Moje články

Svítily svíčky. Na podlaze ležely rudé koberce květin a rozbořené zdi honosného sídla zdobily pavučinové tapiserie, co povlávaly v nočním větru. Srpek měsíce z výšky hleděl na tichý taneční parket. Na prázdný taneční parket. První ze svíček zaprskala a zhasla. Kdesi v dáli se ozval křik. Po chvilce utichl.
S úzkostí se po sobě dívali slavíci, sedící na špici někdejší věže. Růže se ve svém závoji z mlhy roztřásly zimou. Lidé z vesnice zamkli poslední zámek a petlice přitloukli ke dveřím.
Na ochozu se objevil první z hostů honosného plesu. Všechny svíčky se zatřepotaly v bázni. Nikdo jej ovšem neviděl.

Seděli v hospodě. Vysocí advokáti u baru, každý před sebou sklenici červeného. Dole, u nohou, jim ležely aktovky. Jeden z nich s červenofialovou kravatou se otočil. Vzadu v přítmí seděl shrbený zarostlý pobuda. Advokát se znechuceně odvrátil a po chvilce se svými společníky malou hospůdku opustil.
Barman se smutně zadíval na nedopité sklenice, pak se mlčky odvrátil. Pobuda v koutě tiše mumlal svému džbánku. Nesouvislé věty, ze kterých se dalo zaslechnout vždy jen pár slov: Koaly co se škrábaly na břiše. Noviny, které neotiskly jeho článek. Nakonec usnul.
Byli jste a budete, námořníci pláčí rum a Hvězdné války nikoho nezajímají.

"Hezky papej." Jedna lžička. Skelné oči a horká důvěra. Princezna seděla v lehounké košilce na kamenné podlaze vysoko ve věži. Vlasy rozcuchané, zarudlé oči - od nemoci, od pláče.
"Hezky otevři pusinku..." poslechla. V puse jí přistálo něco pálivého. Do očí jí vhrkly slzy. Čísi ledové ruce se dotkly jejího čela.
"Spolkni to, no tak, princezno..." nikoho neviděla, ale polkla. Z levého oka jí utekla slza.
"Je to s ní vážné, jsi si s tímhle vážně jistý, Tome?"
"Vždycky."
Slyšela hlasy. Splývaly jí. Možná na chvilku zahlédla roušku. Oči se jí zavíraly. Prášky na lžičce se střídaly s pálivou tekutinou...
Umře.

Držela se ho za ruku.Utíkali a za sebou slyšeli své pronásledovatele. Oheň a křik. Vlastně ani nevěděla proč jde zrovna s Ním. S každým krokem v ní sílil pocit křivdy. Kde je její princ? Proč ji nezachránil z hradu princ, ale příšera? Nejvíc ze všeho, ale měla strach. Pohádky mají dobrý konec. Skončí to dobře...
Křečovitě sevřela jednu z pěti rukou svého zachránce. Najednou prudce zastavil. Před nimi se otevřela propast. S úzkostí se zadívala k lesu. Příšera ji pustil. Překvapeně se otočila. Roztáhl křídla a odletěl do noci. V dálce dozníval chraptivý chechot. Nevěřícně za ním hleděla.
Příšero...

Udiveně zíral na svoje ruce. Nemohl uvěřit, že by ho mohly znovu zradit. Ačkoli, zase až tak nepravděpodobné to nebylo. Přestože jim vždycky věřil. Poslední dobou zrazovaly často. Zase.
Promnul si oči. Možná se málo soustředil. Znovu uchopil štětec do ruky. Možná to chtělo jen jiné barvy. Musí zapomenout, dnes Ji přece neviděl.
Ne. Prudkým pohybem zahodil štětec někam za sebe. Udělal pár kroků nazad, aby se podíval na hotový obraz. Plátno na stojanu kvetlo zlatými květy. Odevšad na něj však zářily Její oči. Zase. Na všech jeho obrazech, schovaná mezi zdmi klášterů.
Byl šťastný a zoufalý. Znovu ho lapila.