“
„Myslím, že se tvůj táta snaží uvařit k večeři toho humra, co jsme koupili.
„Mám takovou obavu, že dnes večer budeme hladovět.“

„Uříznutá ruka?“ otřásl se Evžen a mimoděk sevřel levou pěst, aby schoval vlastní useknutý malíček. „Určitě uříznutá? Ne něco horšího?“
„Co je horší?“ užasla Lada.
„Uhryzaná. Znával jsem kluka, který ovládal mravence, pavouky... taky akromantule. Lovili pro něj. On… nebyl tak docela člověk. Víte jistě, že ta nebožka ano?“
Zmrazila je představa obřích sítí napnutých v tmavých zákoutích a číhajících kusadel plných palčivého jedu a připravených k sevření jako ostrá klepeta.
„Jsem si jist, že se mýlíte,“ namítl posléze Břetislav. „Lešačikča se především nevyskytuje ve městech. Navíc je neškodná.“
„Pozor!“ vyjekla Lada.
Pavouci dočasně ochromení Evženovým kouzlem se už vzpamatovali.

Producenti Top Gearu poslali svoje tři laboratorní krysy (přesněji tedy krysu, šneka a křečka) do všech možných končin světa a v průběhu let zdokonalovali rafinovanost týrání těchto exemplářů. Hory, lesy, bažiny, ani napruzení domorodci, nic z toho tři automobilové nadšence nedokázalo zničit (zato těch aut, která položila život za Její veličenstvo, bylo nepočítaně).
Tentokrát byl úkol neméně zničující.
Najděte Českou republiku.
Dojeďte na Torchwood Jižák.
P.S. Je tam zima.
Když se hlemýždím tempem prodírali zavátým tankodromem zvaným D1, přišel od produkce další pokyn. Vyzkoušejte sněhová klepeta. Manipulace se zdála být velmi jednoduchá.
Akorát se ke Gwendolíně dostali až při oblevě.