Vanoce 2013

Speciální pavilon lublaňské fakultní nemocnice zabírá část hlavní budovy univerzitního centra. Chirurgie je za rohem. Psychiatrie na druhé straně areálu. Okrově žlutý činžák se služebními byty na dohled. Jeden byt není trvale obydlený. Přespávají v něm praktikanti, přespolní a vůbec všichni, kdo zrovna nemají možnost jet domů. Byt má v zádveří velké zrcadlo, kterým si občas si někdo zkrátí cestu z pavilonu, když se mu nechce obcházet areál ani lézt přes plot.

Schůzka se koná za nonstopem na periferii Vídně. Jacek sedí na nejméně rozbité lavičce vedle Metfrieda Hexera, šéfa práterských pašeráků, který celý ten policejní průvan přežil bez úhony a v průběhu vyšetřování a soudních procesů ani nepadlo jeho jméno. Jacek si dýchne na dlaně, prokleje svůj pitomý nápad nevzít si zimní bundu a zapřemýšlí, jestli dřív zmrzne, anebo uvidí zástupce tajné organizace, jejíž jméno v procesu také nepadlo. Zatím.
Z mlhy se vynoří nenápadný muž nejasného věku. Ideální špion. Jakmile vám sejde z očí, zapomenete, jak vypadá.

Tolik jsem se snažila. Jenže slash není můj žánr, gleti. Jako poezie – umím napsat veršovánku, která bude mít rytmus a bude jazykově poměrně vyleštěná, ale dobrá poezie to nebude. No a stejně tak byť jsem četla a viděla mnoho zásadních a stěžejních slashových počinů, pravověrný slasher se ve mně nikde neskrývá. Slash, stejně jako lásku, nevyhrozíš ani nevyprosíš! A tak jsem aspoň hledala, kde najít bod setkání – to už je snazší. Myslím, že je místo a čas, kde a kdy láska nezná mužů a žen, starých a mladých, přátel a nepřátel - je prostě jen láska, ať už ji chceš nebo nechceš.

Milá Erys,
omlouvám se za zpoždění, které nakonec bylo o chlup větší, než jaké jsem předpokládal. Doufám, že příběh tak, jak pokračuje, se ti bude líbit více než jeho první část. Stále je mi velmi líto, jakou reakci v tobě vyvolalo zvolené téma povídky, a byl bych rád, kdyby to happyend alespoň trochu vykompenzoval, přestože chápu, jak těžké je se přes některé životní zkušenosti přenést.
S přáním krásného nového roku, omluvou a úctou
Owes

konec listopadu L.P. 1817

Milá Zuzko,
posílám neoficiální dáreček, jako poděkování za Cranfordské drabblíky. Objevila jsi pro mne svět Elizabeth Gaskellové a Miss Matty se již po pár stránkách zařadila mezi mé nejoblíbenější románové hrdiny. Život mne donutil naznat, že nikdy nebudu Pipi Dlouhá punčocha (i když představou, jaké by to bylo vysadit jednou rukou šéfa na větev nejbližšího stromu, se dokážu bavit stále) ani Titty z Vlaštovek a Amazonek, natož pak žádná krasavice romantická hrdinka, ale v Miss Matty jsem objevila své románové druhé já :). Díky.

Milá Remi,
velmi se omlouvám za pozdní ježení, jakož rovnou i za to, že „nejpozději zítra večer“ u mne zjevně nově znamená „nejpozději pozítří v noci“. Posílám trochu Pobertů a přeju krásné ván... ehm... povánoční a přednovoroční období! :)
***
„Pak ještě Mars a… Kaňka. Kaňka?! Blacku, já tě na mou duši…,“ vyjekl jsem.
„Pochválíš, že jsem se tak skvěle trefil navzdory nepříznivým podmínkám, jmenujme například támhle nesnesitelně nudně vejrajícího Dvanácteráka… Haló? Jamesi? Haló?“ Sirius začal nenápadně v rukou formovat další papírovou kouli.

Irena otevřela oči. Jen tak, bez otravných tónů budíku. Často si takové probuzení představovala, když bojovala s pokušením hodit si před hlavu deku a spát dál. Teď ji v první řadě vyděsilo. Nicméně uklidnění přišlo záhy, když si ověřila, že opravdu nezaspala.

Hezké Vánoce, doufám, že se opožděný dárek bude líbit.
Přes den fara kypěla životem. Hodiny náboženství střídaly kluby maminek nebo zkoušky sborů. A tak nebylo divu, že jsem v tomto zmatku nedodržoval modlitební pořádek a k breviáři se dostal jen jednou za den, večer, kdy jsem měl většinou klid. Většinou.
Proto mě překvapilo zvonění. Nikoho jsem nečekal. Za dveřmi stál můj kmotřenec. Na kost promočený, rozrušený, se zarudlýma očima. Něco bylo špatně.

Abych se ujistila, seskočím z křesla a namířím si to na parapet. A opravdu! Sněhu vypadá po kotníky. Moje. Můj člověk je přece vyšší a nosí ty divné bačkory na nohách, aby ho nezábly... Má totiž choulostivé nohy, ne jako já tlapky. Já můžu běhat i ve sněhu...
Ještě nějaký čas pozoruji padající vločky. Mám je ráda. Jsou jako bílí nadýchaní ptáci, jen natáhnout tlapku a jednu si chytnout...