DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

„Hlavu vzhůru… „Tak přesně tohle, když jsem včera v pozdních večerních hodinách četla zadání dnešního drabble. Nebylo čistě náhodou řečeno, že klácením zmijí se už vyčerpává nejhorší téma? To mám zase vymýšlet další postavičku, kterou potká nějaká ošklivá rána osudu?
Netrvalo dlouho a stránku jsem zase zavřela. Ráno je přeci moudřejší večera. Samozřejmě tomu tak nebylo. Ráno jsem byla ještě skleslejší a odpoledne je taky den. A tak to dopadlo, když jsem si jednou chtěla drabble napsat napřed. Teď už nosím zase hlavu vzhůru, ještě jsem to mohla napsat večer. Co z toho vyplývá? Prokrastinace vládne světu, ale ne mně!

Nestíhal. Ráno byl zavalen poštou, po obědě Jackem, večer nosatci a teď se mu navíc zasekl počítač. Zoufale pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě.
„Tosh, mám tady problém se systémem, můžeš s tím něco udělat?“ hlesl do intercomu, ale naděje ho už opouštěla.
Toshiko mohla věc vyřešit přes vzdálený přístup, ale přišla na recepci osobně. Přinesla hrneček voňavé kávy a s úsměvem ho položila před Ianta.
„Bude to vteřinka,“ řekla, „Do půlnoci to stihneš.“
„Stejně nevím, co psát. Ta témata letos stojí za houby,“ vzdychl.
„Hlavu vzhůru,“ usmála se Tosh od klávesnice, „Napiš třeba o tom, jak to dneska nestíháš.“

„Hlavu vzhůru,“ řekli Anně těsně předtím, než jí ji usekli. A jásající dav se koupal v paprscích zapadajícího slunce.
„Hlavu vzhůru,“ radili princezně každý den. No a potom s ní někdo nechtěl kamarádit, protože byla pyšná... jo a v osmnácti si odrovnala krční páteř.
„Mumlymumly vzhůru,“ pošeptal Jack Iantovi, který zrudnul jako rajčátko. A nám nezbývá než doufat, že mumlmumly mělo znamenat hlavu.
„Palice hore,“ přečetli jsme si na sedačkové lanovce v Tatrách. Tak jsme koukali do oblak jak idioti a příjezdový můstek nám usekl hůlky.
„Hlavu vzhůru,“ řekla Pipi Tommymu. V každé ruce držela koláček a myslela to vážně.

“Zvedni si tu hlavu,” strčil do ducha před sebou nohou, kterou třímal v ruce. “Nebo ji šoupni jinam - nic nevidím.”
Další pošťuchování mezi duchy s nejrůznějším počtem končetin a tvarem. Představení začíná.
“Nesmí na strach,” komentoval dění duch. “To jsou pak duši takový strašlivý... Ale špatným způsobem, chápej...”
“Hlavu dolůůů! Hlavu setnout!” vykřikovala část osazenstva s hlavami v rukou či nohách.
“Nohy! Nóóóhýýý!”
Postavy na duchovním plátně pomalu žily dál.
“Áno, máme tu první oběť!” komentátor ohlásil, když na plátně kdosi ztratil prsty.
Duchovní dav zajásal.
“A už je máme tady! Nebojte, zbytek těla bude nepochybně následovat!” pokračoval komentátor nadšeně.

Dva týdny po oslavě nepřišel Daniel na jediný trénink. Když se objevil, prohodil pouze několik slov s trenérem. Hrál neobvykle agresivně, spoluhráče ignoroval.
„Dane?“ Adam vklouzl do šatny, poté co všichni již odešli. Daniel seděl na lavici, zády se opíral o topení. Dresem si rychle promnul oči a překvapeně vzhlédl.
„Promiň,“ zamumlali oba najednou. Vyměnili si zmatené pohledy. Adam si opatrně přisedl.
„Bude to dobrý –“ vysoukal ze sebe a ani jeden netušil, jestli to je otázka.
Asi nebude, odpověděl Daniel v duchu, ale nahlas neřekl nic. Byl rád, že s ním Adam mluví, a to mu pro tu chvíli stačilo.

Léta Páně šestnácti stého devatenáctého zaplavilo Prahu nečekané vedro. Srovnat se dalo snad jenom s horkem římským, vysušila se polovina studní a ulicemi se valil nesnesitelný zápach. Krom obyčejných potíží nažhavilo mnohé obyvatele pražské také nové třicetičlenné direktorium, které si, s povolením české konfederace, zvolilo novou hlavu Zemí koruny české. Atmosféra žhnula až do listopadu.
Kašpar se nezajímal o politiku, hledal odpovědi ve sférách nebeských. Korunovace krále ho nelákala, zamířil do ulic až o tři dny později, kde náhodou narazil na korunovaci Jejího veličenstva. Slavnostní průvod projížděl ulicemi. Kašpar okouzleně vzhlížel na cizokrajnou krásu. Mezi čestnou stráží propadl uhrančivým očím.

Vyplašená lesní zvěř prozradila blížící se kočár. A pěkně nóbl podle erbu. Diví muži se štulci popoháněli dolů, aby zastavili dvojspřeží dřív, než projede úvozem na širou pláň.
"Teď přišla tvoje velká chvíle, synku. Dnes budeš skládat svou loupežnickou maturitu," přehlušil ržání polekaných koní vůdce bandy s kloboukem naraženým do čela.
"Nezapomeň, co jsme tě učili!" přizvukovali ostatní lapkové.
Mladíček, kterému divže mléko neteklo po bradě, vážně přikyvoval a pozvedl bambitku:
"Hlavu vzhůru, gatě dolů!"
Dvířka kočáru se otevřela.
"S touhle variantou jsem se ještě nesetkal - zapište si to, Važuzle," pravil vlídně Patricij a pokynul vozkovi, aby pokračoval v cestě.

"Nevrť se. Ty se vrtíš!" prohlásila Gwen.
"Nesedí mi to. A dělá mi to velkej zadek."
"Houby. Sluší ti to," oponovala Gwen.
Mimas se na ní znechuceně podíval.
"Nevěděl jsem, že Jediové nemají vkus."
"Mě to škrtí," stěžoval si Berek.
"Tak si to povol. Je to šněrovací," řekla Gwen.
"Co ostatní?"
"Mě to nedrží."
"Protože se to musí pořádně přilepit, Thone."
"Stejně je to ten nejblbější nápad."
"Souhlasili jste. Berte to jako další misi a zkuste to vydržet ty tři hodiny. Tak, hlavy vzhůru, kluci, ať si nepřišlápnete vousy."
"To bude těžká mise."
Sněhurka s trpaslíky vyrazila na Jedijské maškarní.

Hned jak dokončila své mistrovské dílo pro Sabbat, byla jí nabídnuta další umělecky plodná práce, která se prostě neodmítá. Dala si jen pár nocí odpočinku a s novým elánem se vrhla tvořit. Tentokrát to nebylo tak náročné na materiál, ale ten správný se stejně nehledal úplně nejsnáze.
Prohlédla si horu masa, kterou uplácala z hlav a údů lidí, a zamyšleně se poškrábala na krku. Něco tomu ještě chybělo. Ale co? Mrtvé oči jí pohled vracely a některé hlavy na ni hleděly s otevřenou pusou. Mám to! Zaradovala se, prokřupla si prsty a vytáhla čerstvou dívčí hlavičku. Ta přijde úplně nahoru.

Vystoupil jsem ze žlutého autobusu a ještě naposledy se usmál na sympatickou stewardku, která se o mě tak pěkně starala. S Lidovýma novinama v ruce jsem zamířil do nejbližší kavárny. Nebyla to nejlepší volba, ale neodradilo mě to.
Teď sedím u stolku, popíjím kafe, pročítám noviny. Už dlouho ve mě klíčí pocit, že konečně nastala chvíle, kdy je tak zle že se začíná něco měnit. Je to ve vzduchu. Krásný jarní den jako by avizoval blížící se obrodu.
Smrt Margharet Thatcherové jsem přijal se smutkem. Ale veřím, že přichází doba, kdy budou žít její myšlenky a odkaz.
Doba nového začátku.