Červená knihovna (literární žánr)

Prstem projížděla po drobounké jizvě, která dělila zlatého ptáčka někde pod křídlem. Nevěděla, co říct. Netušila, že opatrně sebral střepy. Neřekl jí, že je pomalu a pečlivě skládal k sobě.
"Já..." položila hrneček na stůl. "Koupila jsem si nový. Úplně stejný."
Podíval se jí do očí.
"Byl to jen hrneček," hledala výmluvu. "Chyběl mi do sady..."
"Kdybych..."
Nedořekl. Nechtěl slyšet, že za něj by si pořídila náhradu stejně snadno.
"Odpusťe..."
Usmál se.
Znovu se omluvil.
Odešel.
Teprve potom, červená ve tvářích, přivinula slepený hrneček k srdci jako nejcenější poklad.
Vůbec nebyl stejný. Ten hrneček rozbila, když ho hodila po něm...

Vyšla pře jízárnu a pohléla k zápau. Kažou chvilku se musel v zatáčce objevit On. Při té myšlence se jí srce rozbušilo a ucítila ten neobytný a svíravý tlak v pobřišku. loužící se stíny vrhané zapaajícím sluncem v sobě nesly příslib chlau, ale též spalující vášně.

Náhle tam byl. Laně se pohupoval v sele a jeho louhé vlasy jako by byly nanášeny větrem. ojel až k ní a svůně se usmál, až se mu na tvářích uělaly rozpustilé ůlky. Sesel a objal ji mocnými pažemi.

nes jejich těla i uše splynou v jeno a ona konečně oselá jeho mocný ú.

Konečně mám volno ke psaní…

Jarča Horská se zasnila. Už tento večer se znovu setká se svým nejmilejším. Kam ji asi tentokrát Kamil vezme? Jarča by si nejvíc přála procházet se rozkvetlým Petřínem, ruku v ruce se svou láskou. Toužila po vůni jabloňových poupat halících větvičky ještě v pátek smutně holé, po jejich jemné růžové barvě. Oblékne si novou blůzku s manžetami staženými v bohatých volánech. Má stejnou barvu jako květy jabloní. Kamilovi se Jarča nejvíc líbí právě v jemných jarních barvách. Je tak romantický...
Ó, jak nesmírně touží po splynutí uší

KTERÝ LUMP MI Z KLÁVESNICE VYLOUPL PÍSMENO DÉ?

Pootevřeným oknem zalétl do místnosti zvuk radničních hodin. To už je deset? Zvedla hlavu od rozečteného časopisu. Barevné zdi s kalendářovými obrázky i petrklíče na stolku sestřiček, prostě všechno v čekárně onkologického pavilonu asi mělo působit přívětivě, ale Evě bylo dost neveselo. Nedokázala se soustředit na recept na jablečný koláč. Hlavou jí šly děje posledních pár týdnů. Vyhazov z práce a následná ztráta vlastního bydlení, nepochopení rodičů, dočasný azyl u milované tety.
Konečně teta trochu rozklepaně vyšla z ozařovacího sálku.
Eva si uvědomila její nejistotu. Vstala a šla jí vstříc.
A najednou byla ráda, že tu může být s ní.

„To jsou nohy! A ten dekolt! To jsem netušil, že tu bude taková podívaná,“ zašeptal Adam Jaroslavovi.
„Hmm, ale jsem rád, že takhle nechodí Jarmila.“
„No, taky bych nechtěl, aby mi Evu někdo okukoval.“

***
„Že jí z těch šatů to poprsí nevypadne.“ šeptala Jarmila.
„No, jestli se jí trochu nezměnily proporce. Já dneska málem přišla v krtečkovskejch kalhotách, ale nakonec se mi podařilo ty šaty ještě trochu popustit,“ smála se Eva.
„Ty myslíš, že je těhotná?“

***
„Těm mladejm to ale sluší, že paní továrníková? A Jaroušek je celej tatínek. A jak hezky capká!“
„A na kdy to čekají ti vaši?“

Usadili se pod rozkvetlou jabloní v Kulíkovic zahradě.
„Ulevilo se mi, že už se otec nezlobí. Jak jste to zařídili?“ zeptala se Eva.
„Poslal jsem za ním toho svého, aby si to vyříkali stran té fúze. Jen lituju, že jsem neviděl, jak se tvářil tvůj otec na sdělení, že se Ivan rozhodl profesionálně věnovat kulturistice.“
„Ty uděláš komedii ze všeho,“ usmála se. „Takže otázka dědictví vašeho podniku zůstala otevřená?“
„Ano, on je stejně jediným panovníkem otec.“
„To je dobře, že u vás nedošlo na žádná silná slova.“
„Ale teď bych od tebe jedno potřeboval slyšet,“ zvážněl. „Evo, vezmeš si mne?“

„Evo, jsi to ty? V jakým jsem se to ocitl vesmíru, že tu jsi ty?“
„Ahoj Adame,“ řekla tiše Eva, když byla konečně schopna slova. „Nestalo se ti nic?“
„Jsem praštěnej, to víš,“ smál se, „ale kde se tu bereš ty?“
„Vzala jsem místo za nemocnou tetu.“
„Co já se tě nahledal! Celý tvoje propuštění bylo jen nedorozumění. Otec tě chtěl mít z cesty, aby se nevědělo, žes na ty Ivanovy čachry přišla zrovna ty.“
Konečně to pochopila. „Protože by to nerad viděl můj otec.“
„Já jsem tak šťastnej! Kdybys věděla, jak mně se sem s těma botama nechtělo jezdit!“

Eva se dnes nemohla soustředit na práci, hlavou jí šla včerejší debata s tetou. Když jí z vrátnice ohlásili návštěvu, jen zkontrolovala, že má Jaroslav čas, a nijak zvlášť nad tím nepřemýšlela.
Po zaklepání se objevila hora krabic, následovaná zvukem škobrtnutí o práh, zaklením, letem krabic a pádem zakopnuvší osoby.
Hřmot vytáhl z pracovny Jaroslava. Uviděl Evu s ruměncem na tváři, jak zírá na původce toho rozruchu.
„Nezlobte se, pane řediteli, já se obvykle na návštěvách chovám jako idiot,“ pravil se smíchem vyrušitel a začal se sbírat na nohy. Jak vzhlédl, řekl jen: „Evo?!“ A zase si kecnul na zem.

Eva se usadila do křesla a přitáhla si kolena k bradě. Nějak na ni všechno padlo.
Teta vzhlédla od knihy a připadlo jí, že Eva vypadá jak zatoulané kotě nesměle se krčící v koutku nového domova.
„Paní továrníková říkala, žes nechtěla jet s Jarmilou vybírat boty. Měla bys. Nikdo neví o botách víc než ty. Já to tu sama zvládnu.“
„Musela bych k našim. Nikde jinde neseženeš lodičky, ve kterých se dá i chvíli chodit.“
„Evi, možná už je načase.“
„Táta se určitě pořád zlobí.“
„Jak já ho znám, tak je jen hrdej, ale už se mu dávno taky stejská.“