Moje články

Marianna s Markétou si dlouho šeptaly venku. Pak jí Marianna podala hůl. "Od téhle moci jsem odstřihnuta."
"Nemůžeš mi ji dát," protestovala. "Čarodějka si musí moc vybojovat! Tak se to přece dělá."
Marianna stála s nelidskou nehybností. "Možná je čas to změnit."
Pak ji pohladila. "Sychravskou čarodějnicí jsi teď ty, ptáčku. Buď lepší nežli já."

Když Markéta odešla, dlouho jsem sbíral odvahu.
"Zradil jsem tě."
Mlčí jako strom.
"Nevím, co nyní jsi. Nový lesovik? Vím ale, že si tě nezasloužím."
Ticho.
"Pokud chceš, odejdu."

Otáčí se, cizí, zvláštní, děsivá.
Pak se usměje, hořkosladce jako vždycky. "Zůstaň. A zasluž si mě."

Otec je vyveden z míry, neuvyklý se něčeho vzdávat.

Nakonec ale vydechuje: "Cokoliv."

Kouzlo slyší. Paprsky objímaji Marianninu zdřevěnělou formu.

Magie si vybírá - jeho sílu? Léta života?
Nic nestačí. Chceme příliš mnoho a otec... není zvyklý obětovat. Světlo zabliká, pohasíná.

Otec tiskne dřevěnou dlaň, zavírá oči. "Mou vládu. Mou vazbu k Sychravu."

Záře mu vniká do srdce. Záblesk nás oslepuje.

Zvuk dřeva o dřevo. Marianna otevírá - zelené? - oči.

Stojí před námi. Kůži má jak březovou kůru, vlasy jako šlahouny. Je změněná - ale živá.

Pomalu zvedne dlaň, fascinovaně ji prohlédne.

"Překvapila jsi mě vlaštovko," zašeptá a její hlas zní šuměním listů

Do Marianniny chýše vstupuji druhá, roztřesená nedávným vypětím i jízdou ozlomkrk.

Leží na podlaze jako dřevěná socha, nehybná.

Otec klesá a bolest v jeho křiku vypaluje poslední zbytky křivdy i žárlivosti, kterou ve mně tolikrát budili.

Milujeme ji oba.

Žal mě hrozí zaplavit. Soustředím se na detaily - číše, knihy, svazky bylin...

Zastavuji se. Mariannina zdřevěnělá, vztažená ruka míří sem.

Šalvěj pro neměnnost, vlaštovko. Pro navracení, vypočítávala trpělivě.

Horečnatě listuji jejími zápisky. Nevzdala by se. Musela mít plán.

Zakletí nacházím rozpracované jejím divokým písmem. Byliny. Moc. Oběť.

Šalvěj házím do ohně, zdvihám hůl.

"Co bys pro ni obětoval?" ptám se otce.

Koňská kopyta odbíjí zběsilý rytmus srdce, od udidla stříká pěna. Závodím s časem.

Markétina slova zvonila zlobou. "Proč nejsi s ní? Víš, co pro nás udělala?"

Zapírám nohy do třmenů, tisknu se k šíji hnědáka zbrocené potem.

Vyrostla. Vysoká je jako já, ale gesty zrcadlí Mariannu. "Opustil jsi ji. Znovu."

Cestu přehrazuje padlý kmen - nadlehčením vyrovnávám rytmus koňského skoku.

Má dcera vysvětluje a já konečně rozumím. Marianně oběti. Nebezpečí, kterému se vystavila.

Dobízím hřebce do krkolomného trysku, nedbám pálení v lýtkách.

"Dochází jí čas," řekla. Vyrazil jsem hned.

Na mýtině prudce stahuji oteže - ale mlha kolem mizí.
Prohrál jsem závod.

Dopadám tvrději než jsem chtěla. Vzrušení opadá, v hlavě začíná hučet.

Jsi moje, šeptá les.

Ještě ne. Nacházím Martina - musím mu říct...

Náhle se otevírají brány Sychrava. Vychází Hana.

Pohlédne na mě... a zamíří k ní. Pokleká.

Zoufalství mi zatmívá oči.

Poslední zbytek moci mě přenese domů.

Žilami mi prostupuje černá míza. Ke dveřejím dovrávorám - pak nohy zdřevění, ztrácím vládu a klesám.

Plazím se k bylinám na zdi - šalvěj mi dá čas složit zakletí...

Myšlenky se rozbíhají, naděje vyvanula s bouří. Už nemám sílu bojovat.

Zlá čarodějnice nikdy nevyhraje, zní má poslední, hořká myšlenka, než mě pohltí dřevo a nicota.

Vichr ohlušuje. Markéta zápolí s blesky - svírá hůl, zřídlo mojí moci.

Chytám ji, snímám její břemeno. Její slzy se mísí s deštěm.

"Odpusť mi, Marianno..."

"Vedla sis dobře, vlaštovko. Teď je řada na mně."

Vyčerpaně pokleká.

Bouře duje hněvem Šumavy - ale co je její zlost proti mé zlosti?

Jediným nádechem vtahuji svou moc - po sedmi letech se vrací, odkud vzešla.

Nejsem děvčátko sotva uvyklé magii. Jsem nejmocnější čarodějnice Šumavy.

Blesky i vítr smetu do šiku a nezlomným poryvem moci je odhazuji k pramenům Vltavy, do středu hvozdu.

Poslední chvíli letím s vichřicí, jiskřím bezbřehou energií. Volná. Všemohoucí.

Pak přichází následky.

Řítíme se lesem jako požár. Tryskem míříme k sychravskému oku bouře.

Kolem se rojí zrůdy. První setne Martin, krev mi skropí tvář.

Zavýsknu. Dalšího raracha srazím plamenem.

Čas opatrnosti přešel. Je jen rychlost, boj a my dva, jako kdysi.

Pak uzříme Markétu. V letu holí jako vřetenem spřádá blesky kolem. Drží bouři za pačesy, lehká, mocná...

A mladá.

Ztrácí kontrolu, kolovrat předoucí tak rychle, až sám shoří.

Martin zastavuje.

Seskakuji a on, můj blíženec, mi pomůže. Ještě na okamžik jsme jako dřív. Pán a jeho čarodějnice. Čarodějnice a její rytíř.

Pak odcválá šikovat vojáky a já zůstávám sama s bouří.

Sedm dní a sedm let nevyřčených slov vytryskne jak řeka z protržené přehrady.

Nevyslovené výčitky. Zastíraný hněv.

"Zrazuješ Sychravo."

"Sychravo zradilo první."

"Skrývala ses mi."

"Opustil jsi mě."

"Obětovala bys mého syna."

"Ty svou dceru. Nakonec jste obětovali mě."

"Tak proč je nezachráníš?" zakřičí Martin.
Odpovědět nedokážu.

Protože jsem selhala. Protože nejsem dost dobrá.

Poslední nevyřčená pravda, bez které nepochopí, oč žádá.

Obracím se k Markétě - ona ví. Ona pochopí - musí!

Jenže Markéta zmizela - a moje hůl též.

Než se vzpamatuji, podává mi Martin šípkový věnec sňatý z hřebíku, tvář poznamenanou stejným odhodláním jako já.
"Připrav se. Já osedlám koně."

Z otce si nejvíc pamatuji jeho odchod. Dlouho jsem za něj vinila Mariannu.

'Čarodějnice je jako vlčice,' říkávala matka. 'Kdo jí uvěří, toho roztrhá.'

Teď stojí zde, šokovaný k mlčení.

Přišel za ní. Ne za mnou.

Ale pro něj tu nejsem.
"Marianno, na Sychravo jde hrozná bouře - a v ní raraši. Bez kouzel se neubráníme."

Ztuhne. "Ne."

Stojím jako opařená. "Proč?"

Její hlas připomíná vlčí zavrčení.
"Sychravu nepomohu. Přísahala jsem, Markéto."

Otec se k ní obrací, šepot rychle přechází v křik.

Nevšímají si mě, chyceni vlčím zápolením. Nechci čekat, kdo mě roztrhá první.

U dveří chytím Marianninu hůl a utíkám.

Opustil mě.

První dva dny se nejistě obcházíme.

Nedokážu mu nic vypovědět.

Třetí den najde Karlův hrob.
Čtvrtý den se ptá. Já... nelžu. Ale pravdu neříkám. Pozná to.

Dílky, které do sebe léta zapadaly, jsou stále v nás.

Pátý den mě políbí a jeho chuť je tak stejná, až se mi zatočí hlava.

Jenže jinak není stejné nic. Nemohu čarovat.

Šestý den mě zastaví. "Mluv se mnou," prosí.
"Zítra," slibuji planě.

Nemohu mu zapomenout, že on se odpovědnosti vzdal - a já ji dostala všechnu.

Sedmého dne přibíhá rozcuchaná Markéta na perutích vichřice.
"Marianno, musíš mi pomoct!" vykřikne - a šokovaně zmlkne.

Je tady.

Uvykla jsem životu bez něj, jako člověk uvykne životu bez ruky. Bolestně, s žalem - ale jinak žít nelze. Každý den jsem znovu polykala připomínku jeho nepřítomnosti

Teď je tady. Chce se vrátit. Chce mě.
Neví, že není kam se vrátit. Neví, kým jsem se stala.

Nahmatá mou dlaň - já uhýbám. Nechci, aby pod rukavicí nahmatal zdřevěnělý prst.
Nechci, aby věděl, co jsem zaplatila.

Možná se také nechci vracet. K lásce provázející mě mými dny, pro kterou bych udělala - jsem udělala - cokoliv.

Ale i on se změnil. Zklamání projeví jen krátce. Pak s úsměvem zvedá vědro. "Kam ho chceš?"

Nechce, abych ji našel.

Věděl jsem to, i než mě probudil její dotek, její vůně - a její úlek spálil mou naději na popel.

Ale přesto ji následuji.

Vlky obcházím se zakrytým ostřím. Krouží, ale neútočí.
Mlha mě nezastaví. Najdu ji i slepý.

Nacházím ji u pramene a nic není stejné. Poprvé ji vidím venku bez věnce. Šarlat nahradila mechová zeleň. Vlasy má svázané, prosvítající šedinami.

Možná už nic nezbylo.

"Marianno," zašeptám. Tolik jsem chtěl říct - ale nevím jak.

"Neměl jsi sem chodit," říká.

Natahuji ruku k jejím vlasům. Tiše vzdychne a otáčí se.

V jejích očích září jiskra starých plamenů.

Šumavo Matko, prosívají rytíři. Ochraň nás.

Čarodějnice znají skutečnou Šumavu. Mocnou, zlomyslnou, magickou. Známe její věnec z ostnatého drátu.

K mým dveřím přichází před Vánoci, kdy Markétu váže rodina a samota doléhá.

Přichází nepozvána - ale nezastavitelná. Celá Šumava je její království

"Jak dlouho budeš vzdorovat, děvče? Čekala jsem, že tě les dávno stráví," protáhne skřípavě.

"Nevzdám se," říkám zdvořile - ale pevně.

"Dlužíš mi. Šumava potřebuje strážce lesa."

Mlčím. Neuhýbám.

"Slyš tedy proroctví, pyšná Marianno, má nejlepší a nejkrutější následovnice!" Její hlas zaduní jak vojenské boty.

"Cos ztratila, bude navráceno. Cos přísahala, porušeno. A nakonec vždycky zůstaneš sama, Marianno - a podlehneš."

Divizna došla.

Ve snu jdu blaty k doutnajícímu ohni.

Jako první cítím bolest. Bodnutí v jizvě, která nás spojuje.

Martin spí. Nedovoluji mu otevřít oči. Dokud mě nespatří, není vše ztracené - čarodějka má jistou moc i ve vlastním snu.

Prohlížím si ho. Zestárl, vlasy mu prokvetly. Kde dřív byl jako mladý vlk, dnes připomíná spíše rysa zabijáka, posetého jizvami.

Bezděky se dotýkám té nad zápěstím, klikaté a nové. Jeho dlaň hřeje a mě zaplaví vzpomínka na mozolnaté ruce v mých vlasech, na mém krku, na mých ňadrech...

Vyruší mě ostrý nádech a pronikavý pohled černých očí.

Jasným tahem sen utínám.

Opustil jsem ji.
Opustil jsem je všechny. Svázán rytířskými přísahami, povinnostmi vládce. Rozkročen mezi láskou a zradou.
Nedokázal jsem to unést.
Nejprve jsem to nepřiznával. Jako bludný rytíř jsem konal hrdinské činy a zapomnění bylo stále lehčí.
Jenom ji zapomenout nešlo. Její šípky, její vlasy, její slzy. Pouto, které nás svazuje, rány, které nás spojují.
Vždy dřív jsem věděl, kde Marianna je. Dokázal ji najít, jako divocí ptáci najdou jih. Jenže teď se mi skryla, naše vazby zpřetrhala.
Dnes už ji hledám neskrývaně. Sleduji každý klevet o čarodějnici, zlé či dobré – ale marně.
Ale nepřestávám. Jednou ji najdu.
Nemůžu jinak.

V listopadu Markéta přichází zamlklá, kruhy pod očima.

Když potřetí selže při rozdělávání ohně, zastavím ji. "Co se děje?"

Nedívá se na mě. "Měla jsem sen. Zase."

Mlčky drtím poslední semínka divizny. Vystačí mi sotva na týden.

"Kolem hořelo, já se nemohla hýbat," zatřese se jí hlas.

Už sedm let nesním. Skrývám se - před láskou. Před minulostí.

"Slyšela jsem ten hlas, Marianno. Byl hrozný, studený, natahoval ke mně prsty z hlíny..."
Ke konci jí přes slzy sotva rozumím.

Neohrabaně ji obejmu. "Nebreč, vlaštovko. Dnes jsi čarodějka - a čarodějka není nikdy bezmocná."

Večer odchází s odvarem z divizny. Nějak si vystačím.

Nikdy nezapomenu ten pocit. Let. Svoboda.
Ale pak jsem si vzpomněla na matku – nikdy nic nedokážeš – a let se změnil v pád.
Marianna zakročila vzápětí – silná, dokonalá, nezlomná. Chytila mě, dokončila kouzlo.
Do chaty došla vzpřímeně. Pak mě poslala domů.

Nevím, proč jsem neposlechla – ale našla jsem ji ležet před nezapáleným krbem.
Zůstala jsem u ní skrze zimnici, když vykašlala první listy. Když jí na krku vyrašilo dřevo.
Ráno se hořce, vyzývavě usmála. „Co tě může naučit čarodějnice, která nedovede čarovat?“
Podala jsem jí balzám. „Tohle používá matka jako líčidlo. Mělo by to zakrýt ty skvrny.“
Její smích připomínal vzlyk.

Prameny Šumavy vysychají,, řekl mi hejkal.

"To určitě dokážu!" Markéta nadšením vibruje. "Jen potřebuju víc moci."
Měřím si ji, zázračné dítě prolétávající kouzly, jejichž složitost ani nezná.

Nejsem si jistá - ale nechci ji zklamat.
A nechci, aby viděla následky mého čarování.

Podávám jí hůl a její oči zazáří. Zkušenou rukou vysypává kruh, vybírá byliny.
Závan její magie je silný jak vichřice, jak ptačí hejno.

Nejprve moc z hole čerpá jako klidnou řeku. Náhle zpanikaří, přehrada se protrhne, magie ji zaplavuje a ona se ztrácí. Vítr zaduje zuřivým poryvem.

Nadechuji se. Přímým řezem čiré síly přerušuji její zakletí - následky vem čert.

S postupem podzimu se naše dny ustalují. Mlhou procházím, kdykoliv mohu, a učím se. Marianna mě nešetří - ale přijímá mě.

Netrpělivost projeví jen jedenkrát - když přijde první prosebník z lesa, mechem porostlý ohava.

"Jak mu můžeš pomáhat? Je to zrůda! Zabíjí naše rytíře!" vyčtu jí.

Otočí se s blesky v očích. Vrací se mi její silueta tehdy pod stromem - strašlivá a planoucí.

"Chceš být čarodějkou, Markéto? Tak si pamatuj! Tví rytíři nejsou víc naši než hejkal! Naše je jen Šumava a té patří jedni i druzí."

Když vidí můj úlek, pousměje se - hořce, jako vždycky. "A zrůdy jsme tu všichni."

“Zapal oheň,” přikazuje Marianna. Stisknu artefakt a plamen zuřivě vyšlehne.
“Nepředváděj se, opatrně,” napomíná mě, skrývajíc potěšení.
“Kdy začnu cvičit s tvou holí?” ptám se dychtivě.
“Ještě ne, vlaštovko.”
“Ech... Byl tvůj učitel taky tak úzkostlivý?”
Zatmění v jejích očích vidím, než domluvím. Těchhle zastíněných chvil ubývá – ale už vím, že musím uhnout.
Ostře se nadechne.
“Nebyl. A už začni."
"Já zapomněla třezalku!" Strach vytryskne jak voda stále neutěsněnou puklinou

Marianna chvíli mlčí, oči zastřené. Les rozrušeně šumí.
"Nevadí, dítě, tady roste."
Žluté kvítky, jejichž období dávno přešlo, zazáří.

Neptám se. Vyřknu zaklínadlo, dotyk křídel, a stahuji vichr z oblohy.

Září. Myslím, že úterý?

Markéta už odešla. Její přítomnost už mi nevadila tolik - jak když si zvykneš na vykotlaný zub.
Půjčila jsem jí dnes mantichoří zub, silný akorát pro učednici. Moc si musíš vydobýt, říkala jsem tolikrát.
Teď jsem jí ho prostě podala. Nemůžu jí mnoho předvést, ale učí se rychle - připravit léčivý lektvar, zapálit oheň.
Její magie je lehká a rychlá. Když ji cítím, zapomínám - na samotu, na dřevo prorůstající kůží, na svoje prohry.
Jen kdyby se tolik nebála - nevím, kdo ji naučil strachu z chyb.
Ale tuším to. A mám vztek - i na sebe.

Tentokrát budu lepší učitelka.

V dětství pro mě byla středem vesmíru, žhavě planoucím sluncem.
Teď se rozhlížím po světnici – podobné její komnatě a přece tak jiné. Lesklé karafy nahradila hrubá kamenina.
Ona mlčí a její ticho mě svírá, nutí jej plnit slovy...

“... chci být jako ty, jsi přece nejmocnější, a co je tohle, Marianno, čarodějný lektvar?”

"Ne," říká hrubým hlasem. "Čaj. Nalij mi."

Spěchám. Ruce předbíhají rozum, pohár padá a tříští se. Instinktivně se přikrčím, čekám výčitky, matčino vždycky všechno pokazíš.
"Promiň, Marianno, prosím."

Ona se pomalu ohlédne.
"Byl to jen hrnek, vlaštovko," říká tiše. "Z toho se nestřílí. Smeť to a pojď sem."

"Chci být tvoje učednice!" vyřkne zajíkavě.
Její slova visí mezi námi. Nic neříkám - nevím co.

V napjatém tichu vstávám. Přejdu dvůr ke studánce. Na hladině mě pozorují Martinovy černé oči a já znovu odplouvám...

"Marianno," vytrhne mne její hlas a přelud mizí. Ona nezmizela, skutečná, plná rozpaků a zápalu.

Stojí jako hrana - mezi iluzí a skutečností, bolestí a zapomněním. Samotou a zranitelností.

"Nauč mě, jak být čarodějkou," prosí.

Už nemůžu. Nedokážu znovu začínat.
Zatvrdím tvář. "Proč?"

"Protože nic jiného být nemůžu," zašeptá a stud v jejím hlase je jak čára v písku.

Skláním hlavu a čáru překročím. "Umíš podojit kozu?"

Procházím mlhou a vzpomínkami.
Praskající oheň v její komnatě. Tiché „spi, vlaštovko,“ zahánějící noční děsy. Postrádám ji.
Vůně šípku a plamene, když mě učila. Její moudrost. Její pochopení. Obdivuji ji.
Její silueta proti stromu, inferno v jejích rukou, kouř v plicích a děs. Bojím se jí.

Vykračuji na mýtinu. Přede mnou omšelá chajda, kozy, usychající šípek. Pod ním leží ona, jehličí v prošedlých vlasech. Hladí vzduch a mluví ke komusi, kdo tu není.

Náhle reznoucí listy rozpučí jasné růžovými květy. Vyjeknu.

Marianna zmateně vzhlédne - ale pak zaostří a její oči jsou jak výheň.

Nervózně polknu. "Já... chci být tvoje učednice!"

V lese se člověk snadno ztratí.
Když zavřu oči, bloudím mezi stromy a promlouvá ke mně dávno mrtvý lesní bůžek.
Když je otevřu, bloudím ve vzpomínkách na starou lásku.

Měla bych se bát, bránit - ale proč? Jsem sama.

Ležím pod šípkovým keřem. Martinovy přízračné ruce mě laskají ve vlasech - nebo v listí? Jak dlouho už tu ležím?

Když zavřu oči, polykají mě kořeny, míza proudí výhonky...

Náhle cítím závan větru, třepot křídel, záchvěv cizí magie. Otevírám oči.

První mě překvapují růžové kvítky kolem mě.
Druhá mě překvapuje vysoká dívka přicházející mlhou. Z copu jí trčí kudrny, lesklé v čarodějném světle.

Stojím před zrcadlem a počítám. Kolik kůže ještě zbývá. Kolik dřeva přibylo.
Učím se. Když cítím, jak se kořeny ve mně rozrůstají dál, dokážu je nasměrovat, omezit. Už vím, že když čerpám moc ze své hole, ze svých artefaktů, postupují pomaleji.

Ale přesto přibývají. Dlouhá čára na stehně. Rozlézající se skvrna na pravém dvorci, sotva rozpoznatelná zabarvením. Dřevo je teplé na omak, ale ztrácí cit.

Měla bych přestat.

"Jsi krásná, ale nechceš radši jít sem?" ptá se měkce. Stojí ve dveřích, můj blíženec, výplod mojí mysli.

Obleču se, stisknu talisman a jdu si lehnout do jeho klína v podzimním slunci.

Nevím, jak dlouho už jdu. Kolem panuje bílá tma, vlněnými šaty prolíná vlhkost. Jsem ztracená.
Nervózně žmoulám náramek s šípkově rudým korálkem, její dar.
“Tomuhle říkáš háčkování?” směje se matka krutě. “Bez pečlivosti nikam nedojdeš, děvenko.”
Jako kdysi jej svírám a myslím na světlo. Marně.
“Já ti z té zbrklosti vyléčím!” Výšivka letí do krbu.
Zkouším to znovu. Nic.
“Magie je velká, Markéto. Není to účetnictví, nejde o drobnosti,” deklamuje Marianna ve světle krbu. “Je to příslib – zde stojím. Vím, co mi patří. A ty, světe, se podvolíš.”
Nadechnu se. Rozkročím se. Sevřu zkamenělý šípek.
Světélko vylétá hledat cestu mlhou.

Sychravský smírčí kámen proniká soumrakem jak zub šelmy.
Matka ty příběhy zakázala, ale ke mně dolehly. O cestě lesem plným mlhy. O čarodějnici s šípky ve vlasech. O oběti – a splněných přáních.
Jenže jejich přání byla jednoduchá.
Co když mě odmítne?
Poblíž září rudé slzičky šípků. Moje hnízdo v nitru keře dávno zarostlo.
Za kamenem z mlhy vystupují kmeny. Znám tenhle les jak vlastní dlaň, ale teď je jiný. Děsivý.
Co když nenajdu cestu?

‘Čarodějky se nebojí, vlaštovko,’ řekla přísně. Pak mrkla. ‘Aspoň to nedávají najevo.’
Ostří nachází mou dlaň, krev skrápí obelisk. Vstupuji mezi stromy a mlha mě polyká.

Už sedm let si dovoluji zavřít oči jen s odvarem z divizny pro bezesný spánek. Bráním se tomu, abych ho viděla. Cítila jeho bolest, věděla, kde je.
Už sedm let každou noc unikám poutu, jež nás svazuje.
Ale teď je den a Martin je tady.
“Jsi přelud,” říkám roztřeseně.
Usmívá se, trochu pokřiveně jako vždycky. “Jsem,” odpovídá zvonivě. “Ale jsem tvůj přelud.”
Iluze podpořená mou mocí je dokonalá. Je cítit ocelí a rdesnem, jeho dlaň na mojí tváři hřeje.
Není to skutečné. Tvoje mysl tě obelhává, šeptá můj rozum.
Ať si. Sny mě dohnaly a já už dál utíkat nechci.

Pokládám pohár na dubovou desku stolu.
„Proč se tak hrbíš? Narovnej se! Lokty pod stůl!“ práskne matčin hlas. Zvedám ramena, ale rukáv se mi zasekává v díře po červotoči a převrhávám pohár. Kamenina zazvoní o kamennou podlahu a kus hrdla se uštípne.
„Proboha Markéto, co to děláš?“ vykřikne matka. Sklápím hlavu v očekávání proudu výčitek.
„Vůbec nechápu, proč jsi tak nešikovná. Ne, ne nešikovná – sobecká! Prostě nedáváš pozor, vůbec ti nezáleží na věcech kolem,“ stékají slova kolem mě a tíží jak průtrž mračen.
„To jsem zvědavá, kdo si tě vezme,“ končí matka na triumfální notu.
Choulím se zpátky do sebe.

Za poslední měsíc jsem promluvila třikrát – tři prosebníci ke mně našli cestu mlhou.
Jsem zvyklá, lžu si, sevřená samotou.
Dej pozor, slyším poprvé ten hlas, když řežu kostival. Otáčím se pozdě, ztuhlá děsem.
Proč nespíš? zašeptá před svítáním. Za mnou nikdo není – jen černé oči ve tmě.
Pojď sem, přikazuje mezi stromy. Stojí za mnou, vzpřímený a osudový, jako v den, kdy mě zradil. Při doteku se rozplyne.
Marianno, vábí zlatavě v chladnoucím slunci.

Obracím se. Natahuje ruku – a já vím, že pro jediný dotek ráda shořím.
Vyslovím zaklínadlo. Jeho dlaň mě pevně stiskne.
"Martine," odpovídám.
Raději šílenství než osamění.

Každým mým kouzlem narůstala temnota v mém nitru jako bublina krmená dětským dechem. Stále jasněji jsem viděla její obrysy – kmeny v černavé zeleni smrkového lesa.
Přicházela s ní zvláštní, neznámá, divoká magie, vytlačující tu mou. Plula podhoubím, prorůstala stébly trávy, pulzovala s mízou. Nepatřila mi – kde jsem dřív nařizovala, teď jsem musela naslouchat – ale lákala mě.
Nořila jsem se do ní, učila se - zaplést plot šlahouny ostružiní, ponouknout byliny k růstu.

Jenže s každým ponořením bylo těžší se vrátit - do světa lidí a slov.
Bylo těžší najít znovu své vědomí - a hlásek tážící se Co se stane, až bublina praskne?

Nečarovat nebylo lehké. Karel nejprve mlčel, pak se vysmíval. Nakonec mě začal hlídat.
Když onemocněl, podstrkovala jsem mu lektvary, šeptala zaklínadla, když usínal. Následky jsem tajila – jako kdysi. Lstivá čarodějka obelhávající rytíře. Pravda, která nakonec vítězí...
Našla jsem ho až za dva dny. Ležel pod břízami, krev se vsákla do mechu. Nenechám tě se zničit, napsal. Poslední nezištná, rytířská oběť, jako když nám bylo dvacet.
Jeho hrob jsem vykopala bez kouzel.
Vydržela jsem ještě měsíc.
Pak jsem se opila pálenkou a lusknutím prstů rozžala všechny svíce. „Neměl jsi mě opouštět,“ vyčetla jsem prázdné světnici a zdřevěnělým malíčkem zaklepala do poháru.

Začalo to nenápadně. Karel zapomínal uvázat kozy, pletl si dny v týdnu.
Pak přišla podezřívavost. Stále častěji mne vyslýchal o starých křivdách. Vždycky jsme mívali chvíle, kdy naše nenávist přehlušila naše přátelství – ale teď přibývaly.
Pomáhaly kouzelné lektvary, jenže to něco stálo. Naučila jsem se následky řídit, aby je neviděl – dřevěnou skvrnu na levém stehně, na chodidle, na kříži...
Potom jsem v nepozornosti vykasala sukni.
Nejdřív se ptal. Pak obviňoval. Nakonec vyčítal, spílal slovy, která ho vracela v čase. Zrádkyně. Zrůdo.
Nůž vytáhl až na konec. Nevím, proč tentokrát neudeřil, proč utekl do mlhy. Ale živého jsem ho spatřila naposledy.

Magie nikdy nepřicházela zdarma. Trocha bolesti, trocha kašle nebyl důvod ji vzdát.
Prosebníkům jsem ji rozdávala bez zaváhání.
Kdo jsem bez kouzel?
První přišla krev na kapesníku.
Pak – prosím, paní, vyléčíš mou milou? – jsem klečíc vykašlala první březový lístek.
Po posledním velkém kouzle – hejkalovi vysychá bažina, řekl jsi. Tvoje vina, slyšela jsem. – jsem došla domů, vzpřímená. Potom bylo černo, spalující horečka, tlející kořeny prorážející kůží na povrch.
Vzbudily mě tvé zkroucené ruce otírající moje čelo. Skvrnu na temeni, roztahující šlahouny do týla, jsi mi nejdřív nechtěl ukázat. Povrch měla tvrdý, dřevěný.
Nazítří jsem zbytek moci zakula do hole, cos vyřezal.

Jarní hlína ještě nestihla změknout. Odhrabuji kuličky kozího trusu.
Koza je zvíře pro čarodějku, řekl, když je přivedl.
Rýč udeří o kořeny. Kopu pomalu.
Pojmenoval je Trnka a Svízel. Co týden utekly, sežraly, na co přišly, ani nábytek nebyl v bezpečí. Já hrozila rožní, Karel je zaháněl, opravoval vyplétaný plot.
Z plotu vykoukne rohatá hlava. Svízel se přikrade k lavici, začne ji okusovat.
Prospěje ti mít tu i cizí zlomyslnost, smával se, jen trošku krutě.
Nevšímám si jí. Oženu se, až když Trnka šlápne na rubáš.
Pouštím rýč – tahle hloubka musí stačit.
Když ho spouštím do hrobu, obě kozy ztichnou.