DMD 2014

1: Klub strýců od Keneu. Protože více strýce už tam snad být ani nemohlo.
2: Malinká lahvička od vatoze. Protože je to sice z předvídatelného fandomu, ale má to koule, stejně jako jeho ostatní drabbly nejen tady.
3: Volání od neviathiel. Protože ač tu letos bylo drabblů o domácích zviřátkách spousta, tenhle mi přijde zdaleka nejméně doceněný.
4: Přihláška do Klubu od Kumiko. Za neotřelou a taky ne úplně doceněnou formu.
5: Rekvalifikace od Avevy. Protože miluju drabbly, jejichž pochopení chvilku trvá, ovšem stojí to za to. Plus Poldíci byli letos taky extrémně... no, ne vypečení, ale boží.
6: Nostalgický notorik od Simbaccy. Jasně, samochvála smrdí, ale tohle drabble má pro mě speciální přesah: až asi po týdnu jsem si totiž uvědomil, jak děsná blbost to je, protože Champbacca svoje vnučky nikdy nepotkal, když se narodily asi tak sto let po jeho smrti...
7: Návštěva v obraze od Zuzky. Protože rozmlátit čtvrtou zeď fakt velkým kladivem je vždycky dobrý nápad.
8: Turistický tip pro NY o Velikonocích od Brygmi. Druhá punková nutrie, to je znamení.
9: Naozaj to chceš? od Pusíka. Protože drabbly od Kamene jsou sice ještě trochu lepší, ale ty tady zmínit nemůžu, žejo.
10: Čekající od Gwen. Já mám pocit, že tam byl nějaký ninja edit, ale i předtím to bylo špicové.

Sovátko si ten den nad ránem už neuvařilo kafe s myší. Místo toho dostalo od maminky velký hrnek dobrého čaje a šlo spát.
Snilo o
podivuhodných cestách
kousku nebe a vlahé teplé klidné noci
svorně spících klubíčcích koček a jiných větší či menších zvířátek hebčích než květy pampelišek
hemžení stovek slov
punkových nutriích přeskakujících pumpy a olověné kruhy na útěku s ukradenými vejci
pravých ženách na cestách
strýcích pábitelích ve zpovědnicích
nakukování za poslední stránku - ale za zeď raději ne
nevysvětlitelném nárůstu spotřeby kafe v ČR v měsíci dubnu
Když se probudilo, přepadl je pocit, že mu něco moc chybí.

„Jedno vám nemůžu upřít, 007. Jste vynalézavý. Každý den si dokážete najít nějaký nový a neotřelý způsob, jak to vybavení poškodit.“
„Úplně ne,“ řekl jsem. Koneckonců, tenhle kus výbavy pořád ještě držel pohromadě. Skoro fungoval. Víceméně.
„Ta vysílačka je OHOŘELÁ. Jak můžete spálit něco, co máte celou dobu v uchu? Víte co? Nechci to vědět. Život je už tak dost komplikovaný.“
„Ehm, Q?“
„Co.“
„Ještě pro vás něco mám.“
„Oh. Nějaký kousek, který to čirou náhodou přežil?“ Ušklíbl se.
Já se usmál. A usmíval jsem se ještě víc, když tu krabičku od Earl Greye otevřel.
„To je,“ zašeptal rozechvěle, “Kuvík?“

Řítíme se po BR319, nejšílenější dálnici na světě. Překročit desítku znamená riskovat, že do nějaký díry zapadnem tak dokonale, že už nevypadnem. Asfalt tu zbejvá jen výjimečně, většinou jedem po červený hlíně. Stavíme mosty. Leje jak z konve, všude se dělá bahno a Poláci maj auto v hajzlu. Zastavujem, opravujem. Zmoklej Marek z motorky vesele vykládá, že neví, co tu dělá, lebo takéto palmy majú aj v Košiciach.
Pár let potom, co tuhle dálnici dostavěli, si ji vzala voda. Vede tisíc kilometrů amazonským pralesem.
Uprostřed stojí benzinka, krásnej zakonzervovanej artefakt sedmdesátejch let.
Tak pac a pusu. My jedem zas dál.

"Drahý Harry,
doufám, že se máš dobře. Velice mě mrzí, jak to nakonec dopadlo. Rád bych ti býval poskytl šťastný domov. Obzvlášť teď, když vím, co tě čeká.
Prosím, slib mi, že budeš opatrný a nebudeš se bezhlavě vrhat do žádných dobrodružství.
Přikládám ti fotku tvých rodičů. Vlastně jsi na ní také, když nad tím tak přemýšlým, jen o tobě tenkrát ještě nevěděli. Byl to hezký den.
Asi si to nepamatuješ, ale opravdu tě moc milovali.
Pac a pusu,
tvůj Tichošlápek
P.S.: Ty blechy tentokrát koušou nějak víc, kdybys mi proti nim poslal lektvar, byl bych ti neskutečně vděčný.

Už je tady zas kousek nebe, aby nám připomněl, že smlouvy se mají dodržovat. Při shlédnutí biografie jsme se cítili jako v cizí kůži, které se snažíme vysvětlit, aby velení nechala na nás. Po zjištění že má dokonalý tvar už nastal hlavně klid, a my jsme se octli na cestách.
Zjistili jsme, že kudla v zádech nebyla tak vtipná, jak se zpočátku zdálo, a naučili se, že umění by se mělo dělat pro umění, protože obraz punkové nutrie se ukázal být naší spřízněnou duší. Malým a ošklivým jsme ukázali, že dieta není vůbec potřeba a Říše byla za popravu pampelišek nechána ve zpovědnici.
Olověné kruhy se nám při tom všem hemžení a pábení rozplývaly ve vzduchu a my zjistili že o nás ví. To nám ale stejně nezabránilo provést transakci. Dámy se vydaly po cestě pravé ženy a někdo volal "Více strýce!" Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že je to ale přizdisráč - alespoň podle presumpce viny - prý jim ztratil vejce - to se rozběhlo po všech možných světech, nechalo se zlákat voláním přírody.
Bylo lepší býti mrtvý nežli ženatý, a, proč tam vlastně stojí ta pumpa? Nápisem 'Sněz mě' jsme se nedali zlákat a za poslední stránkou čekalo pac a pusa.

Prý nikdo není tak chudý, jako literární překladatel.
Jak se to vezme.
Když příběh i autorův jazyk vzdoruje, vzpírá se a příčí mezi řádky... je to správné peklíčko... a mizerně placené.
Ale občas se přihodí, že si sednete.
Sice stále hlídáte ohrádku větné struktury a stylu, aby vám z ní neutekl nějaký idiom, nebo se dovnitř nevloudil vetřelec anglicismus v rouše zdánlivého úzu, ale postavy vám přilnou k srdci.
Žijete, dýcháte a trpíte s nimi.
Pak je těžké dát jim za poslední stránkou pac a pusu a navždy se rozloučit.
Zbude vám jen tiše doufat, že autor napíše další díl.

Mezi mnou a strýčkem M. stála S. takže jsem neviděla, co se stalo. Ale výsledek byl zřejmý. Strýček se nechal vyvést z rovnováhy.
Vypadá to, že jejich vztah už nikdy nebude takový jako předtím. Točí se kolem ní tak podivně, až mám o něj někdy strach. Přeci jenom má ten starý zarudlý morous svoje léta.
Už to vypadá, že ať se stalo, cokoli, přitáhlo to strýčka M. blíž ke mně. Začíná se to projevovat. Čím je strýček blíž, tím víc slapové síly šílí.
Likviduje to povrchové parazity. Skvělé!
Takhle čistou kúru jsem neměla snad ani za mlada. Děkuju strýčku Marse!

Vran mu říkal „kluku“.
Nesnášel to. Nemohl za to, že byl tak mladý!
Starší už nikdy nebude. Tedy, na pohled.
Věděl, že jméno se nedá vždy uspěchat. Souhvězdí pih na tváři, obličej téměř oranžový, neskutečně zrzavé vlasy...
Vran mu taky říkal „pihoune“.
To nesnášel ještě víc.
Bílá kůže kolem očí, na pozadí rezavých pih vypadal jako... sova.
Zkusil to. Pěkné jméno...
Vran mu začal říkat „sováku“.
Popral se. Prohrál, samozřejmě. Pořád mu bylo jenom třináct.
Až jednou zrána. Probudil se, rozčepýřené vlasy, zmatený výraz, jako vždycky. Promnul si oči. Vypadal jako...
„Hele, Mývale,“ oslovil ho Vran.
Překvapivě...
Znělo to přátelsky.

Visím na rukojeti sedačky a potácím se tramvají po městě. Vše potřebné se mi vejde do náruče: tabulka čokolády, bichle plná sexy obrázků mozků, balení toaletního papíru. Vlasy mi dramaticky vlají kolem obličeje. Baví je to.
Zbývá několik hodin do půlnočního deadlinu a já mám hotových 28% textu. Půlnoční deadliny jsou super, protože se vždy ochotně nabídnou jako záminka k nugátové čokoládě. Ne že by nugátová čokoláda potřebovala mnoho záminek.
‚OKAMŽITĚ SE UKLIDNI!‘ stojí na sloupu mostu. Zaculím se.
Hodinky nechám na zápěstí sklouznout tak, abych neviděla na ciferník. S čokoládou na jazyku líně rozvažuji o životě, vesmíru a vůbec.