Moje články

Hana držela v náručí to mrně. Johana a kluci se kolem ní shlukli a zvědavě pokukovali. Auto před domem prásklo do gum a s kvílením se ztratilo mezi paneláky. Mrně na Hanu vesele poulilo oči.
„Mimina se takhle nechovaj,“ prohlásil Vít.
„Mělo by vřeštět,“ doplnila Johana, „ale nevřeští.“
„Přísahali jsme věrnost, že o dítěti nebudeme pochybovat,“ připomněl Jakub a nastalo ticho, přerušované jen jejich dechy a zvuky města na pozadí.
„To je to, co potřebujeme,“ rozhodla Hana konečně, „musíme mít kontrolu.“
„Máš skoro exekuci na krku,“ poznamenal Jakub.
„Houbelec,“ zavrtěla hlavou Hana, „to mrně to neví. Prodáme dodávku. Tohle ustojíme.“

Zde: Plocha pro vaši reklamu.
Johana se zakuckala dušeným smíchem.
„Co je?“ nechápal Jakub, ve vlasech lepenku a náručí plné letáků, „proč jdeme dál? Tady taky, ne?“
„Tady?“ zhrozila se Johana, „Svatokrádež!“
Zeď zela prázdnotou, zato všude kolem se tyče lamp, lavičky i sklo autobusové zastávky prohýbaly pod nákladem pestrobarevných výkřiků. Johana popadla jeden z listů v Jakubově náručí: „Hele, to je šifra nebo co?“
„Já jsem si hned říkal, že jsme žádné štěně neměli,“ poznamenal Jakub.
„No, tak teď mít možná budeme,“ pokrčila Johana nakonec rameny, „myslím, že Hana ví, co dělá.“
Fiktivní štěně na plakátu zasvěceně poulilo oči.

„Kdo o dítěti bude pochybovat,“ slavnostně deklamovala Johana, „bude vyloučen.“
„O dítěti pochybovat nebudeme,“ svorně opakovali Jakub s Vítem.
„Přísahejte!“ zvolala Johana mocným hlasem. Dole v ulici zacinkala tramvaj a roztržité rachtání z kuchyně ustalo. Skoro na sebe neviděli, těsnili se na pruhu koberce mezi komodou a konferenčním stolkem v Johanině starém pokoji. Hana s mobilem na uchu otevřela prudce dveře, přepásaná zástěrou. Přítomné polila omáčka světla:
Pokud nezmlknete, tak nevařim, naznačila neslyšně. S rozkoší natáhla do chřípí Tajná rada smetanovou vůni a Hana výhružně zašermovala zelenou snítkou.
„Koukejte okamžitě přestat rušit,“ rozkázal Vít sykavým šeptem, „tak co?! Máme ho?“

Hana si rozčileně prohrábla vlasy: "vo nás tady vůbec nejde!"
"A o co teda de?" nechápal Jakub.
"No vo to mrně," procedila Hana skrz zuby, "de vo to mrně."
Jakub nervózně přehlížel babky s kabelkami a zažehlenými kalhotami. Cítil jak napínají slechy, aby se jim ani slovíčko nezakutálelo pod poštovní přepážky.
"Voni vodjeli a já jsem teď bez peněz," vztekala se Hana.
"Poslouchejte paninko," jedna z tetek s vševědoucím výrazem jí poklepala na rameno, "děti jsou to nejdůležitější."
"Na to jste, paní, měla myslet dřív," ozvala se další a zašermovala kabelkou.
"No potěš," zaúpěla Hana, "tak už vim, co uděláme."

"Lidi?"
Podívali se po sobě, jak se postupně sbírali z asfaltu. Johana si zamyšleně prohlížela odřené koleno, které prosvítalo roztrženou žlutou punčochou.
"Máme," houkla nakonec.
"Balík?"
"Kdo má balík?!"
"Ale jo," zamručela Hana, a ztěžka zdvihla těžký bílý balík omotaný půl kilometru dlouhou šňůrou na prádlo. Všichni si zhluboka vydechli.
"Auto?"otočil se konečně Jakub ke kraji vozovky, kde červený brouk zůstal stát zakousnutý do stromu.
"Nakonec máme,"vyvalil se Vít ven a vítězoslavně poklepal na pomačkaný plech.
"Připomeňte mi, proč jsme prodali airbagy i dodávku?" foukala si Johana na koleno.
"Mimino," poklepala Hana na balík.
Balík si hlasitě říhlnul.

"Tohle ráno jsme s bratry našli v lese jámu. Bylo to tam u dračí skály. Břečťanem porostlá borovice byla rozsvícená ranním sluncem a to se odráželo v malých vesmírech ranní rosy..."
"Vojíne, soustřeď se!" Náčelník mi netrpělivě uštědřil pohlavek, "nebásni. Co se stalo?"
"Jonáš tam spadl," vyhrkl jsem konečně.

Jonáš seděl na dně jámy jako oukropeček a Tomáš, který tu s ním zůstal, zatímco jsem běžel pro pomoc, na něj z dlouhé chvíle házel klacíky. A když jsme ho konečně dostali ven, při pohledu na jeho koleno něčí sestra vyjekla: "Krvavý koleno!"
A chlapci zlověstně začali pět: "První hodina odbila..."

Abych k vám byl upřímný, musím dodat, že jsem věděl o téhle chvíli. Cítil jsem ji přicházet. Rostla potutelně, jako můj synovec v plodové vodě. A teď, když se na ni jen podívám, chce se mi do něčeho praštit.
"Podívej, někdo něco bude muset říct," zarazil jsem pěst do kapsy, abych sestru nevyděsil. Klouby mi bělaly.
"Já nechci..." špitla. Bylo mi jí líto.
Tolik jsem si přál, aby to bylo něco jiného, něco jako narozeninový dort, nebo ošklivá hračka, kterou bychom museli odsoudit a ne rovnou celý člověk.
Nesla se komnatami. Povýšená.
"Přestaň kouřit, jinak se proti tobě lid vzbouří!"

Ráno vybíhám vždycky narychlo. Čas, kdy bych měla vstávat a kdy vstávám, se liší. Nemám to ráda, probuzení se obecně, neměnný šum televize, která někdy nejde vypnout ani na noc, to uspěchané čištění zubů před zrcadlem, do kterého se neodvážím pohlédnout. Oblékání zejména nenávidím, je to, jako bych stála na konferenčním stole, uprostřed strnulých ministrů. A kdo ví, třeba i stojím.
Paranoia. Maminka mi vždycky říkala, že je to normální, zejména se nemusím stydět. Člověk by řekl, že když v tom jeden vyroste, ani mu to nepřijde.
"Miluju to."
Svoboda je otroctví.
Velký Bratr vidí. Nikdy to není na zkoušku.

Učitel zaspal.
Rozhlížím se po prázdné třídě.
Všichni zaspali.
Z nástěnky na mě znechuceně shlíží Rembrandtův autoportrét, počítač na katedře smutně zavzdychá a znovu se ponoří do černého spánku. Mrknu na hodiny, ale ručičky se chvějí na: za pět půl čtvrté, usuzuju, že se jim nedá věřit. Žmolek vdolku na stropě. Kdyby tu neměli tak hnusný koberec, byla bych si lehla.
Zavíraj se mi oči. Na krku cedulku s nápisem: Návštěva Kanceláře.
To byla samozřejmě od začátku lež.
Když na to tak myslím, je klidně možné, že šli na oběd. Prázdné židle se mi vysmívají, jako tučňáci, svýma otevřenýma tlamamaA.

Západu, jako se slunce klaní,
i my se rádi budeme.
Na tvé smutné, unavené skráni
roní se krve krůpěje.

Pochválen, kdož vynašels svítání
a jeho daná pravidla,
co noc si na nás nakradla...
jsme my náhle propuštěni.

Rozesmátí náhlostí svobody,
tápali jsme po dláždění,
jak
slepí psi, již, kňučíce, línají,
jsme taktéž plní hniloby.

Buď pochválen můj dobrý příteli,
ó, jen dál veď teď kroky své,
do aleje, kde jsme dřív sedali,
znovu mé stromy kvetou, hle.

Jsem povýšený, moc povýšený.
Řekni radši kam... jít, ať zbytečně nečekám.
Ó, pozdraven buď příteli,
a odpusť, že v kocovině jsme tě zaskočili.

Když už se smrákalo, rybáři se začali pomalu sbírat. Nad splavem zůstal pouze jediný, setrval dlouho do noci, občas se už zdálo, že usnul, ale měl otevřené oci, ve kterých se zrcadlila hladina. Ze svého pokojíku jsem na něj dobře viděl, pečlivě jsem si ho ukládal do paměti, kdyby se náhodou ukázal důležitým. Měl holínky a když v jedenáct zhasla jediná lampa ve vesnici, zmizel mi v černé tmě. Ještě dlouho jsem se převaloval. Zítra bude výlov, mluví se o tom dlouho, ale teď ten den konečně přišel.
Nazítří v sítích soudruzi našli pár ošoupaných holínek. Ryby sebou němě pleskaly.

Od zamazaných tváří k čistým očím, to byla cesta mého druha, který se narodil s prvními paprsky slunce na lesním mechu do studené ranní rosy. Lehával na louce a pozoroval motýly, nebo jako ještěrka běhal po kamenech.
Poznal jsem ho, když jsem procházel tím krajem, ráchal si nohy v písčité strouze a byl tuze upřímný, protože neměl nikoho, kdo by ho naučil lhát. Jednou si zarazil třísku a stal se bezmocným jako divoké zvíře, začal kulhat. Našel jsem ho plačícího.
"Můžu ti pomoct," řekl jsem, "nemusíš plakat!"
On vstal a osušil si tváře, ve vlasech ulpělé květiny, nastavoval mi zrcadlo.

V těchto posledních dnech jsme se zabývali tím, co se bude dál. Doma jsem byl hubován za písek v kalhotách, špínu za nehty a za zašpiněné kalhoty, avšak mé hlášení Náčelníkovi zní: "Plány k útoku byly vypracovány do dvou třetin, než nám přes ně přeběhl Ondřejův pes a my museli začít znovu. Pes byl řádně potrestán, jak vojenský zákon káže. Malý Jonáš přinesl v kyblíku studenou vodu a bylo provedeno polití."
Náčelník má dobrý přehled, nepřátelé nevědí o našem posedu na lípě uprostřed náměstí. Zprávy se předávají tajně, ústně, jen tehdy, když naši spolehliví vojáci hlídají.

U potoka vyrostly petrklíče.

Usmála se takovým tím sladkým uculením a mávla rukou. Ten má dneska zase nápady, ale sluší mu to, že? Zamávala mu ze zdobeného balkonku a hodila mu červený květ. Obratně jej chytil levačkou a uklonil se. Zase další blázínek.
Naklonila se přes zábradlí aby celý průvod viděl její rozpálená líčka. V náručí choval malé kachňátko, takové to nadýchané a žluťoučké. Zamávala tedy i kachňátku a naklonila se ještě o malý kousek víc a než ji stačilo cokoli zabrzdit, padala. Obestřela ji záře, tichý šepot všude kolem a šum deště. Pak konečně zvedla hlavu. Milé vřelé uvítání: Vítej mezi dubňátka. Klapka.

Dobrý den paní Kláro,
ne, naopak se mi u Vás dokonale líbilo. Jste drahoušek. Vaše pozdravy vyřídím našemu zlatíčku Michálkovi. I on Vás neskonale zbožňuje, jen ho o tom ještě musím trochu připřesvědčit. Zde se nic neděje, ale brzy se začne díti. Schyluje se k vraždě, cítím to. Doufám, že se tento dopis k Vám ještě dostanete včas. Volala jsem již detektiva a jsem si jista, že o tomto ještě mnoho uslyšíte...
Slečna Věra zazívala a odložila pero. V ruce potěžkala nůž a z okna se zahleděla na Michala, vychovaného gentlemana. Chtělo by to trochu toho vzrušení. Proč nemiluje mne?!

Chtěla jsem mu říci ať přestane, že už mu to zůstane, ale pak jsem se jenom usmívala a usmívala na racky a moře, zatímco zatímco Marek skákal po kamenech a dělal opičky. Slunce prozařovalo vodu, foukal vítr a ve vzduchu byla sůl. Mrtvo a křik racků.
Marek spadnul do vody, vynořil se a prskal vodu. Jak bych se mohla nesmát? Šklebil se jako nikdy a oblečení na něm zplihle viselo. Po chvíli mne to přestalo bavit a tak jsem se zvedla a odešla jsem. Stal ve slané vodě a měl blbý výraz ve tváři. Sůl se do něj vpíjela. Tuhnul.

Za prvé: Meč slouží k záhubě, pluh pomáhá živit lidstvo. Je užitečný!
Za druhé: Bez válek by nám bylo líp, bez jídla nikoli.
Za třetí (pravil jsem já): Meč smí být i vznešený. Meč smí být i vznešený, ale spíš je svobodný. Pluhem se otročí. Jste otroci.
Za čtvrté: Nejsme otroci, leda vlastního těla, že chceme jíst.
Za páté (pravil jsem já): Vždyť jen právě to jsem řekl.
Za šesté: Rozejděme se v dobrém, vždyť i tebe překují, k čemu meč v dnešní době?
Za sedmé (pravil jsem já): Sbohem tedy, stanu se pluhem. Dříve však, už nebude koho živit.

Karel stál pod právě kvetoucí lípou a roztěkanýma očima pátral v nevysoké trávě po kaštanech, nic ale nenašel, přece jen stál pod lípou... Bylo jaro a všechno kvetlo, bzučelo a slunce hřálo radostí. Karel si strčil ruce do kapes a kopnul do širokého kmene prastarého stromu. Vydal se na cestu domů, která někdy trvala deset minut a někdy i celá desetiletí. Klackama mlátil do kopřiv a do všeho, na co dosáhl. Když vstoupil do kuchyně, maminka zrovna dětem rozdělovala pečené kousky jablíček. Jakmile ho spatřila, patřila jablíčka jen jemu. Dostal celých sedm osmin pytlíku křížal. Jeho život nikdy nebyl fér.

Hubená dívka s krátkými rozčepýřenými vlasy, oči podobné kádím s vroucí smůlou. Balancovala na špičkách, nakláněla se tváří až docela k mé.
Paže spojené za zády, bez jakékoli známky bojácnosti, bez jakýchkoli pochybností. Ale neříkal bych tomu naivita. Vyhrožovala mi.
Bílé šaty měla roztržené od pravého ramene k levému boku, nedbale sešité režnou nití, takže na mnoha místech prosvítala její špinavá kůže.
Nedovolila mi uhnout pohledem, nejistě jsem si prohrábl vlasy:„Tak za kolik?“
Tu trpnou krásu jde dát do stroje, v dnešní době, bože, tolik peněz bych mohl dostat...
„Nikdy mne nedostaneš,“ zasyčela.
Jako by netušila o čem mluvím.

„Dítě, slib, že to nikdy, nikdy nevzdáš...“
„Slibuji strýčku,“ mladík svíral křehkou ruku. Neměl ani ponětí, kdo ten muž je a náramně se při tom bavil. Zbytek jeho party stál na rohu - brečel smíchy.
Slepec se rozkašlal a mladík se rozběhl k partě:„Dlužíš mi pade, vole!“
"Vůl" se nezmohl ani na odpověď. Bezostyšně se řechtal.
Drobná dívka v rozkvetlé zahradě:„Proč mu to děláte?“
„Do toho ti nic není,“ seděli na zábradlí a kouřili.
„Drž tu svojí podělanou pusinku zavřenou, aby ti v ní něco nepřistálo,“ poradil jí jeden.
„Fajn,“ odsekla.
„Kráva,“ vyprovodili ji svorně sprostými gesty. Jako tým.

„Generále, špatná zpráva,“ poručík nejistě přešlápl ve stanu hlavního velitele, „během posledního týdne jsme neztratili ani jeden letoun.“
Generál zvedl hlavu od plánů a poškrábal se na pleši:„Cože to? Nepřítel se stahuje a ani po nás nestřílí?“
„Ve skutečnosti se nestahuje, jen střílí,“ zamumlal mladík.
„Tak v čem je problém?“ generál těžce dosedl do plátěného křesílka a povytáhl si kalhoty.
„Velitelům se zdá, pane, že ochabuje statečnost našich mužů, prý jim dokonce zabavili petici o bezpečnosti,“ vymáčkl ze sebe poručík.
„Ve jménu národa, bezpečnost, to jim nedaruju, vojínům prašivejm!!!“ zahřměl generál a křesílko se pod jeho masitou zadnicí rozpadlo.

Dcera nevýznamného obchodníka s obuví se stala výrazným mezníkem v jeho životě.
Měla takovou špičatou bradu a drobný nosík. Krátké, špínou a krví slepené vlasy jí trčely kolem uší. Unavené vodnaté oči a vyzáblá lýtka ho dráždily, neboť roztrhané kalhoty jí sahaly jen ke kolenům.
Pozoroval ji, když chodila prát prádlo ke špinavé olejnaté řece, voda jí máčela šedavou halenu a ona se skláněla k hladině. Strávil tak celé hodiny, schovaný v nepohodlném trnitém křoví, jež mu rozdíralo kůži.
Jenže byla válka. Doby před tím si pamatoval jen matně a žádné potom neexistovalo.
První člověk, kterého zabil, byl její otec.

Stála na náměstí před neogotickým kostelem a v upocených prstech svírala kožený popruh brašny. Na náměstí se procházeli holubi, kteří byli tak přidrzlí, že už ani neuhýbali před občasnými kolemjdoucími. Kolem náměstí vedla rušná silnice, spousta aut, špína a smog.
Dívka se nervózně rozhlédla a pak znovu upřela oči vzhůru na mozaiku v průčelí kostela. Za minutu bude poledne. Dívka pohodila hlavou a zhoupla se na pravé noze. Rozezněly se zvony. Všichni holubi se naráz zvedli v šedý oblak šedi a tlukot křídel. Odletěli.
K dívce před kostelem se hnal mladý strážník: Žádám vysvětlení!
Hleděla na něj s blahosklonným úsměvem.

Na louce se červenaly krvavé květy vlčích máků. Jen tu a tam vykouklo pár statečných bílých hlaviček, vedených praktickým posláním, přinést užitek. Těchto pár makových rostlinek se sem dostalo vlastně omylem, z nedalekých polí. Nevěděly, že ta ostatní pole jsou hlídána. Nevěděly, že krása hedvábně zmačkaných květů jejich sousedů je pomíjivá. Celý život útrpně snášely posměch a opovržení ostatních neboť doufaly, že dojdou odměny.
Pak jim opadaly okvětní plátky a ve větru se kývaly zelené makovice. Loukou procházeli lidé a trhali nezralé hlavičky zatoulaných svědomitých máků, šlapali po těch zvlčilých. Pozdě večer se dole ve vesnici vařilo drahé opojné uspávadlo.

Mlha se lepkavě táhla lesem. Nadšeně pohltila i jednoho ztraceného človíčka, který se těžce vlekl jehličím. V jeho šlépějích se tvořila drobná jezírka, ve kterých se topili mravenci.
Tiše si pro sebe zaklel, když se mu o nos rozpleskla dešťová kapka. Jen doufal, že to byla jen jedna z těch zapomenutých, protože, vážně, vážně by to bylo hodně špatné, kdyby se teď rozpršelo. Zaklonil hlavu a zíral do mlhy nad sebou, když se mu o čelo otřela větev nějakého stromu. Nedaleko uslyšel rychlé kroky a zvířecí dech. Nebylo vidět nic, jen mlha.
Začalo krápat, voda.
Kluk vytáhl neonově zelenou pláštěnku.

Archimédés. Další nicneříkající jméno, nějaký Řek, asi. Učitel si něco spokojeně mele u tabule, místnost je plná nervózního šumu. Za chvíli bude zvonit.
Vyráběl prý zbraně...Bože, jak dlouho to ještě bude trvat?!
Zabili ho nájezdníci, Římani, zřejmě...Jak taky jinak.
Jeho poslední slova byla prý: Neruš mi mé kruhy. No a co? Hledím z okna, hlavu si podepírám rukou a spřádám plány na další povídku. Zvoní.
Jdeš na oběd? Ne, odpovídám kamarádce.
Tebe to nějak vzalo, ty kruhy, směje se. Možná, říkám, s úsměvem se dívám na siluetu kříže na špičce kostelní věže. Poslední paprsky vykukují zpoza zvonice.
Možná...

Znala jsem jednoho kluka, byl to takový ten fajn týpek, co si nepotrpí na klišé. Tenhle kluk míval strýčka, vždycky o něm mluvil jako o milovaném, on se ten strýček zabil na motorce, nedávno. Ale byl to uznávaný umělec, jeho nejslavnější obraz se jmenuje Dítě. Není tam nic. Jen bílé plátno a téměř neviditelná jizvička, na kraji, ten kamarád mi ji musel ukázat, sama bych si jí nevšimla. Přesto ten jeho strýček onu nepatrnost maloval dlouhé měsíce, nosil si plátno s sebou do nemocnice. Tam, jak se rodí děti. Poslouchal první křik právě narozených lidí.
A pak zachycoval tnutí zrození.

Vždycky jsem snila o princi, který si pro mne přijede na bílém koni. Vysvobodí princeznu a zabije draka. Vždycky to je přece takhle. Hezky, se šťastným koncem. Ale nikdy nikdo nepřijel.
Ale nakonec ten drak nebyl tak špatný. Miloučká obludka. Měl mě rád, myslím.
Už dávno jsem ale nebyla tou krásnou princeznou. Krátké havraní vlasy, černé stíny pod očima, krvavé rty. Ne, už jsem nebyla princeznou z pohádek. Ruce vražené hluboko do kapes roztrhaných kalhot. Spíš čarodějka.
Pak se to stalo. Prostě jsem si své obludce sedla na záda a odletěla. Ale jedno vím jistě.
Draci jsou věrní, ne princové.

Clapeček kopal špičkou boty do kamínku. Prej se nevrátí. Dupl do louže. Prej si ho k sobě povolal Pán Bůh. Vyskočil na lavičku. Prej je v nebi. Pan farář na něj kadil kadidlo. Máma byla trochu nervózní, možná pak chtěla ještě zajít na nákup.
Vlastně mu bylo jedno, komu to byli na pohřbu. Asi nějakému strejčkovi.
Na dětském hřišti stálo dřevěné autíčko. Sedl si do něj. Kytky ztratil už dávno. Mluvil sám se sebou.
Kam to bude, vážený pane?
Do nebe prosím, velectěný řidiči.
Jezdíme jen na kraj světa, omlouvám se.
Tak tedy, prosím vás, pane, až na konec světa.