DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

Všichni chycení si strhávali náhrdelníky, nenávistně se na ně dívali, někteří je odhodili. Kobra obešla smrčky a porušovala čáry run, až kouzelné pole zmizelo.
"Teď si na vás smlsnou příslušné magické úřady," zašklebila se na vedoucí Hrošice.
Měnič pokrčil rameny. Jeho zuby se blýskly v podlém úsměvu.
A pak už po něm nebylo ani stopy. Jako by ho sama země schramstla.
Rejsek si povzdechl. "Tak to jsme s těmi úřady uspěchali. Ta se nepřizná, hlavní důkaz je zničen..." Přesypal si barevný prach z korálků z dlaně do dlaně.
"Aspoň, že zas kouzlíme," foukl do hromádky Žabák.
Zahalil je duhový mrak.

Židé měli zákon.
613 předpisů a nařízení.
Být vyvoleným národem byla tvrdá dřina.
Být najednou Jeho učedníkem neznamenalo přestat být židem.
Prohlašoval, že přišel pro ztracené z lidu izraelského.
Starý vyvolený národ měl dostat nové porozumění starým zákonům.
Víc nebylo potřeba
613 předpisů pamatovalo na všechno.
Na jídlo. Na hygienu. Na odpočinek. Na styk s vnějším světem.
Proto Jeho následovníci necítili potřebu mluvit o Něm s pohany.
Dokud jeden z nich - hladový - nedostal ve vidění plachtu plnou zvířat, které židé nejedli, a k ní pokyn "bij a jez".
Prosba o službu od jedné pohanské rodiny přišla hned vzápětí.
Vyslyšel ji.

Sedím v lavici, ani nedutám a snažím se být neviditelný. Sleduji oči profesorky Kamenné přejíždějící po seznamu.
"Sakra," říkám si, "je 24. dubna a já jsem čtyřiadvacátý v abecedě z devětadvaceti žáků 7.B." Oči se zvedají od papíru, ústa pod nimi se zlomyslně ušklíbají a promlouvají:"Tak já nevím, máme 24.4., 24 děleno 4 je 6 a šestý od konce je ... Taufer!"
Nějak se ocitám u tabule a slyším klíčové slovo "Hamlet".
Hlavou mi běží zkoušení z angličtiny a písemka z dějepisu.
"Hamlet je obléhací stroj používaný k vrhání zkažené šunky proti nepřátelským armádám a městům, vznikl roku..."

Otakar Vesánek
Patří mezi odstraňovače s velmi svéráznými a dnes nepředstavitelnými metodami. Byl velmi malého vzrůstu a lidé si ho často pletli s dítětem. Především se ale proslavil tím, že své subjekty často jedl a někdy jejich maso i prodával.
Jeho nejslavnější a poslední zakázkou je odstranění několika osob z vesnice Malá Lhotka pro lichváře Kazimíra Vydřiducha. Nejprve se nechal adoptovat jedním manželským párem. Po několika dnech odstranil tento manželský pár a krátce na to také děvečku, sedláka, pasáka a ovčáka. Nechal se ovšem spatřit lidmi z vesnice, kteří jej následně zabili.
Na motivy jeho života je vytvořena známá pohádka.

Předmět „Jak správně sežrat princeznu“ byl nejoblíbenějším na Dračí univerzitě. Přednášející měl mnoho osobních zkušeností a probíraná témata soupeřila v atraktivnosti. Jak přemluvit pana krále, aby vám dal svou jedinou dceru. Ochrana uší před princezniným jekotem. Klasické recepty světové kuchyně (lekce s ochutnávkou). Etiketa dračího stolování (lekce s praktickou ukázkou). Smysl naší existence (obsah této lekce smí znát pouze účastníci kurzu).
Na poslední lekci byli kvůli záhadnému sylabu všichni zvědaví.
„Nikdy jsem princeznu nesežral. My totiž princezny nežereme,“ poučil přítomné profesor. „Vyděláváme na chudácích zamilovaných. Po mrtvé princezně se přeci nikdo neshání – a ona si může vzít toho, koho chce.“

Olizoval jí tváře, hladké, mírně slané potem. Olízal ji do sucha a pak ji hravě hryznul do nosu, řka "ham, ham". Měkký, poddajný, bylo to fajn.
Co dál? Svázal ji ruce za zády a spoutal nohy.
Uhryznout ucho bylo těžší než čekal, naštěstí byla omráčena. První kapky krve mu ulpěly na rtech, olízl se a jal se pustit do chutnějších soust. Nosy měl nejradši. A tak hryzal a hryzal, až zbyla jenom kost.
Dalo to práci, posílit čelisti, aby zvládly rvát živé svaly, ale stálo to za to. Oči nechal, nikdy mu nechutnaly. Vstal, ubrouskem se utřel a řekl "mňam".

Ham, bylo ukousnuto ze svobody tisku; další noviny skončily v číchsi pařátech.
Hamham, uhryzlo se jinde z peněz jedno vlastně na co, teď už na tom nesejde.
Škrrrr, utrhlo se támhle z rozpočtu na nějaké soukromější hnízdo.
Trh, urvalo se zase na pěstování něčeho ekonomicky výhodnějšího (pro někoho).
Chramst, sežral nový projekt zdroje na – co na tom záleží.
Chroup, křupla další kostička svobody, když se přidalo pár dalších zákazů.
Ňamchramsty, slízla se další vrstva vzájemného respektu.
Křup, rupla hlasitě páteř pod dalším zákonem.
Sschlamst, vysálo se trochu morku z rétoriky (hodí se do vlastní polívky).

Z demokracie zbývala sotva kostřička.

Sasha milovala knihy. Už od mala jí byly vším. Vždy se ráda učila. Hltala všechny informace, které z těchto knih mohla získat. Tato byla extrémně tlustá.
Objevila ji v zapadlém antikvariátu. Zaprášený: Souhrn lidských poznatků. Na stovkách stránek byla vepsána hromada vědomostí a tajemství. Taktéž seznam autorů byl úctyhodný. Několik desítek jmen. Sasha se do knihy nořila čím dál více. Poslední stránka. Otočila ji. Byly na ni podivné oči. Zamrkaly. Kniha řekla: "Ham?"

Než stihla zakřičet kniha ji vtáhla dovnitř.
Ke stránkám přibyly další. Do seznamu autorů přibyl text: Sasha Delaine.

Kopie knihy byla automaticky odeslána na mateřskou loď SXVZ158.

Seděl před Poličkou, a kníkal. Najednou ho zvedly jemné ruce, ocitl se v mámině náručí. Odnášela ho pryč od jeho Konzerv a Kapsiček.
"Moonýsku," podívala se na něho přísně, "měl jsi teď ham pět dní po sobě, vždyť budeš jako kulička."
"Měl nejen konzervy," ozval se od počítače táta, "děda říkal, že mu pomazal 12 granulí špekem, určitě dostal i ten špek."
"Dvanáct?"
"Jo, dvanáct, znáš dědu. Já ti dokonce můžu říct, že to bylo někdy kolem půl šesté, to občas jí špek."
Zasmáli se.
Nakonec Moonymu nezbylo, než se pustit do granulí bez špeku. Ale stejně byl doma rád.

Zatím se to jevilo jako čistě filozofický problém. Jak tak seděl na pařezu a zíral na tu věc, ze všeho nejdřív ho napadlo:
„Když to budu tiše pozorovat, neuteče to?“
„Dá se to sníst?“
„Asi je to mrtvé. Studené věci jsou mrtvé. Třeba sníh.“
Bylo to malé, oválné a smrdělo to. Trochu jako vzduch po bouřce a karabiny, co trousili lidé s batohy na zádech. Dodneška nechápal, proč tak řvou a utíkají, když na ně vykoukne. Proč věší jídlo na strom. (To od nich bylo milé.)
Seděl, přemýšlel a koukal na plechovku.
S nápisem Prague Ham.
Víte, medvědi neumějí číst.

Diederik Stapel za sebou zavřel dveře. Usedl ke kuchyňskému stolu a doprostřed postavil hrnek s nápisem „kapitalisme“. Pak z velkého pytle na odpadky vyndal pět balení M&M’s, jedno po druhém roztrhl na vyznačeném místě a vsypal do hrnku. Plný hrnek zvážil na kuchyňské váze a číslo si poznamenal. Slunce zapadlo teprve před pár minutami, ale v domě bylo ticho. Žena ani děti nebyly doma, takže měl profesor klid na práci.
Vylovil z hrnku červený bonbón a začal vyplňovat dotazník. Položky mu byly důvěrně známé, ale přesto všechno důkladně přečetl. Potřeboval co nejrealističtější výsledky.
Spokojeně zamlaskal a nabral si hrst bonbónů.

"Madam," Frances se druhé dámě - co se to u všech rohatých dnes na její lodi děje? - lehce uklonila. "Obávám se, že na mojí lodi nic zvláštního k vidění není..."
Magdalene pozvedla obočí, ale její manžel ji v reakci předběhl.
"Kapitáne, přesuňme se někam, kde si budeme moci promluvit nerušeně,"
pohledem přejel členy posádky, snažící se vypadat, že scénu nesledují.
Frances kývla a dala bocmanovi signál, aby upozornil stewarda.
Sotva byli v podpalubí Magdalene promluvila: "Jestli se neurazíte, kapitáne, nerada bych naší návštěvou působila problémy - dovolila jsem si proto přinést nakládané skotské jehněčí - právě jsme odtamtud připluli. Předám je vašemu stewardovi..."

Kde ty děti vlastně vzali? Co byli zač?
Nikdo se to už nedozví.
Čtyři těla ležela za křovím, mimo dohled. Děti byly děsivě zticha. Když je zbavil pout, posedaly si na zem a pozorovaly ho. Žádné nepromluvilo, žádné neodpovědělo na otázky.
Asi měl chvíli počkat, pohovořit s těmi muži.
Už je pozdě.
Děti jsou tak hubeňoučké.
Vytáhl jablko a hodil ho mezi ně. Jedno z těch větších ho chytilo, ukouslo si, a zbytek podalo menšímu. Během chvilky zmizel i ohryzek.
Jak je nakrmit?
No...
Ten kůň, co s sebou táhli, to stejně přes hřebeny nezvládne.
Za chvíli nocí zavonělo maso.

Město se pomalu ukládá ke spánku. Antonín bdí.
Povinnosti volají. Jeho pán se dožaduje další potravy.
Antonín se zachvěje. Pohled do útrob žhavého chřtánu oslepuje.
Ale není čas váhat. Závisí na něm tolik životů. Antonín ani nemá čas si postěžovat.
Žhavý chřtán polyká sousto za soustem. Nesmí hladovět. Antonín klopýtne, když se pokouší otřít pot z čela. Jeho pán reaguje zlověstným zahučením. Antonín poplašeně zvýší tempo.
Tolik životů má ve svých rukách. Nesmí polevit.
Zakolísá, chtěl by na chvíli spočinout, ale pocit odpovědnosti mu to nedovolí.
Celé tělo mu prostupuje známý a neústupný nápěv
Antoníne, topiči elektrárenský,
do ohně přilož!

Ten druhý mne vždy svými hláškami dostával do trapných situací. Když před lety, ještě v dětském domově, prohlásil: "Všude holek jako kvítí, půlka z nich jsou transvestiti,"
netušil, že tím naštve početnou skupinu umělců, na jejichž vystoupení jsme byli.
Když si ve dvaceti ujasňoval svou orientaci (já ji měl jasnou, ale znáte Toho druhého), utrousil: "Když tě holka nemá ráda, stačí prdel kamaráda." Rebeka už na mne nikdy nepromluvila.
Právě teď Singhaia ke stolu nese něco jako hamburger, takže jsem se jeho hlášku, "Když ti žena vaří na nic, buď rád, že nejsi panic," pokusil zamaskovat slovy "Ham!" Bohužel, bezvýsledně...