Sovátko

„Jakápak myš,“ komentoval Myšák. „Kdyby tam bylo myšák dobré naděje, to by bylo!“
Sovátko mlčelo.
Mělo pocit, že už k dubnu řeklo úplně všechno.
Že je půl dubna nemocné, půl dubna ospalé, půl dubna naštvané na Ní (čímž samozřejmě myslelo ejáj), půl dubna sedí na dalším vejci, celý duben je přepracované a půl dubna je…
Pak Myšák poznamenal, že Sovátkovy dubny stačí na několik let.
Načež Sovátko chvíli mluvilo VELMI nahlas.
Potom bylo pár dní ticho.
A teď byl duben na konci.
„Tenhle duben,“ řeklo tiše Sovátko. „Prostě se mi nevyvedl. Promiň.“
„To nic,“ mávl Myšák tlapkou. „Budou další dubny!“

Myšák ležel na vejci.
Jako obvykle. Ležel na vejci sedmý nebo osmý rok po sobě. Sedm, nebo osm? Počítal na drápkách.
Vejce bylo v pořádku.
Sovátko ne.
Bylo už doma.
Kolik rozneslo balíčků?
Sedm? Osm?
„Tohle nemá cenu. Je tu Ona, pro nás už není místo.“
Myšák jí říkal Ejáj. Pro Sovátko byla vždycky Ona.
„Kdo mě ještě potřebuje? Pár starých, kteří s Ní nepečou. Pár mladých, které psaní baví. A ostatní… umí dát instrukce… nebo jak se to dělá.“
Začalo to v pětadvacátém, plíživě, nenápadně.
A teď byl konec.
„A čím budeme, Sovátko?“
„Myší a sovou v důchodu, Myšáku.“

„V první radě jabka. Domácí!“
„Jablka?“ houklo pochybovačně Sovátko.
„Jabka, cukr, vodu. Nenaplníte nádobu úplně, protože směs se bude fernetovat.“
„Aha, jasné,“ poznamenalo Sovátko.
To Myšáka potěšilo. „Výborně! Takže probíhá proces kvačení…“
„Káč!“ nadchla se Benediktýnka.
„Déemdéčko se na tom ptáčeti dost podepsalo,“ vzdychlo Sovátko. „A na tobě taky. Potřebuješ brýle.“
„Proč?“
„Jaké si myslíš, že je téma?“
„Téma? Vždyť o tom právě…“
„Přečti si to znova!“
Myšák se naklonil k monitoru.
„Aha,“ řekl. „Takže bez jablek.“
„Jo.“
„Jednoduché!“
„Jo?“
„Je to o mně!“
„Vážně?“
„Samozřejmě! Jsem naprosto bio a zeptej se Benediktýnky, koho považuje za tátu!“
„Kvík,“ řekla Benediktýnka.

Za domy je cesta, za cestou pole, za polem potok, za potokem les, za lesem starý mlýn. Ve mlýně na půdě žije sova. Když byla malé ptáče, říkali jí Sovátko, a tak to zůstalo.
Když Sovátko pilo kávu, vždycky si do ní dávalo myšku. Káva s myší je pro sovy zdravější než bez myši. Jednou Sovátko ulovilo šedého myšáka, ale jak tak plaval v kávě, dali se spolu do řeči a stali se s kamarády.
Život s kamarádem je pro sovy zdravější než život bez kamaráda.
Pro myši také.
Pro lidi také.
V tom jsou sovy, myši a lidé stejní.

„… rovného si hledá,“ dokončil Myšák a nacpal Benediktýnce zobáček mletým kuřetem.
„Samozřejmě že sedá,“ řeklo Sovátko. „Bude sedat vedle albatrosa, ne asi! A nikoho nehledá, vran je všude hafo. To máš jako na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout!“
„A ne?“
„Skřivan není kdovíjak chytrý, ale aby zmrzl jenom kvůli pranostice, tak hloupý není!“
„Na svatého Řehoře…,“ zkoušel Myšák.
„… loví čápi úhoře,“ odseklo Sovátko, „někteří ani k moři nelétají. Lidi by měli vymýšlet pravdivá úsloví!“
„Třeba?“
„Sova žije s myší, ačkoliv se liší!“
„Nejsem myš, ale Myšák! Sova žije s myšákem, než ji praští smetákem!“
Oba se rozesmáli.

„Tady?“
„Chceš na výlet?“
„Nechat Benediktýnku samotnou?“ zděsil se. „Čeká tam? Vždycky stejný?“
„Vím já?“
„A rovnou…?“
„Co myslíš? Jako že předtím kino, večeře a tak?“
„Třeba.“
„Jsem vegetariánka, Myšáku. Nevečeřím s nimi! A stejně to takhle sovy nedělají.“
Myšák dál zíral do mapy.
„Takže tohle je úsek častých ne…“
„Cože?!“
„Ne, nic.“
„Protože moje ptáčata nejsou žádné neho…“
„Náhod!“ zachraňoval Myšák.
„Spíš úsek občasného nezávazného sexu,“ houklo Sovátko. „A jestli Týnu ohmatáváš proto, abys jí zakryl uši, tak vejce uši nemá!“
Myšák uši měl. Přitištěné ke skořápce. A úsměv od ucha k uchu.
„Slečna Občasná nezávazná náhoda už ťuká!“

Sovátko umí bezpečně do sta. Když je doubledrabble, napočítá i dvě stě, ale rádo to nemá. Nešpačkuje jenom proto, že je to pro sovy nedůstojné.
Sovátko sní o tom, že jednou bude bonus čtvrtka. Pětadvacítka. Odpočinkový den. Pro něj i pro kontrolory.
„Myší rodiče mají děti furt,“ vysvětloval Myšák. „Jeden pár může mít milión myšat! Nemá, protože hodně myší něco sežere. Nebo otráví. Nebo otráví a sežere. Myš jako otrávené jablko.“
„Nezdravé,“ mínilo Sovátko.
Myšák po něm loupl očima. „Pamatuj, že jsi vegetarián! Hlavní ale je, že myší rodina je dav! Jedno ptáče? Pche! Klidně budu čestná sova každý rok!“

„Jsem napnutej jak gumička na poušti,“ dodal.
„Podívej, já to nemyslelo zle. Fejková sova není výstižné. Mělo jsem říct čestná. Čestná soví matka.“
„Cože?“ nechápal Myšák.
„Vždyť Sováčka jsi odchoval prakticky sám, teď se staráš o Týnu, já jsem celý duben pryč se slovy a celý květen úplně vyřízené, všechno je to na tobě, teda kromě letové instruktáže. Jsi prostě ta nejlepší soví matka, jakou znám!“
„Jestli jsou soví mámy jako ty, není v oboru velká konkurence,“ rýpnul si Myšák. „A s jedním ptáčetem není žádná práce.“
„Myše nebo ptáče, práce je stejná, ne?“
Myšák zavrtěl hlavou. „Sovátko, umíš počítat?“

Z nádraží zrovna vyjížděl poslední vlak zvaný flamendrák, když se Sovátko, plné obav, vracelo domů. S Myšákem to bylo už tak těžké, a teď, když se zdálo, že kočičí zlato ztrácí lesk, další kočičí drabble!
Ale Myšák prohlásil, že on je oukej widiz, kocour není zlato, žere fény a Tora mu dá pěstí, za něj fér inaf, když už se tedy mluví anglicky!
Sovátko si bylo dost jisto, že Tora Goliášovi nikdy pěstí nedá (a že Myšák nemluví anglicky), ale moudře si to nechalo pro sebe.
„Dlužím ti vysvětlení… s tou sovou,“ řeklo.
„Fejkovou sovou,“ zavrčel Myšák. „Ájm ól írz!“

V úterý nic nedořešili, protože Sovátko muselo se slovy, a když se nazítří vrátilo, bylo hůř.
Myšák se sklesle opíral o vejce Benediktýna, vousky zplihlé, oči kalné.
„Grace?“ špitlo Sovátko.
„Napsala drabble,“ vzlykl Myšák. „O kočce!“
Sovátko spolklo připomínku, že na kočičí zlato se rozhodně píše lépe drabble o kočce než o psech, a nakonec kam asi jít s kočkou, když potřebuje ostříhat.
„To je prostě,“ pokračoval Myšák, „na…“
„Na pěst?“ navrhlo rychle Sovátko.
„Na mašli,“ odsekl Myšák. „Ty žádné pěsti nemáš, Sovátko! A já nejspíš taky ne, protože jsem víš co?! FEJKOVÁ SOVA!!!“
Pěsti samozřejmě měl. Maličké, ale zaťaté.