DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

Shlížet na asfalt, když mží, tvrdý a bez vnitřku. Blyštící se jako zřítelnice, teskný jako zastřené zrcadlo.
Co by se stalo, kdyby někdo tam dolů zavolal, nahlédl dovnitř? Dotápal by až k postavám, které kdys znával? K bezbarvým andělům s malátnýma očima, k těžkým andělům bez očí a s nedonošenými úsměvy? Slyšel by jejich slova, jež popadala na zem, protože je nebylo možné donést až k ústům? Dokázal by se dost upustit, zprůsvitnět, vplynout v zástup tence tekoucí do tmy?
Věřit v asfalt znamená neklesat, rovný, hladký a vyčištěný svět.
Kapky protrhávají hladinu oka. Nahoře mžiká studená záře městských světel.

(musím jí nějak zalichotit)
"S tím nožem včera na hodině jsi byla fakt dobrá. ."
"Dík."
"Umíš to s ním i jindy?" (prý mám být vtipný)
"Jak jako jindy? Kdy bych jindy používala nůž?"
"Tak třeba na nějaké jídlo..." (nervozita)
"Chceš říct, že jsem tlustá?! Že jenom jím?!"
"Ne, to ne. Já jsem jenom myslel, no.. jestli umíš taky to... krájet maso, když vaříš." (panika)
"To je typické! Všechny kluky zajímá jenom, jestli jim holka uvaří."
"Ale... ale to ne, vůbec nemusíš vařit." (panika roste)
"Jasně, bojíš se, že to neumím co?! Ale já náhodou vařím skvěle!"
Naštvaně odejde pryč.
(zoufalství)

Říká se, že nejsilnějším spouštěčem vzpomínky je vůně. Jestli to znamená, že si při sebemenším závanu mojí kolínský bude už nadosmrti vybavovat tohleto, lituju ho předem. Drží se jako klíště. Oči má křečovitě zavřený. Špička jeho polobotky zlehka zavadí o moji. Je to jako tanec. Na parketu úzkým sotva tři centimetry. Miluju osvobozovat rukojmí. Zvlášť v podobných případech.
V propasti pod námi je Praha; nejkrásnější město Evropy. Ne, že by si Q ten výhled nějak zvlášť vychutnával.
„Klídek,“ poplácám hubený záda a druhou rukou překontroluju jištění. „Brzy jsme dole.“
Lano zasviští.
„007? Nenávidím vás.“
No jo. Někdy se prostě nezavděčíte.

Konečně plán hodný mého génia, vyleštil si drápy o náprsenku v gestu spokojenosti.
Jeden pohled z výšky, aby se přesvědčil, že princátko má tam, kde ho potřebuje. Rychlý signál spolupracovníkům (jejich úkol byl tak jednoduchý, že ho prostě nemohli zkazit).
Přišla nejméně příjemná část. Sprint ke králi a zpátky.
Zaklel, když se bratrovi podařilo toho spratka zachránit.
Zraněný král se doškrábal na dosah a on zaťal drápy do jeho tlap.
"Ať žije král!"
Když se prach usadil, v rokli leželo mrtvé tělo.
Zbývalo přesvědčit malého prince, že to byla jeho chyba.
Pocit viny ho uštve k smrti.
Hyeny udělají zbytek.

"Věříš mně?" zeptal se jí těsně předtím, než ji poprvé políbil a z učitele se stal milencem. Přestože v tu chvíli nedokázala odpovědět, příliš zmatená, příliš roztěkaná, druhý den si se svítáním uvědomila, že ano, věří.
"Věř mi," uklidňoval ji tu noc, kdy mu s pláčem vpadla do náruče a oznámila novinu, která měla být šťastná, ale okolnosti a společnost ji obrátily v hořké slzy. Rukou si tehdy ochranitelsky držela zatím ploché břicho a tiše mu slibovala, že věří.
Upřeně sledovala ruku nataženou přes temnou propast.
Vybavily se jí všechny společné momenty a ona se usmála.
Věří mu.
A skočila.

Nad sebou má už jen temnotu vesmíru. Pod sebou má celý svět. Výškoměr ukazuje 70500 stop. Z takové výšky vidíte zřetelně zakřivení Země. Nikdo neví, že tam nahoře někdo je. Teda, nikdo by to neměl vědět. Má na sobě v podstatě skafandr. Na palubní desce fotku své milé. V puse ampulku s jedem. Odvážný Gary Powers dobře ví, jak je jeho mise nebezpečná, ale netuší, že bude doopravdy sestřelen. Rychlostí 3 Machy se k němu řítí střela SA-2. Vybuchuje za jeho letounem. V případě sestřelu má rozkaz se nekatapultovat, přesto to udělá. Pod ním 20 kilometrů ničeho.
Bylo sestřeleno nesestřelitelné.

"Ahoj Kájo, co se ti to stalo, že jsi celej v sádře?!"
"Zdár, no rád tě vidím. Ále, testoval jsem hrozně lacinej novej minipadák, co měl udělat revoluci ve skákání z malých výšek. Znáš to - materiál za zlomek standardní ceny, jednoduchá technologie, stoprocentní spolehlivost, ale je tam takovej malinkej háček.
"Pořádnej hák, koukám..."
"Ale nic hroznýho, jenom že nám padáček zrychluje. Prej ten profesor: Při vaší hmotnosti, Vašnosti, hmm...hmm, to máme centimetr sekunda na mínus první na metr výšky, takže když vás vyhodí z dvou set metrů nad zemí, přistanete jako do bavlnky."
"A kde tě vyhodil?"
"Nad propastí..."

Čepicový detektiv se ocitl nad propastí! Bude mít mnoho, co vysvětlovat! A jeho příteli Johnu Watsonovi se to asi nebude líbit!
Již dříve jsme vás informovali o hygienické kontrole, která u Sherlocka Holmese proběhla. Vyšetřování ukázalo, že bakteriální vzorky nebyly nebezpečné, jednalo se především o půdní druhy. Zato mozek objevený v lednici byl prokazatelně lidský.
Anonymní zdroj nám prozradil, že detektiv má jisté kontakty mezi personálem márnice v nemocnici sv. Bartoloměje. Detektiv tuto skutečnost odmítl komentovat. Snaží se chránit někoho, kdo mu nelegálně poskytuje lidské ostatky pro pochybný výzkum? Nebo střeží ještě nějaké temnější tajemství?
Celou záležitost budeme nadále sledovat.

Letos konečně dovolená! Jela jsem s rodiči na hory. Na pěší túru.
Tedy, přesněji řečeno, jeli jsme do zahraničí autem a tam jsme to začali procházet s batohem na zádech. Každé ráno vyjdeme z chatky, kde jsme ubytovaní, a celý den se procházíme přírodou. Je to fajn.
Tentokrát jsme zavítali do nějakého národního parku. Šli jsme po cestičkách, kudy se dalo. Na úplný vrcholek se ale už pěšky jít nedalo.
Nasedli jsme na lanovku. Ta nás vezla vysoko a ještě výš. Viděla jsem, jak se postupně všechno dole zmenšuje. Pak jsme přejeli vrcholek hory a jeli jsme nad propastí - údolím.

„Nad propastí kosti chrastí,“ deklamoval chraplavý hlas.
Zbylá slova kletby přehlušil zvuk metarializující se Tardis. Ze dveří se
vypotácel Doktor se sveřepým výrazem na tváři a panamákem naraženým do
čela.
„Matko představená!“ zahřměl na nejstarší ženu. „Vím, jaké prastaré síly
se snažíte vyvolat.“
„Doktore,“ odpověděla matka představená velikášským tónem. „Tvůj příchod
byl předpovězen.“
V tom se ze dveří vypotácela ospalá Ace: „Profesore, co to zase
provádíš?“
„Nacvičuju další dobrodružství. Snad si nemyslíš, že Pán Času neví, co
se stane...“
Ace v odpověď zamžourala očima a otáčejíce se k němu zády dodala: „V báglu
mám výbušninu, až budeš chtít zkoušet pořádně.“