Vanoce 2013

Pátek 23. října 2020
Nejdůležitější věci se nejhůře vyslovují. Tím, že je zamknete do vět, je zmenšíte a ohraničíte jejich obrovitost. Je v tom ale ještě něco. Nejdůležitější věci jsou skryty příliš blízko vás, příliš blízko toho tajného místa, kde leží vaše myšlenky.
Vezměte si třeba Teddyho. Blížila se páteční půlnoc, když mu někdo zabušil na dveře. Stál zrovna ve sprše a vychutnával si konec školního týdne, takže to málem přeslechl. Nedokázal by vám vysvětlit ten neurčitý stísněný pocit, který mu prostoupil tělem. Ani tu myšlenku

~ Hermiona ~
Rychlým krokem mířila ke krbu, podpatky přitom důrazně klepaly do podlahy. Už natahovala ruku ke krabičce s letaxem, když se náhle zarazila. Neměla s sebou desky a pokud měla být její lež věrohodná, rozhodně si je vzít musela. Se sotva zaznamenatelným povzdechem se otočila na patě a jako rychlá voda proletěla bytem do pracovny. Vlasy jí povlávaly kolem hlavy, jak pospíchala, aby přišla včas. Když se protáhla kolem křesla, Severus odtrhl znak od knihy a s pozvednutím obočí se na ni nechápavě podíval. Pousmála se a na vysvětlenou zavolala: „Nestíhám konzultaci!“

Prolog
Říká se tomu teorie kalhot času. Jedna maličkost může měnit celé životy. Osudy. Příběhy, Jedna jediná drobnost. V tomhle případě to byla slečna Isidorie Máselná, která do služeb rodiny Blacků nastoupila šťastnou náhodou již v roce 1965 (čímž se lišila od své dvojnice, která se do služeb staroslavného rodu dostala až o čtyři roky později). Isidorie byla chůva. Velice dobrá chůva. Díky ní bylo Siriovo dětství o trochu šťastnější. Měl o trochu raději své rodiče. Trochu víc věřil jejich názorům. Dost na to, aby ho Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu.

Karel Vrbenský potáhl z cigarety a otřásl se. Bohnická rána byly čím dál chladnější. Kouzlo, které na sobě nosili všichni zaměstnanci šestatřicátého pavilonu, zaťukalo kamsi na zadní vrátka jeho vědomí. Někdo místní zažil něco podivného a přichází se svěřit. Možná případ pro speciální pavilon. Možná bude třeba zavolat vyšehradské. Možná z toho nebude nic. Karel si upravil šálu a čekal.
Z mlhy se vynořil muž kolem čtyřicítky, přišel ke Karlovi a strčil ruce do kapes. „Nemáte oheň?” zeptal se.
Karel mu připálil.
„Některý služby jsou na palici.“

Milá Nevi!
Přeji Ti krásné Vánoce.
Chytla jsem se těch zvířat, protože jsou moje oblíbená (jako skoro všechna ostatní zvířata).
Doufám, že se Ti bude hezky číst.
Omlouvám se, že se mi nepodařilo napsat najednou celou povídku, ale slibuji, že nebude dlouhá, takže bude brzy pokračování.
Rya
Za betění děkuji Aries
Kapitola I.
Není lehké zařídit, aby střechou zatékalo. - Marcius nelže, ale všechno také neříká. - Úvahy o antropomorfismu a vzdělávání ropušáků. – Býti člověkem. – Krysa se zlobí, ale má vůbec proč? – Kilián nesnáší hádky.

Plameny v krbu olizují polena, ze kterých neubývá. Jsou umělá. Nevím, co to znamená. Můj člověk mi to vysvětloval, ale já to moc nechápu. Asi jsem moc malá. Jsem totiž ještě skoro kotě; je to jen pár týdnů, co si mě můj člověk přinesl od maminky.
Jsem podzimní kotě. Narodila jsem se za úplňku. V boudě s krmením u rybníka. Možná proto jsem velká jako sourozenci, i když jsem se narodila naposled. Asi to bude těmi rybami, byly tak dobré...
Chce se mi spát. Odvrátím se od plamenů. Běžím ke křeslu. Stočím se do klubíčka a čekám na krásný sen.

V děcáku jsem stavila na Štědrý den dopoledne. S tetami jsem vypila kafe a s prckama absolvovala odpolední nadílku. Nenápadně jsem při ní stáhla tmavé kapičky smutku schované pod radostí z dárků, aspoň na jeden večer jsem všechna ta marná čekání na tátu a mámu, na dopis od blízkých, na otevřenou náruč a pomocnou ruku, které nejsou, zmačkala do koule a tu poslala dolů do země. Technicky vzato nemáme mimo Budeč kouzlit, ale tohle vlastně ani kouzla nejsou, spíš magie ve své bytostné podstatě. Tak jsem usoudila, že na tom až tak nesejde.

Přístupnost: bez omezení
Shrnutí:
Běžela liška po ledu, ztratila klíč od medu.
Kdo ho má, ať ho dá, ať se liška nehněvá!
Prohlášení: Veškeré použité postavy jsou moje a za všechny prachy.
Poznámka: děkuji za betaread Amarantě a neviâthiel
Copak jmelí, ale povídka... Milá ef77, něžné zimně vánoční příběhy moc neumím, ale snaha byla. Hezké Vánoce přeje Aries
***
Zimní slunovrat 1995
Reflektory se vytrvale zakusovaly do sychravého soumraku. Do čelního skla začaly narážet sněhové krupičky.

Prosinec 2000, Londýn – časopis „Denní věštec“
Vážené čarodějky a kouzelníci,
Váš oblíbený zpravodaj „Magie kouzla zbavené – život a lži všech okolo“ má od dnešního dne nového redaktora! Rita Holoubková záhadně zmizela a Jára Cimrman se uvolil přijmout uvolněné místo v čarodějném zpravodajství! Žhavé novinky z (ne)chvalně známé školy čar a kouzel, klepy z Děravého kotle a další...
Čtěte již dnes!
***
Redakce Denního věštce, dříve
„Pane Cimrmane, kde je Rita Holoubková?“ ptal se zpoza stolu zděšeně jeden z mužů kouzelnického zákona.

Darja promíchá lektvar na plotně, napustí do dřezu vodu a prohledá mrazák. Najde jedno plastové tvořítko a tři dělené sáčky. Mělo by to stačit. V hrnci jsou sotva dvě deci. Krvetvorný lektvar se podává v množství aspoň jednoho doušku na půl litru krevní ztráty. Aleksandr by měl vypít minimálně dva. Než Darja zavře mrazák, vloží do něj hrnek.
Led ve tvořítku drží jako přibitý. Darja jím musí párkrát uhodit o dřez. Se sáčky je to horší. Útržky igelitu se lepí úplně všude. Druhý sáček roztrhne napůl a třetí jednoduše hodí do dřezu.
„Ztratila jste řeč?“ promluví Aleksandr.