Moje články

Fandom: realita (tentokrát na vlastní kůži)
Návrat domů je noční můra. Zakopnu hned za dveřmi. Z nových sandálů jsou pantofle dobré tak leda na zahradu. Po kuchyni se válí cáry novin a odpadkový koš leží dnem vzhůru. Na koberci se šklebí dvě mokré tmavé skvrny a pod stolem je dokonce…
Ne. Dost. Končím. Kde je to zvíře?!
Strnu. Štěně sedí u zrcadla, olizuje svůj odraz a pláče. Zřejmě v něm vidí brášku, po kterém se mu stýská.
Šok trvá jen chvíli. Beru ho do náruče, a když se mi čumáčkem otře o tvář, vím, že téhle nemoci znovu podlehnu. Láska ke čtvernohým miláčkům je totiž nevyléčitelná.

Fandom: realita (s trochou poezie)
Poznámka: Poctivě přiznávám silnou inspiraci dnešním koncertem Jarka Nohavici a jednou jeho písní.
Je to nádherné místo. Tajemné. Modré. Miluju ho.
Skrývá v sobě spoustu úžasných věcí.
Teplo. Sny. Touhu. Lásku.
Volá mě, láká zpěvavými tóny a vábí hrou barev.
Je to příšerné místo. Obyčejné. Modré. Nenávidím ho.
Skrývá v sobě spoustu špatných věcí.
Chlad. Beznaděj. Strach. Nenávist.
Odhání mě, děsí zlou silou a zapuzuje pachem smrti.
Je to zvláštní místo. Magické. Modré. Díky němu žiju.
Skrývá v sobě spoustu věcí.
Uctívání.
Prokletí.
Měla bych zapomenout, ale nejde to. Něco mě k němu táhne. Nějaká mocná síla. A tak se stále vracím.
I dnes.
Píše se únor 1986.
A já jsem Halleyova kometa.

Poznámka: Ospravedlňujem sa všetkým Slovákom, pokiaľ to nie je celkom gramaticky správne, i keď Word robil, čo mohol ;-)
Nie je to moja materčina, ale nemôžem si pomôcť, dnes vládzem rozmýšľať iba po slovensky. Prosto priveľa čítam. Jimmi vie.
Prežil mnoho zlých okamžikov, tento by však mohol byť ich kráľom. Chcelo sa mu kričať, prečo mu to urobil, prečo ho len tak hodil cez palubu, no bolo by to zbytočné.
Veľmi skoro sa naučil, že nie je len tak obyčajné dieťa. Že mu jeho život tak celkom nepatrí. Že je Chlapec–ktorý–musí–vykonať–správnu–vec. Stratil všetko, najme ilúzie, zrútil sa za svojho piedestálu naivných istôt, no napriek tomu to nebolo ľahšie. Nechcel zomrieť.
A predsa stále kráčal ďalej, i keď sa mu triasli kolená.
A predsa to bol on – Draco Malfoy – kto otvoril dvere na Astronomickú vežu.

Poznámka: Srdečný dík Ebžence za inspiraci
Snad na světě jsem jen k tomu, abych všem okolo obyčejným a nezajímavým připadal. Ni cizí, ni bratři moji nerozumějí slovům mým, kteréžto po větru spolu se vzdechy a tužbami po dávno zaniklých časech posílám.
Až dnes poprvé cítil jsem se být skutečným hrdinou, ježto jsem konečně duchem sobě rovného nalezl. Ty však, jež jediný jsi vnímal smutný úděl můj a skutečnou moji velikost a vznešenost v mých činech jsi nalezl, ležíš tu poražený a zbitý. Zhola zbytečně padl jsi silou mojí.
Neb přišel poryv větru a rameny mým pohnuv, znovu mi připomenul, že mlýnem jsem a mlýnem navěky zůstanu.

Fandom: historie... no a vlastně ještě něco
Pět.
Hodiny na krbové římse už odbily a ze salonu se ozve cinkot porcelánu.
„Váš čaj, pane.“
Šest.
Komorník otevírá dveře haly s poznámkou, že venku je chladno.
„Váš plášť, pane.“
Sedm.
V klubu je plno.
„Vaše večeře, pane.“
Osm.
Dveře divadla otvírám s posledním úderem věžních hodin.
„Vaše lóže, pane.“
Devět.
Spadne opona a číšník ve foyer mi podává broušenou sklenici.
„Vaše whisky, pane.“
Deset.
Kolem zní pokřik kočích a rachocení kol.
„Váš kočár, pane.“
Jedenáct.
Dívka se vyzývavě pohupuje v bocích.
„Jsem vaše, pane.“
Dvanáct.
Světlo pouliční lampy dopadne na lesklý předmět v mé ruce.
Tvůj skalpel, Jacku.

Poznámka: Faktograficky to asi není úplně košér, ale snad mi to prominete.
Ten klíč ležel na cestičce do vsi. Pomyslel si, že ho tam nejspíš ztratily děti, a chystal se jim za to vyčinit. Když ale obešel dům a vyzkoušel jednotlivé dveře, klíč nikam nepasoval.
Večer ho strčil do kapsy a vzal s sebou do hospody. Nikdo ze sousedů se k němu nehlásil. Až starý Vřesík, co míval v Hůrce kovárnu, poznal svoji práci a vzpomněl si i na jméno hobita, kterému ho kdysi vyrobil. Nabídl se, že si klíč vezme zpátky, a tak mu ho s lehkým srdcem přenechal.
Stejně nebyl k ničemu. Sméagolova nora už spoustu let žádné dveře neměla.

To je tedy zase den, vzdychla unaveně a s námahou se narovnala. Náhle se cítila stará. Původně si plánovala, co všechno stihne – vyprat, přišít pár knoflíků, upéct koláč… Jenomže skutek utek. Když sundávala z police košík se šitím, převrhla ho a všechny ty krámy se rozsypaly po celé kuchyni.
Samozřejmě, že kluk chtěl pomáhat sbírat, takže jim úklid trval jednou tak dlouho. Nakonec usínal už v sedě.
Když ho nesla do postýlky, všimla si, že cosi pevně drží v pěstičce. Byl to knoflík. Ozdobný knoflík ve tvaru písmene N a malý Teddy ho svými prstíky svíral jako ten největší poklad.

Dnes. Dnes se to stane. Poprvé.
Není to správné. Není to čestné. Kluci z klubu se to nikdy nesmí dozvědět. Ale on to musí konečně zkusit. Nemůže si pomoct.
Čeká tu na ni. Možná za to může jaro.
V tom zaslechne vrzání dveří. Uvidí ji. A ona uvidí jeho.
„Tak pojď ke mně, chlapečku!“ zavolá její hlas.
Zrychlí se mu dech. Cítí v sobě napětí. V každém kousku těla. Už nedokáže myslet na nic jiného. Teď nebo nikdy.
„Ne! Nepůjdu! Já už vám to blbý prádlo věšet nebudu!“ zaječí a vyřítí se ven.
Zkoprnělá správcová se nezmůže ani na slovo.

Fandom: určitě ho znáte, takže neřeknu – přišli byste o pointu
Obyčejné odpoledne. Všední, možná trochu nudná cesta. Místo, kudy procházel několikrát týdně. A ve městě bylo už dlouho bezpečno, takže ho ani nenapadlo se bát.
Chytili ho do pasti. Za zády neměl nic, jen drsnou dřevěnou stěnu.
Dopadly první rány. Ruce měl sevřené v pěst, ale nepoužil je. Nemělo to smysl. Bylo jich moc.
Kroky příchozího neslyšel. Nevnímal ani slova, která stejně nebylo určena jeho uším. Ale pochopil, že bát se začali ti druzí.
Vzhlédl. Blond vlasy. Zářivý úsměv. A ruka natažená k němu s neodmítnutelnou nabídkou.
„Budeme přáteli na život a na smrt. Jmenuji se Mirek Dušín. A ty?“
PS: No jo, Rychlošípáci, no. A může za to Julie s tím jejím odpočítáváním... :-)

Prohlížel si její tvář. Stárla. Poslední dobou víc a víc.
„Najděte ji, prosím. Vyřiďte, že už jsem odpustila,“ hlas přecházel do šepotu a vytrácel se, jak schovávala hlavu do dlaní.
Náhle se probrala z letargie a v očích měla zase svou dřívější autoritu a rozhodnost: „Tady v truhlici je třicet stříbrných prutů. Nešetřete s nimi, ráda zaplatím každému, kdo pomůže najít moji dceru.“
Doma na tvrzi mnohokrát slyšel předčítat z knihy, kterou mají mudlové v takové úctě. Třicet stříbrných… Pamatoval si ta slova. Byla cítit zradou a krví.
„Přísahejte, barone, že ji najdete. Přísahejte.“
Zachvěl se. Zimou to nebylo.
„Přísahám.“

Byl unaven. Všichni byli unaveni. Ta cesta je vyčerpávala. Buď bylo vody málo, takže trpěli žízní, nebo zase moc, takže jim bránila v dalším postupu. Mokřady. Bažiny. Řeky.
Slezl z koně a přešel k okraji travnatého břehu. Nechtělo se mu brodit. Povolil si pod krkem řemínek přilbice a hřbetem ruky si otřel pot z čela.
Ozvalo se šplouchnutí.
„Galea iacta est!“ vykřikl otráveně.
Jeden z legionářů se snaživě vrhnul do vody, aby ji vylovil. Marně. Nakonec byl rád, že se mu podařilo vylézt na protější břeh.
Dějiny píší vítězové. Proto v kronikách mnohdy chybí víc, než jen jedno písmenko.
Poznámka: galea znamená latinsky přilba nebo helma

Poznámka: Srdečný dík mathew(ovi?) za inspiraci a omluva za porušení bodu 31.
Ležela v lenošce před krbem a v duchu si odškrtávala jednotlivé položky ze seznamu žertíků, které vymysleli společně s bratránkem.
Vyděsit Hagrida, že někdo utopil oliheň.
Splněno.
Vyměnit obsah balíčku pro Brumbála (citronové bonbony) a zásilky pro Snapea (dračí šupiny).
Splněno.
Poslat Minervě letáček s varováním před kočičí chřipkou.
Splněno.
Jen ten poslední bod – vylákat studenty od oběda pod záminkou, že u brány panáčkuje Smrtonoš – zrovna moc nevyšel. Ven vyběhl jenom Potter a to ještě mířil na záchod. Ale i tak to byl ten nejlepší apríl, co kdy zažila. Na příštím rodinném srazu si rozhodně zase sedne vedle Chucka.
Mňau.