DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

"Co koukáš, jako by ti uletěly včely, Tadeáši?", ptá se hostinský právě přišedšího štamgasta Tydlitáta.
"Uletěly mně včely! Roj visí na jabloni, Timea se zamkla v baráku, ječí jak Viktorka a hrozí rozvodem."
"Hlavu vzhůru, kamaráde, každý gordický uzel je nutno rozetnout", ozve se Jimram Šoustek, poté, co nechal záletů, Tydlitátův spoluštamgast.
"Méďo, půjč mi kastrol!", houkne na hostinského a vzápětí se obrátí na motorkáře u vedlejšího stolu:
"Dovolíš, příteli, vše v pořádku vrátím...", praví rázně a motorkář v mžiku sedí u své kofoly jen v trenýrkách, tričku a ponožkách.
Jimram vybíhá v koženém, s helmou a hrncem k Tydlitátům.

"A tak Durga konečně zranila démona Raktabiju, ale jakmile jedna kapka jeho krve dopadla na zem, zrodil se z ní nový démon!"
"A jak to bylo dál?" zeptalo se otrhané dítě.
Stařec nastavil snědou ruku a počkal, dokud mu v dlani nezacinkalo pár mincí.
"Durga si přivolala bohyni Kálí, která uťala hlavy všech démonů, nabodla je na své kopí a nechala si jejich krev kapat do svých úst, aby další démoni nemohli povstat z prokleté krve."
Přerušil ho zásah míčem do nosu. Děti ho dávno přestaly poslouchat. Sáhl si na obličej. Tekla mu krev. Oba starci se zvedli a odešli.

Arabela tomu nemohla uvěřit. Pohádky končívají dobře! Ale Fantomas zklamal a ona teď objímala mrtvé Petrovo tělo.
„Nechám vás tu do večera, abyste se mohla rozloučit,“ vyštěkl posměšně Rumburak. „Ale zítra bude svatba!“
Neobtěžovala se odpovídat a pokračovala v pláči. Rumburak se odporoučel.

Nevěš hlavu, dceruško, zacukrovala jí do ucha holubice, hned jak jí usedla na rameno, Ryška mi právě řekla, kde sehnat mrtvou a živou vodu. Jen nevím, v čem je přinesu.
Arabela si utřela oči a usmála se.
„Co říká, princezno?“ vykňourla Mařenka.
„Potřebuje nádobu, aby mohla přinést vodu.“
„Stačil by pytlík od svačiny?“ sahala Mařenka do kapsy.

Ten okamžik miloval Angelus asi nejvíc. Okamžik, kdy stál proti dívce a lehce jí třemi prsty nadzdvihl bradu, aby se mu dívala do očí. Jeden dva centimetry vzhůru; za staletí dovedl ten pohyb k dokonalosti. Palcem neomylně vyhledal to místečko pod uchem, které zrychluje tep, ukazovák položený na dunící krční tepně. Topil se v dívčích očích, které už nemohly uhnout, očích prohloubených vzrušením, úlekem a nejistotou. Tehdy řekl ta správná slova, která rozbušila srdce ještě prudčeji a vehnala krev tam, kde jí bylo třeba. Sklonil se a zlehka se dotkl rty jejího krku, aby uslyšel ten vzdech. Pak se zakousl.

V posledních dnech strašně pršelo. Ovečka byla celá zmoklá, srst skrz naskrz promáčenou dešťovou vodou. Nešťastně se mačkala mezi ostatními ovcemi, aby se vzájemně zahřály.
Když konečně vysvitlo sluníčko a svými paprskovitými prsty vysušilo Ovečce srst, až krásně voněla létem, zjistila, že Vlkovo znamení zmizelo.
„Bééé?“ řekla smutně, protože dostala strach, že Vlk ji nepozná.
S hlavou vystrčenou vzhůru z ohrádky vyhlížela, až se vynoří z lesa, aby za ním mohla hned přicupitat a on ji nemusel v celém stádu hledat.
Ale jednoho dne si trošku přispala a to natropilo katastrofu. Vlk o kus dál cenil zuby na jinou ovci.

„Hlavu vzhůru,“ řekl Andrew. Kdyby to neznělo úplně chladně, skoro by to Richardovi bývalo připadalo milé. Tedy, milé oním specifickým andrewovským způsobem, který se od způsobu, jímž tento výraz chápal zbytek populace, přece jenom mírně vzdaloval. Ale i tak by mu to připadalo… ehm, milé.
Richard Carpenter si stáhl rukávy níž. Byla tu zima, a bělostné dlaždičky ten pocit ještě umocňovaly. Načínali tu dole pátou hodinu a pořád se ještě neblížili k cíli. Mít emoce normální osoby, už by byl frustrovaný až hanba. A opravdu by potřeboval slyšet něco milého.
„Výš. Děkuji.“
Richard vzdychl.
Klienti někdy vážně netuší, oč přicházejí.

Jeskyni našli úplnou náhodou. Při sbírání zkamenělin ve starém lomu Ivanovi ujela noha a zahučel do díry. Druhého dne se vrátili s baterkami.
Díra zpočátku vypadala spíše jako nora, ale po pár desítkách metrů se rozšířila do velkého dómu zdobeného krápníky. Když se však vydali dál plazivkou, podařilo se jim narušit křehkou statiku podzemí a chodba se za nimi zavalila. Stěží se doplazili do malé jeskyňky bez východu.
„Hlavu vzhůru, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být líp.“
„To se ti řekne, ale jak se odtud chceš dostat?“
„Doslova hlavu vzhůru. Podívej se na támhleten komín. Určitě někam musí vést.“

Začala být celkem spokojená v šatech služky, zatímco její komorné chystali svatbu s princem.
Naučila se ohlídat husy, odnášela slepičí vajíčka do zámecké kuchyně na dorty a tahala si bodláky z copu. Ruce jí ztvrdly a tvář zhnědla.
Zvykla si na každodenní dřinu, ale pokaždé když se jí zdálo, že její život předtím byl sen, přišla k bráně a zvedla oči ke koňské hlavě, kterou tam princova nevěsta dala pověsit.
„Ó, Falado, věrný koni,“ řekla.
Hlava otevřela už jen oční důlky a z tlamy jí vyšlo: „Má princezna husy honí. Vidět tě tak tvoje máti, do hrobu ji hoře sklátí.“

V posledních dnech na tom nebyl příliš dobře. Jeho psychický stav se stále zhoršoval, málokdy ho mohl ovládat. Každý večer chodil do místní kavárny povzbudit ducha zelenou vílou, ale někdy míval pocit, že absinth vše akorát zhoršuje.
Když se cítil zle, maloval autoportréty. Pomáhaly mu nahlížet do vlastního nitra, zkoumat svou duši, zpytovat svědomí a držet hlavu vzhůru vstříc nepříznivému osudu. Podle toho, jak se cítil, jeho obraz vypadal.
Tentokrát se na obraze mračil. Nehleděl přímo z obrazu, ale kamsi do dálky. Tvrdý pohled černých očí. Portrétu dominovala zelená, jako upomínka jeho neřesti a zároveň připomenutí, že naděje umírá poslední.

Kitty se velmi neelegantně poskládala na pohovku v koutě sálu. Odmítnutí bylo hořké. Její sestřičky byly dávno za humny se svými manžely a ona zůstávala na ocet. Co víc, bez Lydie se jí nedařilo prorazit do té správné společnosti. To si aspoň myslela, když zasmušile sledovala důstojnický kroužek.
Jak z čirého vzduchu, objevila se vedle ní dobře naladěná Miss Jasper.
"Hlavu vzhůru, má milá," nadzvedla jí bradu vějířem a tvářila se tak vědoucně vesele, že by ji Kitty v první chvíli snad uhodila.
"Pro jedno kvítí slunce nesvítí. A vůbec, jeden z mých přátel by vás rád požádal o tanec."

„Hlavu vzhůru, příteli!“ stařičký kouzelník si prohrábl plnovous.
„Vzhůru?! Vždyť o ni mám zítra přijít!“ zoufale sykl přes mříže Sir Nicholas de Mimsy Porpington, dva dny předtím odsouzen k smrti stětím za jedno nepatrné pochybení s rovnáním zubů...
„Zaručuji vám, Sire,“ odvětil hrdě stařík, „že o hlavu nepřijdete.“
Vyčítal si vlastní bláhovost, ale podvědomě čekal na zázrak. Doufal, že do šatlavy vtrhne posel se spěšnou zprávou, že kata raní mrtvice, že těsně před úderem sekery se něco stane... Nestalo. Před žádným z pětačtyřiceti seknutí.
Nejhorší na tom ale bylo, že staříkovi vlastně nemohl nic vyčítat, slovo dodržel: O hlavu nepřišel.

Plížili se temnou chodbou, smrděla jako týden staré ponožky, ve kterých se vyválela mršina krysy, ale v dnešním světě… Na trůn se dostala královna Dítě, jak se jí přezdívalo, a zničila všechno, na co šáhla.
Konečně konec, konečně nějaké světlo… Ale ten pohled… zvedl všechny žaludeční šťávy i ten nestravitelný oběd. Dívka hlasitě polkla.
„Hlavu vzhůru, jestli tohle je to nejhorší, zvládneme to, jen… musíš věřit.“ Zašeptal chlapec a něžně ji políbil na líčko.
Asi mu chtěla ukázat, že se nebojí… Dělat to neměla, jakmile tu hlavu zvedla, něco zasvištělo a pak bum, královna má nový míč, novou hračku. Sladké…

Oba bratři seděli dost sešle na kapotě Impaly a Dean obtahoval andělskou čepel.
„Až se Cas ukáže, osobně ho zabiju,“ huhlal. Sam mu položil soucitně ruku na rameno, ale Dean ji setřásl. „Ten zmetek neví, že ho zrovna nutně potřebujeme?“
„No, než se Castiel ukázal, vždycky jsme se obešli i bez něj,“ pokusil se Sam neúspěšně bratra povzbudit. „Hlavu vzhůru.“
Dean zaklonil ironicky hlavu. „Zkoušeli jste ho volat?“
„Samozřejmě, snad na všechny způsoby, ale nemáme telefon tam nahoru,“ zabručel Sam.
Dean chvíli propichoval svým nejlepším „sereš mě“ pohledem oblohu nad nimi.
„Casi?“
Kapota se najednou promáčkla pod vahou křídel navíc.

“Pane!” Spěšný posel předpisově sklapl paty. “Jednotka vašeho bratra vyrazila do útoku.”
Zatracený Frederik.
Horkokrevný mladý hlupák, který si neuvědomoval, že přesné načasování a koordinace je při vedení boje nedocenitelná.
Praštil pěstí do stolu tak vztekle, že se po stole rozstříkl inkoust.
“Pane!” Další spěšný posel ho zastihl, když už se chystal do sedla. “Jednotka vašeho bratra se dostala do kleští.”
Zatracený Frederik.
Kůň vycítil jeho rozčilení, vzepjal se a zaržál.
“Pane!” poslední spěšný posel ho dohnal u bojiště. “Hlavu vašeho bratra narazili na kopí a nesou ji coby zástavu.”
Ztracený Frederik.
Teď už zbývalo jen jedno. Zavelel.
“Do boje!”

Kristián seděl na mé posteli a hlavu měl v dlaních. Podezírala jsem ho, že brečí jako malý kluk. Nedivila jsem se. Situace se vyvinula poněkud jinak, než čekal. Lhala bych, kdybych řekla, že já to čekala. Nikdy bych si nemyslela, že Jonáš udělá takovou šílenost.

„Co budu dělat? Ve škole se nemůžu ukázat!“

Zamyslela jsem se. Ne, že by neměl pravdu. Traviči byli v současné chvíli schopní sežrat je oba zaživa.

„Kristý, hlavu vzhůru. Nemůžeš přestat chodit do školy. Musíš ukázat, že se nebojíš, tos mi přece řekl sám!“

„Zabijou mě!“

„To nevylučuju, ale strachem jim uděláš radost! To nepřipustím!“