Moje články

Doktor Whitehead seděl na zápraží. Rád sledoval obyvatele tohohle železničního městečka, ale některé pozoroval výrazně častěji. Třeba Gretu.
Každé úterý v poledne důstojně zamířila ze svého koloniálu k saloonu – a bordelu v jednom. Nikdy nevešla, jako by se bála, že na ní ulpí neřest. Zavolala si ven mladičkou překrásnou Barb, kterou každý znal, mnoho mužů velmi důvěrně. Někdy s ní mluvila klidně, jindy křičela, jindy prosila. Barb křičela často. Odešla vždycky.
Grete se vracívala se strhaným výrazem. Úterý odpoledne považoval doktor za dobrou chvíli pro návštěvu koloniálu.
Jako jediný muž ve městě už chvíli věděl, že Barb je Gretina neteř.

Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.

První je krásná a veskrze ruská Řeka od eliade. Závan Kareniny.
Potom můžeme rytmem valčíku volně přejít k Suzanninu drabble Ne až tak neznámá. Sice se neodehrává v Rusku, ale lesk a elegance se v něm odráží dokonale.
Třetí je První pohled od Scully. Osudová láska až za hrob, krásné dámy a galantní mužové.
Že ale osudová láska není jenom šťastná nám Scully hned potom připomene v krásné Eponine.
Nemůžu samozřejmě vynechat ani Lejdynčino Život pod dekou. Nevěřím, že na to, aby tak krásně vykreslila to hořké, sladké i klidné, co mezi lidmi může být, jí stačilo sto slov.
Kam člověka láska zavede a jak to také může dopadat se ukazuje v krásném čistě ruském A žili až do smrti od Mairam.
Celá Kleina série mě svým nádherně vykresleným nešťastným manželstvím brala za srdce, ale za všechny vyberu trochu smutné a trochu nadějné Pukající ledy.
Smrti přátel, bratrů a milenců a jejich hořkost (a nejen tu) krásně ukázala Quiquilla v Životě v mlhách.
Hořkost vykořenění, odchodů a nelásky je nádherně vykreslená v úžasně ruském kytčině Loučení s Varykinem.
A nakonec nějaké to pokojné, silné a ne až tolik hořské stáří v Aplířině Podobizně

Celé bolestivé jaro a úmorné léto panovalo tísnivé ovzduší. Prastaré rány, konečně odhalené, srůstaly pomalu.
Paní domu každé ráno na hrob pod lípou donesla čerstvé květiny. Dny trávila počítáním a rozvažováním a dluhů postupně ubývalo.
Ubylo i dlouhých procházek. Sergej nedokázal odpustit Natálii její lži. Ke konci léta oznámila, že odjede do Petrohradu – na nějakou dobu.
Listí už žloutlo, když se Tamara Ivanovna za svítání u náhrobku setkala se svým mužem. Stál, hlavu sklopenou.
„Příští jaro bude život zase lepší.“ V očích mu dlela otázka.
Stiskla mu rameno. Vycházející slunko je zastihlo spolu – jako dva strážné stromy nad hrobem přítele.

Tiché zašustění sukně donutilo Táňu zvednout hlavu. Zkusila rychle utřít uplakané oči, ale když viděla, že to vešla Natálie, vzdala marnou snahu.
Guvernantka se třásla lítostí a bezmocným hněvem, když z děvčete mezi vzlyky vytáhla, že ji Tamara v zásadě vyhnala z rodného domu. Zoufalé „vždyť Děrevjanští jsou má jediná rodina“ bylo poslední kapka.
Ano, dala jsem Tamaře slib. Ale ona slíbila, že se o Táňu postará. blesklo jí hlavou trochu provinile, než poprvé po třiadvaceti letech konečně sňala ze své šíje tíži lží a tajemství.
Nesměle pronesené „maminko,“ první v životě jich obou, Natálii v jejím rozhodnutí jen utvrdilo.

Později té noci pozvala Sergeje do salónku. Ukazovákem obtahovala růžičkové vzory vyšité na ubrusech a slova řezala jako trny.
Podala mu ten osudný dopis. „Čtěte,“ řekla. „Abyste věděl, že až doposud jsem jim sloužila. Nikdy vám neodpustím Lvovu smrt, ale nejsem o nic lepší než vy. A proto s vámi zůstanu. Nezajímá mě pravda, Sergeji Pavloviči, ale důvěra.“
Položila mu ruku v rukavičce na hruď; nejintimnější gesto, které jejich manželství za poslední rok poznalo. „A našich společných let nelituji.“
Nejistě její dlaň přikryl svou. „Ani já,“ opáčil tiše.
Venku se schylovalo k rozednění a vlněné růže jako by trochu porozkvetly.

Tatjana vůči své pěstounce nechovala zášť a často snila, že ji Tamara jednou dokáže mít ráda.
Proto když viděla Tamaru osaměle klečet, snadno v sobě zabila to málo zadostiučinění z toho, jak se role obrátily. Přišla k ní a poklekla.
„Tamaro Ivanovno, já si bez vašeho souhlasu Sašu nevezmu,“ zajíkala se, když viděla zoufalství ženy, kterou až dodnes brala jako matku.
Tamara překvapeně vzhlédla. „Tatjano... mýlila jsem se v tobě. Tolik jsem ti způsobila, a přesto jsi mě jako jediná neopustila. Odpusť,“ řekla dojatě a poprvé Táňu objala. "Jsi moje dcera."
Pak stiskla Táně dlaň a pevně vyřkla svoje požehnání.

Tamara Ivanovna byla dáma. Matka ji od dětství učila, že pravá dáma nikdy neprojevuje své city na veřejnosti. Žal a zoufalství patří těm pár vzácným chvilkám, kdy se mocná paní domu může schoulit pod přikrývkou, která ztlumí její vzlyky.
Celý život tak činila. Ale teď její manžel vlastníma rukama zničil všechno, co se celý život snažila budovat, a ještě se kolem něj všichni seběhli, aby mu začali děkovat, aniž by pomysleli, co bude s dluhy, které Sergej způsobil.
Tamara padla na kolena, až se kolem ní vzedmula bohatá sukně, a hlavu si sevřela v dlaních. A nikdo si jí nevšiml.

Tamara stála u ikony a zapalovala svíci, když jí služebná to psaní přinesla.
Očima přelétla řádky a jako by jí srdce sevřela ledová ruka. Dopis přišel z třetího oddělení. Jako dlouholetou spolupracovnici – tvář jí zkřivil odpor – ji žádali o kompromitující informace na dva z jejích hostů.
A o co menší jsem zrádce já?
Dopis zmuchlala a znechuceně vyšla do jídelny. Tam, zády k ní, stáli Saša s Tatjanou a choulili se k sobě jako ptáčata. A proti nim Sergej Pavlovič, drže syna za ruku. Když Tamaru postřehl, pronesl usouženě, ale vzdorně: „Ať je alespoň někdo šťastný,“ a mladému páru požehnal.

Natálie byla po příchodu sama. Sergej se jí vyhýbal, seč mohl, a smutně, avšak jasně dal najevo, že jeho ženou je Tamara.
Dlouho zůstávala loajální své přítelkyni, vděčná, že jí, ač s nemilosrdnou podmínkou, dovolila s Táňou být. Pak ale přišli Saška a Irinka a Tamara Táně, a skrz ni bezděky i Natálii, stále častěji dokazovala, kde je její místo.
Jak děti rostly, své bolístky raději svěřovaly laskavé chůvě než zaneprázdněné matce. Netrvalo dlouho a milé slovo začala u Natálie hledat i její stará láska.
Když Tamara Ivanovna konečně pochopila, že její domácnost zcela ovládla nepřátelská mocnost, bylo už pozdě.

„Bylo nebylo, do rodiny Děrevjanských se přivdala moc krásná a moudrá nevěsta. Víte jistě, o kom mluvím, ale určitě nevíte, že to ve skutečnosti byla tajná neteř Kostěje Nesmrtelného. A proto když si pro ni přišla smrtka moc brzo, ničeho se nebála, pohostila ji, a když se nedívala, schovala jí kosu. Aby ji smrtka dostala zpátky, musela slíbit, že se pro prababičku padesát let nevrátí. A jaké je ponaučení? Nikdy nezkoušejte přechytračit Tamaru Děrevjanskou!“
„To byl pěkně hloupý příběh a říkáš to stejně jenom proto, že se jmenuješ po ní!“ zkrabatil pusu desetiletý bratříček Tamary Alexandrovny a šel radši spát.

Saška v dlani drtil lžíci. Chtěl se zapojit do hovoru o petrohradských plesech, ale duchem stále byl před hradbami Sevastopole.
Když se jeho matka zeptala: „Povězte, hrají něco zajímavého v divadle?“, nevydržel dále mlčet.
„Nevím, jak v Petrohradě, ale já viděl ohromně poutavé divadlo, matko! Všude dým, křik, umírající lidé...“
Přerušilo ho ostré „Alexandře!“. Tamara ho probodla pohledem. „Toto není vhodné téma ke stolu, takže mlč, nebo odejdi!“
Saša zrudnul. Styděl se, že ho matka pokárala i že na ni byl drzý – nechtěl. Jen mu ty řečičky o Petrohradě bolestivě připomínaly to prokleté město, které ho její nesmlouvavost vyhnala obléhat.

Vstala od nehybného těla, krásná jako bohyně pomsty, v ruce držela Lvovu pistoli. Bez záchvěvu si přiložila hlaveň ke spánku.
První zareagoval jeden z hostů - mladý důstojník, ale velitelsky ho zastavila: „Stát! Copak myslíš, carský vojáčku, že bys dokázal mne, Tamaru Ivanovnu, zastavit, kdybych se zabít skutečně chtěla?“
Pak ale zamířila na svého muže. Pohlédl jí do očí, a jako by ji vůbec neznal. A skutečně ji neznal; ne takto, bez přetvářky.
Vystřelila. Do vzduchu. Když znovu promluvila, konečně byl slyšet žal: „Ta kulka byla pro Lva. Byl voják, měl zemřít jako voják, ne usoužený Sibiří, v rukou zrádcovy ženy.“

Sergej Pavlovič strnule vyřkl svou žádost a napadlo ho, že láska skutečně není tak důležitá jako povinnost.
***
Tiše přišel do poslední osvícené místnosti v domě. Na stole spala jeho žena; vypadala neobvykle bezbranně, jak jí spánek vyhladil starostlivé vrásky. Lehounce jí políbil skráň. Jsme oba ze staré školy, naše manželství lásku nepotřebuje. napadlo ho úlevně.
***
Tamara spatřila Lva Michailoviče, ztrápeného Sibiří k nepoznání, a její tvář omládla něhou. Nikdy bych nevěřil, že dokáže tolik milovat, pomyslel si její manžel.
Až když za hodinu zvedla nenávistný pohled od Lvovy mrtvé tváře, pochopil, že manželství bez lásky je vždy odsouzeno k zániku.

Od okamžiku, co Lev vešel, se Sergej cítil jako vetřelec ve vlastním manželství.
Po svém přiznání jen němě pozoroval, jak s křikem „Nebudu v domě zrádce! Proklínám vás všechny!“ vybíhá jeho přítel ven a jak se Tamara vrhá za ním.
Viděl, jak ji rozzuřený Lev zkouší odstrčit, ale náhlý dusivý záchvat kašle ho ohýbá v pase, i jak jej Tamara na zemi objímá, když mu nohy vypověděly službu.
Zaslechl i její zoufalá slova: „Já tě miluji, nikdy jsem nezapomněla. Prosímtě, lásko, neopouštěj mě znovu!“
Uniklo mu však přerývané "Tamaro...", které ze sebe Lev Michajlovič vypravil, než jeho oči navždy zmrtvěly.

Když neúprosný vlek událostí v roce šestadvacátém Tamaru docela schvátil, své činy nemohla příliš rozmýšlet. Napjatá atmosféra v domě, postupné odtahování přátel a nepříjemné dotazy chladných důstojníků její mysl plně zaměstnávaly, stejně jako později snaha rychle vystrojit svatbu, aby ještě na jaře odjela z Petrohradu.
To, že se upsala do služeb nově vzniknuvší carské tajné policie, bylo dílem víru okolností, ospravedlněným výmluvami o věrnosti Carovi a nemožnosti výběru.
Až později, když klečela před ikonou a pohled na kvetoucí jívu všechny výmluvy odplavil, jí došlo, že se stala jedním ze Lvových žalářníků stejně, jako kdyby na jeho cele sama kovala zámek.

Sergej vešel. Tamara se Lvovi vymanila a znovu poklekla před něj, ale stále vzdorně svírala jeho dlaň.
K jejímu překvapení její muž klekl na dřevěnou podlahu vedle ní.
Lev se k němu obrátil. „Sergeji, příteli, musíš mi pomoci zjistit, která krysa mě to tehdy zradila!“ Pronesl to tak nenávistně, až se Tamara otřásla. Nikdy bych nevěřila, pomyslela si, že můj nejdražší může znít takhle.
Mrtvě pronesené „Byl jsem to já,“ jí všechny myšlenky sebralo.
Ticho přerušilo až zařvání, pak rána a křupnutí - to starý katoržník Sergeje udeřil a přerazil mu brýle. Pak odstrčil děsem ztuhlou Tamaru a vyběhl ze salónku.

Vyzáblý muž stiskl rty. „Snad nechceme tolik, poručíku. Jen řekněte, kde se váš nadřízený setkává se zrádci Cara.“
Sergej mlčel. Vzpomínal, jak kapitán Trubeckoj před pěti lety vytáhl jeho a další čtyři důstojníky z obležení. Na znamení věrnosti mu darovali novou šavli, s iniciálami jejich otčestev vyrytými na čepeli – na jedné straně P. a I. za Sergeje Pavloviče a Fjodora Ivanoviče, Lvovy nejlepší přátele, na druhé zbylé tři – F., K. a A.
„Věrnost příteli vás ctí. Také můžeme na Sibiř poslat vás, ale to vás nepřesvědčí. Ovšem co možnost uchránit tohoto osudu vaši milovanou?“
Sergej zbledl. "Natálii ne!" hlesl zdrceně.

Celý večer byli novomanželé jako na trní. Před nimi stál tác chlebíčků s kaviárem, ale Sergej do sebe nedokázal vpravit ani sousto. Nemohl zapudit představu, co se dělo, když ty oranžové kuličky vznikaly, a co se bude muset dít, až hosté odjedou.
Později v ložnici se Tamara zdráhala na Sergeje podívat. Když ji poprvé políbil, zavřela oči a předstírala, že místo jejího manžela ji laská Lev, urostlý a elegantní, že ji miluje a chce s ní být.
Netušila, že v tutéž chvíli její manžel za sklopenými víčky vidí Natálii, laskavou a éterickou, že ji miluje a chce s ní být.

Opatrně ho vedli jídelnou, provázeni záchvěvy silného kašle. Sergej zastavil, aby hostům vysvětlil, proč toho žebráka Tamara Ivanovna vítala jako vlastního bratra.
Tamara zatím v salónku pomohla Lvovi usednout. Poklekla před něj, jeho hrubou dlaň přikryla svými. „Odpusť, Lve. Musela jsem pryč... vzala jsem si Sergeje...“ Lev sklonil hlavu. „Promiň mi tu zradu, lásko... ale vždyť já nevěděla, jsi-li vůbec živ!“ vzlykla Tamara.
Její čelo jemně pohladily okoralé rty. „Tys nezradila, Tamaro. Jen díky myšlenkám na tebe jsem to peklo přežil,“ řekl laskavě a pevně ji objal, až chvíli věřila, že se vše napraví.
Pak za jejími zády cvakly dveře.

Slavnostní oběd skončil a Táňa doufala, že unikne mimo dohled Tamary Ivanovny, a přivítá Sašku - tolik jí chyběl.
Její naděje ale zhatilo neosobně pronesené: „Tatjano, chci si s tebou promluvit.“
V salónku Tamara Ivanovna nuceně laskavým tónem pronesla: „Jistě, Tatjano, chápeš, že po tom extempore s Alexandrem nejde, abyste tu žili jako sourozenci. Nepochybuji, že toho báječného nápadu už jste se oba vzdali, takže ti doporučuji najít si nějakého vhodného nápadníka.“ Pohrdavě dodala: „Upozorňuji, že vhodným nápadníkem není nikdo z mojí přízně.“
Vykročila ke dveřím, zdrcenou Táňu nechala za sebou. „Rozumělas?“
Tiché „Ano, Tamaro Ivanovno,“ už říkala schovanka prázdné místnosti.

Přečetla ten dopis a zapomenutý cit jí zamlžil zrak.
Jen hovor s Natálií – Tamaro, jsi žena Sergeje a on tě potřebuje. – ji přiměl před hosty navenek zachovat dekorum, ačkoliv útroby jí svíraly obavy a marná touha.
Hlavně zachovat důstojnost... vždyť ani neví, že tady jsem, co když to vezme jako zradu? zoufala si, jak nesnesitelně dlouhé odpoledne pokračovalo k večeru.
Když služebná oznámila jeho příchod, dostála Tamara svému předsevzetí a s hlavou neochvějně vztyčenou prošla chodbou. Až když uviděla nevěřícný pohled v jeho tváři – ach tak strhané – sklonila svoji hrdou hlavu k jeho rukám a s výdechem „Lve...“ je políbila.

Lev Michajlovič se dal do psaní. Pop se díval trochu nedůvěřivě, když jej takový trhan žádal o potřeby pro psaní dopisu, ale nakonec mu je půjčil.
Namočil brk do kalamáře, nejistě - už odvykl, a začal psát.
Sergeji Pavloviči,
ještě stále cítím na rukou dotek pout...
Tak, pochválil se. Pouta, ne klepeta, neklít, nerouhat se... píšu šlechtici, musím se přestat chovat jako katoržník... jsem šlechtic, jako ještě v Petrohradu, s Tamarou. Kde jen té je konec...
O něco pevnější rukou pokračoval:
...konečně jsem se ale z toho pekla dostal. Prosím Vás proto, jako svého posledního přítele, o útočiště ve Vaší domácnosti...

Tamara se lhostejně zadívala na mladého Sergeje Pavloviče.
„Tamaro Ivanovno... já vím, že to neodpovídá tradici... chtěl bych, abyste si ještě před formálními zásnubami přečetla můj deník...“
„To není nutné,“ odpověděla pevně. „Oba jsme už v životě poznali lásku... a zanechala a nás svoje stopy, které nic nesmaže.“ V jejím hlase zazněl žal. „Ale považuji vás za čestného muže, a odmítám věřit, že by mě cokoliv z vaší minulosti mohlo přesvědčit o opaku.“
„Co když... jsou jisté širší souvislosti...“
„Ty ať posoudí Bůh. Mě nezajímá pravda, Sergeji Pavloviči. Jen důvěra.“
"Pak tedy... Tamaro Ivanovno, rád bych vás požádal o ruku.“

Když se tehdy vracel Sergej, projednou jsem zapomněla na důstojnost a vyběhla z domu ještě před služebnictvem. Jeho zestárlá tvář a nečekaně silné objetí mě vyděsily.
Trvalo několik měsíců, než jsem z nedokončených vět a výkřiků ze sna složila, co se vlastně v Polsku stalo – jak můj muž neuposlechl rozkazy a tváří v tvář přesile zachránil životy svých vojáků. Co z toho, že nakonec díky jeho rozhodnutí vyhráli další bitvu. Armáda a car neodpouští – Sergeje vyznamenali a degradovali.
Teď vítám před domem svého syna po návratu od Sevastopole. Kéž bych jen nepoznávala hořkost v jeho očích. Armáda a car neodpouští.

Oběd u Děrevjanských začínal vždy přesně ve dvanáct. V čele stolu seděli pán a paní domu, po stranách děti a na opačné straně schovanka a guvernantka, přímo naproti Sergejovi.
Rodinné obědy tak poslední dobou dopadaly stejně – Sergej se zadíval do průzračných očí krásné vychovatelky a zasnil se.
Ano, Tamara je moje manželka, napadalo ho často, ale svými přísnými rysy a strohou siluetou se nemůže vyrovnat Natálii, tak křehké a něžné.
Znal všechna gesta, kterými mírnila dětské hašteření, všechny jemné úsměvy i drobné vrásky. Studoval je každý den – od poledne až po energické tlesknutí, kterým jeho žena společný oběd končila.

Vrzly dveře a Tamara se prudce otočila. Mezi dveřmi stála malá Táňa v noční košilce a vyděšeně ji pozorovala.
„Proč nejsi v posteli?“ zeptala se Tamara o poznání chladněji, než chtěla.
Táňa zamrkala. „Měla jsem zlý sen, Tamaro Ivanovno,“ přiznala holčička uslzeně.
Tamara ke schovance vykročila. Vlastně nevěděla proč, ačkoliv být tam Irinka, obejme ji a utěší.
Táňa se ale přikrčila. Jako kdybych jí někdy ublížila!
Za děvčátkem se objevila Natálie. „Táňo, pojď honem zpátky!“ oslovila ji a vrhla pohoršený pohled na Tamaru. Holčička se k chůvě vděčně přimkla a další vrznutí pantů nechalo Tamaru samotnou, plnou výčitek a vzteku.

Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.

Oči Natálie Michajlovny, o nichž skládala básně půlka důstojníků v Petrohradě, byly opuchlé. "Tomi, já nevím, co mám dělat..."
"A co otec?"
"Nic. Mě napadlo... kdybys... když jste se Sergejem tak dlouho a pořád děti nemáte..."
Tamara Ivanovna, která už definitivně ztratila dívčí lehkovážnost, sebou trhla, jako by ji přítelkyně kopla. Rychle se ale vzpamatovala.
"Dobře, Natálko... od čeho jsou přátelé. Přijmu to malé domů, postarám se o ně."
Teď zase zbledla Natálie. "Ale to ho neuvidím..."
"Můžeš být jeho vychovatelka. Jen mi slib, že mu nikdy neřekneš, že jsi jeho matka."
Kráska v nesnázích sklopila hlavu. "Slibuji Tamaro. Děkuji."

Jaro bylo vždycky pro Tamaru časem, kdy se život trochu zlepšil.
První rok se celou zimu smiřovala s přestěhováním na vesnici, novým manželem a ztrátou Petrohradu. Když konečně rozkvetla v sadu první jíva, utrhla dvě její jemně ochmýřené větvičky a v salónku s ikonou je dala do vázy, za okno, skrz které byl vidět les na sever od domu. Ať sněhy na Sibiři dříve roztají, lásko.
Větvičky jívy se pak za oknem objevovaly každé jaro po příštích devětadvacet let. Až do roku, kdy v mrazivém předjaří klečela na sluncem ještě neobměkčené půdě a na jejích bílých rukavičkách stydla vykašlaná krev.

„Maminko, tatínku.“ pronesl Alexandr a chytil za ruku mladou schovanku. „My se s Táňou chceme vzít. Přišel jsem požádat o vaše požehnání.“
Sergej pohoršeně vykřikl: „Saško, to přece nejde!“
„Máš povinnosti vůči své rodině! Tvůj sňatek nás konečně může vyvést z dluhů... tohle nikdy nedovolím!“ dodala vztekle Tamara.
Alexandr chladně odpověděl: „Když nedovolíte, odcházím! Nechám se převelet na Krym, na frontu!“
Než rodiče stihli zareagovat, vyběhl ze dveří.
Tamara se otočila na roztřesenou, uplakanou Tatjanu, jako liška na zajíčka: „Ty zmije jedovatá! A já tě přijala do svého domu! Ale tohle se nikdy nestane, rozumíš? Radši bych tě vlastnoručně uškrtila!“

Jílec šavle klouzal ve zpocené dlani. Rána na rameni pálila jako čert. Nepřátel jakoby neubývalo, hrozilo, že je obklíčí. Sergeji Pavlovičovi přišlo, že vidí, jak kolem jeho pluku svírá spáry smrt. Rozkaz ale byl neustupovat.
Pomyslel na Tamaru a na jejich dítě.
„Ústup! Zpátky za řeku!“
***
Tamara sevřela pokrývku. Bolest byla v pořádku, bolest k téhle chvíli patřila. Ale ustarané řeči doktora o ztrátě krve ji znepokojovaly. Tak dlouho se nám nedařilo mít dítě... teď se nesmím vzdát.
Měla pocit, že vidí výsměšný smrtčin škleb.
Představila si Sergeje, jak vede muže do bitvy, a rozhodla se, že dnes prostě nezemře.

leden 1825, vánoční ples
„Tamaro, pojď, seznam se s knížetem Lvem Michailovičem!“
„Omlouvám se, vaše krása mě oslnila. Směl bych vás požádat o příští valčík?“
duben, Tamařiny narozeniny
„Tamaro Ivanovno, víte, že vás miluji. Prosím vás, nejdražší, učiňte mě nejšťastnějším mužem na světě. Staňte se mojí ženou.“
prosinec, dopis od Lva
„Nejdražší...
povinnost volá... nikdy nezapomenu... odpusťte... v mém srdci...
Navždy Váš...“
leden 1826
„Za zradu... proti Carovi... spiklenci... katorga... Irkutsk... Sláva Carovi!“
„Tamaro, holčičko? Nerozmoč ty noviny docela. Neplač. Sny se po probuzení rozplynou do větru, takový je život. Ale bylas jeho snoubenka, jsi podezřelá – musíš se rychle vdát.“

Alfa a omega života každé ženy spočívá v tomhle momentu, pomyslela si ztrhaně Tamara. V té jedné krátké chvíli, kdy se to malé holé stvoření, poprvé přisaje k prsu.
Porodní bolesti ji zastihly chvíli poté, co přišel poslední dopis od Sergeje z fronty. Teď v Polsku slavně bojuje za cara a matičku Rus... a já teď také jednu bitvu vybojovala, pro něho.
Podívala se na uzlíček ve svých dlaních. Věděla, že ho pojmenuje Alexandr, po Sergejově otci. „Sášenko, mazlíčku,“ oslovila ho něžným tónem, „věřím, že mamince v životě nezpůsobíš nic než radost,“ dodala s jistotou, kterou mají jen čerstvé matky.

Sergej zoufale vstal od stolu. Své panství na vesnici miloval, ale všechny ty účty s tím spojené ho tak nudily!
Do pracovny vstoupila jeho žena a pozvedla obočí. „Když vás ty účty rozčilují, budu je dělat já.“
„Ale drahá, to by přece nešlo. V Petrohradě jste tím jistě čas netrávila...“
Její pohled ztvrdnul. „Jenže já už nejsem v Petrohradě, viďte, Sergeji Pavloviči? Jsem tady, na venkově, už tři měsíce, a je načase, abych si našla něco na práci. A panství se bez zodpovědné správy neobejde.“
Když Tamara Ivanovna usedla a obrátila se k účetní knize, Sergej pochopil, že debata skončila.

„Natálko, Natálko, půjčíš mi tu perlovou brož? Ta moje se mi k šatům nehodí a na plese u Petrovových bude i kapitán Trubeckoj!“ vrazila do dveří rozesmátá Tamara jako lesní požár. „Představ si, že mi napsal, že na mě nemůže přestat myslet! To je tak romantické...“
Natalia Michajlovna rychle zakryla dopis od Lva Trubeckého, vroucně obdivující její oči a tvář, a podala přítelkyni brož. Dnes večer Lva požádám, aby mi už nepsal. Ale Tamaře není třeba nic říkat, měla by vztek; a pro přátelství je občas třeba pravdu trochu přikrášlit. Koneckonců, ten mladý nadporučík Děrevjanskij se mi líbí mnohem víc.

Sergej seděl ve studovně, hlavu v dlaních. V salónu pokračovala oslava, vedena vždy duchapřítomnou Tamarou Ivanovnou.
Co na to řekne Tamara.
Sevřel ruce v pěst. Přesně věděl, co řekne jeho žena. Že je nezodpovědný. Že jí lhal. Že zničil jejich rodinu.
Vypadalo to krásně – dát mužikům samosprávu nad podnikem, lepší životní i pracovní podmínky.
Musíte vždycky být tak bláznivě idealistický? zeptalo se jeho svědomí Tamařiným hlasem.
Nikdo nemohl tušit, že mužici stroje rozbijí, rozkradou a továrnu zapálí.
Tamara má možná pravdu. napadlo Sergeje. Mužici nikdy nemůžou být pány vlastních životů. Vždyť kdo se může takhle chovat? K lidem... ke strojům?

Roderik už v Podběříční hlídce sloužil dlouho a za tu dobu se naučil, že první dojem je nejdůležitější. Zvlášť u nových rekrutů. Zeširoka se před letošní ničemnou bandou rozkročil a zaburácel: „Moje slovo, holomci, je u vybíračů zákon! Ale protože už jsem takovejchhle mizerů viděl hromady, vim, že nemá cenu řikat, ať v kartách nesázíte výstroj a ráno zkontrolujete všechny přezky. Takže si, lumpové, dělejte, co chcete, je to váš kejhák. Ale přísahám, že koho uvidím, jak krade šroubky nebo nekontroluje olej, vyhodim rovnou do jímky. Bez plavmechů se neobejdeme, takže si zapamatujte, pitomci – ke strojům se budete chovat slušně!“