Moje články

Poznámka: já se omlouvám, že jsem taková sadistická
Talentovaný Mladík poposedl. Po zátylku mu stékala kapka potu. Brzy přijde na řadu.
Masivní dveře v čele místnosti se náhle otevřely a z místnosti se ozvalo strohé „Další!“ Mladík polkl a vešel.
ONA seděla v křesle.
„Á, pan básník.“ práskla jeho dílem o stůl. Vyjekl. „Už vám někdo řekl, že existují i jiné verše než 'praštil jsem ho pěstí – to mám ale štěstí'? A korektora jste si pořídit nemohl? Mám pocit, že jsem první, kdo tuhle povídku četl! A co ta pointa?“
Zatímco na stole umíralo jeho dílo, uvažoval nadějný autor, jaké si najde nové poslání. Mohl by třeba štrikovat...

„Neboj, budu ti do té Francie psát často.“ sliboval na začátku září na nádraží.
Usoudila že se bezpochyby zamilovala. Ale nebála se, co zmůže vzdálenost proti lásce?
„Jak ses vlastně celý týden měla?“ volal jí v říjnu. Po dvou týdnech.
Co dělat. Objetí na dálku chladnou rychle a do pozdravů se rychle dostane osten žárlivosti „tak si to tam užij.“
V listopadu u něj v bytě našla cizí kartáček na zuby. Přešli to mlčením. Co taky jiného.
V prosinci ji do telefonu oslovil Karle, chvíli mluvil nesmysly a hovor rychle ukončil. Moudře usoudila, že o Vánocích za ním jezdit nemá.

Poznámka: mě opravdu jindy takovéhle morbidní úchylnosti nenapadají. Řekla bych, že za to může Ness!
Modrobílý vrah se přikrčil. Na tuhle příležitost čekal léta. Už nikdy nebude ten druhý, ten méně oblíbený a opovrhovaný nešika. Teď ho konečně pod falešnou záminkou vylákal na osamělé místo. Konečně se pomstí!
Myší srdce bije tak rychle, že svým zvukem připomíná střelbu z Kalašnikova AK-47. Tenhle myšák měl navíc strachy zrychlený tep. Přijít na opuštěné parkoviště kvůli anonymu mu přestávalo připadat moudré.
Náhle zazněl výstřel a zlaté knoflíky se zaleskly ve světle zářivek. Tělo dopadlo na zem. Když se v Mickeyho zorném poli objevila silueta, zmohl se už jen na tiché: „Donalde... proč?“ a jeho srdce vystřelilo naposledy.

Poznámka: jen tak mimochodem, včerejší drabble pro mě vlastně bylo prolomením cca čtyřletého autorského bloku. Já věděla, že DMD to dokáže! :)
„Adame Youngu, ani nezkoušej vyjít z domu bez čepice!“ Ostrý mateřský hlas zarazil Adama ve dveřích.
„Ale mamí, v listopadu nikdo ještě čepici nenosí!“ zaprotestoval, ale už sahal po velkém červeném kulichu.
„Buď si vezmeš čepici nebo můžeš zůstat doma!“
Adam si to rozčíleně rázoval kolem plotu. Listopad ho ani trochu nebavil. V říjnu se ještě dají pouštět draci a v prosinci je sníh a Vánoce, ale co s listopadem? Proč by radši nemohlo být třeba ještě jedno hezky teplé září a potom rovou prosinec?
Než došel k lomu, výrazně se oteplilo. Adam se usmál a zahodil čepici do křoví.

Fandom: Pyšná princezna
Poznámka: Já vím, pozdě, ale holt problém s přihlašováním, dopsala jsem to nějakých deset minut před půlnocí :) Bývala bych to stihla!
Lovec se skrčil za keřem. Tohohle dvanácteráka měl vyhlídnutého už dva týdny. Dva týdny strávené sledováním jeleních stop. Teď ho měl konečně na dosah... jenom chvíli nerušeného lesního kli...
„... kdýž nám Pánbůh zdraví dál, zdraví... Dobrý ráno, sousede, co vy tady?“ zahlaholila vesnická bába kořenářka. Jelen už při prvních tónech vzal nohy na ramena.
Celý týden trpěla vesnice nedostatkem zvěřiny. Zato ale vzrostl počet úrazů způsobených náhlým leknutím kováře a brusič nožů se raději k dědině ani nepřiblížil.
Obyvatelé království „teď už taky krále Miroslava“ si začínali pomalu myslet, že zákaz zpěvu byl vlastně docela rozumné nařízení.