DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

"Hlavu vzhůru!", povzbuzoval se. Je to jen chvíle. Pak si můžeš sednout a o nic se dál nestarat. Jen řekneš pár slov a stále opakovaných úryvků školních pravidel. O nic nejde. Zvládl jsi horší věci. Slyšení Starostolce. Voldemorta. Crucio. Přepadení civilistů. Výslechy. Soustrastná přání pozůstalým. Špatný směr úvah...otřásl se. Už byl nejvyšší čas s tímhle nesmyslem skoncovat. Narovnal se do plné výše, rychlým pohledem se ujistil, že má oblečení v řádném stavu a vykročil.

Jako poslední k profesorskému stolu došel nově jmenovaný ředitel Bradavic, proklínaný profesor Severus Snape.

Proslov k zahájení školního roku bylo nejdelších patnáct minut v jeho životě.

Danyael zdvihl hlavu vzhůru a zamžoural proti lampám, osvětlujícím arénu uprostřed přestavěné bývalé opery. V lóžích nahoře seděla spousta dvakrát mrtvých, jen o tom ještě nevěděli. Bavili se, posrkávali krev, ale jejich osud je nemine.
Pozoroval je, vrýval si tváře do paměti.
Pro jejich pobavení tady na písku umíral kdekdo, další upíři, vlkodlaci… ale udělali chybu, když odpravili anděla. Žádného dobráckého strážníčka dětí, exterminátora. Nebe poslalo jeho, aby to vyšetřil.
Uspěl. Nějaký severský ochlasta na Valhalle zase zaspal... Do světa se dostala receptura na výrobu Fenrirových pout.
Teď je jen musí dostat dolů, než ho rozsápe jeden velmi nevrlý vlkodlak.

Bylo poklidné páteční odpoledne, nedlouho po obědě. Daniel von Drak si ve svém kabinetě za sbírkami četl. Spokojeně trávil.
„Zdravím tě,“ vyrušil ho rozladěný hlas Jaroslava L.
„Stalo se něco?“ zvedl Daniel hlavu.
„Poplašňák asi polil Marka sépiovým barvivem.“
Daniel začichal směrem k nejmladšímu přírůstku profesorského sboru. „Je to sépiové barvivo. To nevypereš,“ oznámil Markovi P. Ten si povzdechl.
„To bude dobré. Půjčím ti tričko, ty se umyješ, a pak se uvidí,“ pokusil se ho povzbudit biolog.

***

„Má slabé nervy,“ poznamenal Jaroslav, když zavřel dveře od kabinetu.
„Všiml jsem si,“ potvrdil správce chmurně.
„Školeníčko?“
„Dlouhodobé. Pro blázinec je ho škoda.“

Sedíš na zemi, obličej zabořený do dlaní. Nevidím tvé slzy, ale to nic neznamená.

(vím, že plakat ses odnaučila už dávno předtím)

Přistoupím tiše blíž, spíše stín než živá osoba. Jak trefné... nic jiného ostatně nejsem.

(chtěla bych tě povzbudit, ale jsem příliš unavená na to lhát i sama sobě... především sama sobě)

Slova hlavu vzhůru mi tak umřou na jazyku.

Natáhnu ruku, abych ti ji alespoň chlácholivě položila na rameno, ale zarazím se v půli pohybu.

(ani to udělat nemohu)

Obrátím se a odejdu. Únorový vzduch venku je čistý, ale spíše pálí, než aby hladil.

(a já s ním)

Bylo sychravé ráno. Student posledního ročníku gymnázia stál se dvěma kamarády na nádvoří oprýskané budovy a přemýšlel.
Možná čekal na zázrak, na nějakou změnu na poslední chvíli, ale spíše postupně nacházel smíření. Ne že by to nějak výrazně oslabovalo strach, kvůli kterému se třásl víc než kvůli rannímu chladu.
Jeden hloupý nápad, jedna klukovina, jedna malůvka – jeden zhrzený „kamarád“, jedna slabá chvíle podlosti a zbabělosti. Věci se rychle vymkly kontrole a cena byla příliš vysoká.
Hlavu vzhůru, pomyslel si a sebral poslední zbytky odvahy. Narovnal se, zvedl zrak a pohlédl na těch několik cizích tváří. Zbraně zařvaly do mrazivého ticha.

„Na koniec medzi vami nájdem mincou človeka s magickými schopnosťami. Prosím túto polovicu miestnosti, aby sa sústredila, aby na minci padla hlava a druhú, aby padol znak.”
Prednášajúci hodil mincou. Po dopade sa na vrchnej strane objavila hlava.
„Tí, čo ste chceli hlavu – vy vľavo si želajte zase hlavu, vy vpravo znak.”
Opäť padla hlava.
Vyučujúci rozdelil ľavú skupinu na polovicu a pokus opakoval.
Po niekoľkých pokusoch zostal jediný študent.
„Všetci ste videli, že tento pán deväťkrát za sebou správne vopred určil, čo padne. Myslíte si snáď, že má tento pán – ako sa vlastne voláte – zázračne schopnosti?”
„Volám sa Severus.”

Píšu verše. Vlastně nesrozumitelný text. Slova, která mi padají z hlavy prostřednictvím prstů na klávesnici. Jak od osobňující pro básníka. Počítač, místo lyricky ruky, která vede jemnými tahy tužku, jež hrotem píše po papíře slova, která vlastně ani nedávají smysl.
Bude se někdo zalamovat? Nad výkladem toho nesmyslu, který se jen „rýmuje“? Budeme optimisté. Řekněme že ano. Třeba najde smysl, v těch slovech a já budu zklamaný. Protože jsem to myslel jinak. Diskuse nad dílem. Bože, proč já vlastně tyhle rýmy skládám? Asi začnu psát písně. Tedy, taky nesmyslné, ale je zde praktické využití – lidi se třeba rozhýbou do rytmu.

"No a ten mi na oplátku nabídl jehlu. A tu jehlu ti, Boženko, tady nesu."

Boženka se zhluboka nadechla.
Na jednu stranu, mohla jsem mít hroudu zlata, žít napořád v dostatku.
Na druhou stranu, kdyby ji muž šel prodat...
První varianta: klenotník by ho podezříval z krádeže. Zavřeli by ho a pomoci se nevolník nedovolá.
Druhá varianta: klenotník by mu nějaké peníze přece dal. Muž by se stavil v hospodě, všechny pohostil. Většinu peněz by utratil, a o zbytek by ho, opilce důvěřivého, nějací dobráci okradli cestou domů.
Je střízlivý, zdravý a nese drobný dárek. To je dobrý scénář, ne?

„Ták, teď dej hlavu pěkně vzhůru,“ zahlaholil třesoucímu se mladíkovi s těkavýma očima lasičky do ucha veselý hlas. Poslechl; co už mu zbývalo. Odpor ho přešel již dávno.
„Hotovo, žádný štráchy, tak se mi to líbí, mladej! Já ti pak řeknu, aby ses mohl přichystat. Nic se neobávej, za chviličku, co bys okem mrknul, bude po všem, ani to neucítíš! Taky to bude moje výroční houpačka, s konopnou nevěstou dělám už stou a padesátou veselku, v celé zemi mi není rovno! Ve věšení jsem já totiž mistr,“ poplácal kat bodře odsouzeného po rameni a připravil se na rozkaz vykonat rozsudek.

„Co by na to řekl doktor Watson, Sherlocku?“
„Nic. Jen by se tvářil vyčítavě a provinile zároveň.“
„Nemá se proč cítit provinile. On se nesjel neznámou drogou a nenechal se zadržet Scotland Yardem.“ Mycroft kývl směrem k Detektiv Inspektorovi.
„Watson mě k tomu v podstatě naváděl,“ bránil se mladší Holmes.
„Sherlocku, když ti někdo řekne ‚hlavu vzhůru,‘ není to navádění k užívání drog.“
„Fajn,“ protáhl. „Můžu už jít?“
Lestrade přikývl.
„Bože, Mycrofte, potřeboval by sis zasouložit,“ poznamenal Sherlock na odchodu. „Zeptej se Lestrada, vypadá, že by si dal říct.“
Klapnutí dveří. Ticho. Dva nesmělé pohledy.
„Ehm…“ odkašlal si Mycroft. „Večeře?“

O smrti své milované se dozvěděl téměř před rokem. Tři z jeho hlav už na ni přestaly myslet, další se dokonce platonicky zamilovala do zlaté rybky, jedna hlava měla neustále migrénu, takže nemyslela na nic jiného, ale se zbývajícími dvěma byl problém. Jedné pořád slzelo pravé oko, ale statečně to sváděla na alergii. A poslední, to bylo nejhorší, ustavičně skládala veršované nápisy na hrob.
Tak si drak odletěl stěžovat jednomu svému kamarádovi.
Ten na něj upřel svých deset očí: „Hlavy vzhůru, příteli, ještě jsem tu já.“
Drakovi proběhl mráz po zádech, ale kupodivu nebyl nepříjemný. Naštěstí měl jen jedna záda.

Kobra potichounku syčela. Hlavu vzhůru a čekala, až na ní přijde řada. Fáris sousto pečlivě rozdělil napůl a kus sušeného masa dal hadovi. Ráif se bál a zároveň byl fascinovaný tím, co vidí. Kolem se plazily desítky hadů.
„Fárisi?“
Muž na něj upřel pohled. Skoro, jako když had sleduje kořist.
„Ano?“
„Jsi ten slavný hadí poustevník?“ Ráif bez přemýšlení hodil kus masa malé pouštní zmiji.
Kývnutí. „Změní to něco?“ Syčení.
„Ne.“

Jak se den krátil a teplota klesala, tak hemžení hadů pomalu ustávalo. Ráifovi se zavíraly oči. Usnul, ani si nevšiml, že se mu malá pouštní zmije stočila na hrudi.

„Zaspali jsme.“ konstatuje Ianto. „Je skoro poledne, to už nemá cenu do tý práce chodit.“
Chvíli mlčí a rozpomínají se na večírek. Lisa se rozhlédne po pokoji, kde je naaranžována na posteli, křesle, židli a taky na podlaze spousta hadrů.
„Vážně jsem měla včera tvoje sako?“ ujišťuje se.
„Jo, moc ti slušelo.“
Přichází detaily.
„To byla ostuda. Ty tanečky! A určitě z toho bude fotodokumentace! Nechci to vidět!“
Ianto ji uklidňuje a taky sebe: „Hlavu vzhůru! To byl Angelo Colasanto a Alonso Decastelo, já je vůbec neznám.“
„Proč mě tedy tak bolí hlava, když včera pil Angelo a ne já?“

"Zvedni hlavu."
"Ne!"
"Ale ano. Zvedni ji!"
Skloní se ke mně Erwin a začne mi násilím zvedat hlavu.
"Sakra nech mě bejt, ty nevíš, jak mi je!" Křičím.
"Jistěže ne! Já totiž nikdy na rozdíl od tebe žádný takovýhle domov neměla!" Křičí zase ona.
"A teď už konečně zvedni tu svou hlavu vzhůru a podívej se na oblohu! Vidíš? Je stále stejná jako ve Městě. Jen možná trochu vzdálenější, protože už nejsme na hoře, ale zase jasnější, jak kolem nesvítí žádné lampy." Usměje se.
"V lese i ve Městě je obloha stejná. Je to stále ten samý svět. Tvůj svět."

Dmul se pýchou. V bitvě trvající několik dlouhých dní slavně zvítězil. Dokázal svou odvahu, lstivost a sílu. Teď byl konečně právoplatným pánem ostrovů. Nikdo další se neodváží proniknout do jeho lovišť.
Hrdým pohledem přehlédl uřezané hlavy svých nepřátel. Vyjmul jim lebky a sešil oči i ústa. Odstranil tuk a vysušil kůži horkými kameny a solí. Teď byly malebně rozvěšeny nad vchodem do náčelnické chýše.
Z chatrče vyšla jeho první žena. Věděl, že ho přivítá slovy plnými obdivu a úcty. Zvedla oči a pohlédla na řadu hlav.
„Jak jsi to pověsil, proboha?“ rozkřikla se. „Vždyť se ti to vysuší úplně křivě!“