DMD č. 5. pro 5. 4. 2011. Téma: Lesk a bída kurtizán

Poznámka: opět kreativní pojetí tématu
A to ani Metella neměl rád.
Jenže... Maecenatovi se neodporuje. Zvlášť když žijete z jeho přízně.
Ale to poslední zadání... Psát oslavnou báseň na ještě nenarozené dítě mu přišlo... nešťastné. Bohům protivné.
Pohlédl na měšec na stole.
Augustova žena také čeká, říkal Maecenatovi. A víme, jak je Augustus vztahovačný.
Prý: nepiš žádná jména...
Povzdechl si a chopil se stilu.
Chraň jen, Lúcído cudná...
chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě,
zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě...
To bude průšvih...
(o dvě století později)
„Jak osvícený básník!“ jásal Eusebius z Caesareje. „Pohan, a předvídá příchod našeho Pána!“

Toto je příběh z dávných časů. Z časů mýtů a legend, kdy bohové byli malicherní, krutí a stíhali lidstvo útrapami. Jen jeden člověk se jim dokázal postavit … Jasmína!
Jasmína vládla přitažlivou silou, jako do té doby svět neviděl. Cestovala všude tam, kde se objevili přisluhovači její všemocné nevlastní matky Cruelly DeVil. A kdekoliv se objevilo zlo, kdekoliv trpěli nevinní, tam se objevila i … Jasmína! Která svým tancem očarovala všechny nestvůry, které se rozpustily po odhození svršku. Její moc mohla být překonána jen silou srdce. Tím ji zbídačil Aladin, který srdce pořídil skrz kouzelnou lampu … ale to už je jiný příběh.

Fandom: RPS/Historie (Lord George Gordon Byron/John William Polidori)
John Polidori se s vyčerpáním opřel o rám dveří. V krku pálily slzy, točila se mu hlava. Nebude snášet další urážky, nebude! George se jen smál.
Kdyby mohl, vpil by se do dřeva, do něhož křečovitě zarýval nehty. Nikdo si ho nevšímal. Byl neviditelný. Maličký. Bezcenná cetka, neplatná mince v prachu u cesty.
John Polidori se opíral o pelest Georgovy postele. Zachroptění, zrychlený dech. Polibky na krku, kousnutí na ramenou. V neposedném svitu svíčky se třpytily Johnovy nedávné slzy a trocha oleje z rozbité lahvičky na stolku. Byl jen jeho. Jen pro něj. Zlatý poklad otevíraný jen vzácně, před spaním.

„Jsi nádherná,“ řekl Vincent a objal Carmen ležící vedle něho. Ta se usmála, ale v srdci cítila zármutek.
„Děje se něco?“
„Víš Vincente, já vím, že jsem jen obyčejná děvka. Ale i to mi přijde lepší než ta tvá noční bestie.“
„Ty pro mě navždy zůstaneš tou nejkrásnější ozdobou světa,“ řekl Vincent a na tváři se mu objevily první chlupy. „Mám své povinnosti a proto toho nemůžu nechat,“ řekl již proměněný Vincent vlkodlak a zmizel otevřeným oknem do Wizimské tmy. Carmen se ještě dlouho za ním dívala přes slzy v očích, než se znovu odebrala k bídnému životu Wizimské kurtizánky.

Dívám se na to opuštěné dítě a tělem se mi rozlévá lítost.
Sedí tiše na zemi, plavé vlasy jí splývají do obličeje a v obrovských očích se zračí spalující strach ze smrti.
Přesto se v jejím pohledu objeví i jakási vzpurná hrdost, když ho zvedne a namíří ven ze zamřížovaného okna.
„Ničeho nelituji,“ zašeptá.
Nedokáži ji obdivovat, ale ani odsuzovat. Tak snadno jsem mohla být na jejím místě. Chybělo jen málo…
Avšak já vždy byla ta chytřejší. Stále jsem.
„Sbohem.“ Odejdu. Neboť dobře vím, že osud nás – kurtizán, je stejně proměnlivý jako plamen. Chvíli záříme… a pak vyhasneme.
Již napořád.

Té noci se její svět roztrhal na kusy. Té noci byla tisíci ženami zároveň – a přece jen jednou jedinou. Té noci ztratila něco bezcenného, avšak skutečnost, že o to přišla, měla na její duši nedozírné následky. Navzdory očekávání necítila pocit naplnění, naopak se znásobila její vnitřní prázdnota.
Té noci viděla svět očima kurtizány. Byla Ištařinou kněžkou, byla gejšou, byla prostitutkou současnosti… V tu noc prodala samu sebe za vysokou cenu, ale výplaty se nikdy nedočká. A to si tisíckrát říkala, že zrovna ona nikdy nebude tak naivní, aby něco takového podstoupila.
Dala mu své srdce, on ji však chtěl celou.

pozn.: se mi strašně nechtělo psát nic o síťovaných punčochách. Tak jsem prohodila dvě písmenka, a je z toho pěkný maso! A opovažte se mi to neuznat!
"Marunóóó!"
Z chladírny se vykolébala obrovitá žena. Rukávy měla vykasány nad masitá předloktí, na rukou místy ulpěly stopy krve, v pravačce třímala nůž s ostřím sbroušeným do nebezpečné tenké čepele.
"Potřebujete něco, paniedouci? Bouram tu hovězí čtvrť."
"Ale, zase se to zaseklo, buď tak hodná..."
Marie s povzdechem odložila nůž a přešla do přípravny. Sekací ústrojí ve velké kovové míse bylo nehybné. Kabel ze zásuvky, obalit dlaně utěrkou, zapáčit šroubem. Jednou, dvakrát... povolil. Ještě vyčistit, sestavit...
Vedoucí nahlédla dovnitř.
"Nojo, naše Maruna, co bysme bez ní dělali. Nikdo nezvládne rozšroubovat kutr jako ona. Je to taková naše kutrizána, co, Maruš?"

Dívka se sesunula mezi odpadky. Mladíci si do ní ještě kopli a pak se se smíchem přesunuli do nedalekého hostince. Liam si povzdechl.
„Znáš ji?“
Kurtizána na zemi se marně snažila přitáhnout si cáry oděvu k tělu.
Pokýval hlavou „Bývala milenkou krále."
Sukuba pokrčila rameny „Prostě pech…“
Zasmál se: „Mademoiselle, trochu zájmu by neškodilo, ostatně, mohla jste to být vy.“ Sledoval dveře hostince a pak se otočil k sukubě „Večeře? Zvu tě.“ Oči měl zlaté a hladově se mu leskly.
„Vážně nejsi Francouz? Takové choutky."
„Kdo ví,“ spiklenecky na ni mrkl. Společně se vydali trochu zamíchat lidské osudy.
Začalo sněžit.

přístupnost: 18+
poznámka: Já si zkrátka golemátko nějak oblíbila.
U madame Krasomilné si dříve kouzelnická elita podávala dveře. Bývala královnou kurtizán. Jen máloco ji dokázalo překvapit. Oni to zvládli. Skupinka kluků s pytlíkem plným mincí a zmuchlaných bankovek. Budečský dorost, který toužil po první zkušenosti. A jejich neobvyklý kamarád. Bytost z hlíny stvořená lidskou rukou. Stál mezi nimi a tvářil se stejně rozpačitě jako oni.
Madame Krasomilná byla profesionálka. Vzala si peníze. Udělala z chlapců muže. Ze všech. Skoro.
Jen mladý golem odcházel se zahanbenýma očima přilepenýma k podlaze. Zastavila ho ve dveřích a vložila mu do dlaně vizitku.
"Je to keramická dílna," zašeptala. "Vyřeší váš problém. Samozřejmě diskrétně."

Měla jsem od svých partnerů všechno, na co jsem si ukázala. Nezáleželo jim, jak drahé ty věci jsou a jestli to jsou boty, kabelky, šaty nebo auta, zaplatili mi za mé tělo cokoliv.
Milovala jsem svůj život a nehodlala s ním přestat. I přes všechnu bídu, která mě na mé cestě potkala.
Přešla jsem po silnice a vydala se kolem hospody, ze které se do noci linula slova pro mě tak známé písně:
„Říkaj že není žádná Marion, že není ctnostná, kurtizána.
Že jsou jen stíny, ona a on, že jsou jen noci a rána.“
Jo, to byl můj život.