46. Kořeny
Medyn, po Hrysově stratetickém ústupu nově jmenovaný velitel obrany Yggské pevnosti, shlížel z hlásky na princezninu armádu shromážděnou na pláni na okraji pevniny. Vypadala impozantně, zvlášť když znal počet mužů pod svým vlastním velením.
Ale aťsi jich je, kolik chce, pevnost je nedobytná, že?
Nebo aspoň dosud byla.
Na druhou stranu, i kdyby nedobytná skutečně zůstala, nebyl si jistý, jestli chce strávit zbytek života uvězněný na tomto nevlídném místě. Obzvlášť když mu na záda dýchal frustrovaný král, který ho za sebemenší domnělý prohřešek mohl usmažit pohledem zaživa. Doslova.
Medyn se vždy snažil být dobrým královským vojákem. Ale nebyl dokonalým královským vojákem a v posledních dnech pomalu docházel k závěru, že se mu předně příliš nechce být mrtvým královským vojákem. Zejména pro tohoto krále.
Kdyby tu místo něj stál velitel Zhoř, ten by jistě podobnými úvahami netrpěl. Setrval by na svém místě až do konce.
Jenže Zhoř tu nebyl, Zhoř padl v Merroně, zatímco král utíkal.
Zatracená práce.
---
Cybélie kráčela pomalu, soustředila se a snažila se vyhnat z hlavy všechny myšlenky na to, jak neskutečně hloupě to musí vypadat při pohledu nezúčastněnýma očima. sProcházela ten úsek, ten asi dvoukilometrový oblouk opisující ústí šíje spojující pevnost s pevninou, už asi popáté, a pořád se ještě nedostala do správného tempa. Nebylo divu. Toto mohlo být jedno z nejtěžších vyhledávání, jaké kdy zkoušela. Kouzlo královských stromů bylo sice silné, ale tolik metrů hlíny tlumících tok magie mezi ní a jejich kořeny by dokázalo zmást i mnohem zkušenějšího Hledače. Přesto si byla jistá, že nakonec uspěje. Stačí se dost dobře naladit, ukáznit svou mysl tak, aby dokázala odlišit jemné tóny přirozené magie života – každého listu, brouka a žížaly – a hlubší, složitější melodii starého kouzla. Snažila se vybavit ten pocit, který prožívala na ledovci – pokud to chápala správně, magie na Zrcadlové hoře pocházela ze stejné doby, dost možná od stejných lidí, jako královské duby. Ty věci spolu souvisely, existovaly jedna pro druhou; společně udržovaly Horní zemi v rovnováze, kterou se teď ona snažila znovu nastolit. A protože chápala toto spojení, byla si jistá, že se nakonec dokáže napojit i na tento magický tok.
Podařilo se jí to o pár hodin později. Byl to zprvu spíš pocit, než zvuk, co ji přimělo se zastavit. Hluboké vibrace, které jí rezonovaly kostmi a vyvolávaly odezvu v jakési staré, primitivní části mozku, která ten pocit nedokázala pojmenovat.
„Joriku,“ zavolala tiše. Bála se pohnout, hlouběji nadechnout, promluvit víc nahlas, aby to spojení neztratila.
„Paní?“ Byl po jejím boku okamžitě. Sledoval ji – s uctivým odstupem – neochvějně po celý ten čas.
„Tady.“
„Co tady?“
Zvedla k němu oči a unaveně se usmála.
„Tady potřebuju vykopat pořádně velkou díru.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tak jsem zvědav jak to bude
Tak jsem zvědav jak to bude pokračovat. Hodlá se teleportovat prostřednictvím těch kořenů i s armádou do pevnosti?
Přemluví stromy v pevnosti,
Přemluví stromy v pevnosti, ať umlátěj posádku?
To je nápad! :-O
To je nápad! :-O
Nachystá past na mamuty?
Nachystá past na mamuty?
Roztrhá pevnost kořeny stromů
Roztrhá pevnost kořeny stromů! Když vidím, co dokážou kořeny s asfaltem... třeba...
Taky přemýšlím. Že by žalud
Taky přemýšlím. Že by žalud razantnější projektilu? Anebo po kořeni ke kořenům až na nádvoří? Ale jak?
Nechá celou pevnost obrůst