Moje články

Ofélie toho nikdy moc nenamluvila.

Rytíři u dvora nejsou pro konverzaci. Někteří se urputně snažili, ale Ofélie za sebe raději nechala mluvit dýku a rapír. Rty a ruce. Svým způsobem bylo vyhoštění ze Dvora Tří sluncí úlevou - už se nemusela s nikým bavit.

Staletí strávila jako strážce lesů a nepromluvila jediné slovo.

Nic neřekla, ani když našla mladého elfa, jak se snaží vyhloubit hrob. Tiše ho sledovala zpoza vrby, dokud neomdlel vyčerpáním. A pak ho odtáhla stranou, rozdělala oheň a beze slov do rána čekala, než se probudí.

Probudil se vyděšený, ale neutekl.

A Ofélie poprvé zvolila slova místo zbraní.

pukl mi roh
když jsme si spolu připíjeli
na společné vyhlídky
místo toho
abychom si nalili čistého vína

z rukou si vytahuju
úlomky věcí
cos mi nikdy neslíbil
ale které jsem ti stejně věřil
protože jsem si myslel
že pijeme oba to samé

ale
já jsem se opíjel
ty ses rozlíval do dvou pohárů
a šeptal mi
že se mnou toho přece vypiješ víc

věřil jsem ti
protože jsi byl první
u koho jsem se nemusel bát
že mi nalévá něco jiného
než mi celou dobu tvrdí

ale i otrávená medovina
dokáže být sladká
protože všechen jed
začíná jako lék

rozbíjíš mě
a jako mozaiku zase skládáš
do tvarů, ve kterých bych se jinak neocitl

obtáčíš mě
jako had, co samou láskou
drtí svým sevřením moje křehké kosti

zatínáš do mě
svá slova
jako metaforické perleťové zuby

hlavu mám v oblacích
hrdlo se mi svírá kolem tvého jména
rukama se snažím prodrat pod tvou kůži
srdce mi naráží do žeber
a nohy chci mít kolem tvých boků
(pokud mi to dovolíš)

myšlenky na tebe
ve mně kvetou jako Semiramidiny zahrady
a moje umění bloudí v kruzích
ve spirálách
ve smyčkách
zatímco zoufale hledá slova
která ti darovat
abychom si rozuměli

rozbíjíš mě
a jako mozaiku zase skládáš
do tvarů, ve kterých bych si jinak neocitl

obtáčíš mě
jako had, co samou láskou
drtí svým sevřením moje křehké kosti

zatínáš do mě
svá slova
jako metaforické perleťové zuby

hlavu mám v oblacích
hrdlo se mi svírá kolem tvého jména
rukama se snažím prodrat pod tvou kůži
srdce mi naráží do žeber
a nohy chci mít kolem tvých boků
(pokud mi to dovolíš)

myšlenky na tebe
ve mně kvetou jako Semiramidiny zahrady
a moje umění bloudí v kruzích
ve spirálách
ve smyčkách
zatímco zoufale hledá slova
která ti darovat
abychom si rozuměli

Loki už za své činy platil různě. Zlatem. Ponížením. Krví. Bolestí.

Šlamastika s hradbami ale potřebuje něco jiného. Jejich staviteli sice nepomáhá žádný muž, ale tři dny před lhůtou jsou už téměř hotové. Protože má k ruce svého hřebce. Zpropadené zvíře, co za den přitáhne víc kamení, než by nanosili všichni padlí ve Valhalle za týden.

A protože Loki bohy přemluvil k souhlasu, musí teď zabránit dokončení hradeb. Zase jednou Ásgardu udělat volavku.

No. V téhle situaci asi ne doslova. Nabízí se totiž jiné zvíře.

Loki si promne spánky, prokleje postupně všechny bohy (Odina třikrát) a promění se v klisnu.

Ásgardem otřásá hlasité vytí. Bohové si zakrývají uši a prchají ze svých síní před následky svých rozhodnutí.

Jen Loki jde opačným směrem, vstříc svému trýzněnému synovi. Jako mlha se přikrádá ke spoutanému vlkovi, který se nad ním tyčí. Fenrir se upokojí, jakmile zavětří povědomý pach.

Lokiho ruce se sotva dotýkají, když ho obejme kolem čenichu.

“Otče,” pláče jeho zrazené dítě, “proč mi ubližují?”

“Protože se tě bojí,” šeptá mu Loki do husté srsti. Krouživými pohyby masíruje místa, kam se zařezává proradně tenký řetěz. Sotva pod něj vklíní prsty.

“Utíkají před osudem. Ale já se postarám o to, aby mu neunikli.”

“Proč záleží, jak si masíruju ruce?”

Jerome chvíli sleduje, jak Viktor špulí rty a mračí se. Sedí na polštáři, svírá v náručí velkého plyšového psa s několika záplatami a tváří se, jako by ho Jerome požádali, ať strčí ruku do pekelné výhně.

“Jde o to, aby ses soustředil na to, co děláš,” řeknou s povzdechem.

Viktor nedůvěřivě mhouří oči.

“Aby tě to opravdu uklidnilo, je potřeba, abys vnímal každý pohyb. Každé zatlačení a zmáčknutí. Když si budeš jen tak mačkat ruce, bude to k ničemu. Ale to ty moc dobře víš, viď?”

Dle jeho nafouknutých tváří Jerome usoudí, že ano.

Šest měsíců na stavbu opevnění kolem Ásgardu bez pomoci dalšího muže. A výměnou za to Slunce, Měsíc a Freyju za manželku. Bohové na tyto podmínky přistoupili po tom, co je Loki úspěšně přemluvil.

Nyní ho všichni bedlivě sledují.

On si jen odfrkne se sebejistým úsměvem na rtech. “Za šest měsíců nepostaví ani polovinu hradeb, i kdyby se roztrhal.”

Freyja ho probodne ostrým pohledem. “Pro tvé dobro doufám, že se nepleteš.”

“Má paní.” Snad aby ji uklidnil, snad aby ji vyprovokoval, Loki se jejím směrem hluboce ukloní. “Kdyby byla šance, že se pletu, tak bych vás nepřesvědčoval.”

Jenže Loki se pletl.