DMD 2014

Ludlow ji spatřil nad ránem. Teď už od nich byla vzdálená sotva na dostřel děla. Dvě řady děl schopných poslat je ke dnu dřív, než stačí popadnout vesla. Slyšeli hlasy na její palubě i skřípění trupu. Leželi v člunu jeden přes druhého jen v rozedraných košilích. Doyleová seděla na zádi s hlavou vyvrácenou přes bort a šátkem staženým do čela. Plachta sebou bezvládně pleskala. Cár žluté látky se třepotal ve větru. Nikdo nehnul ani brvou. Museli hrát svou roli až do konce. A modlit se. Že je dvojpalubník mine... Že nikdo na palubě se nebude chtít přiblížit k morovému člunu…

Oliver Queen popaměti vázal dračí smyčku a zároveň nenápadně pátral očima v chumlu chlapců kolem sebe. Jeho neprozřetelný výrok, že pět let na pustém ostrově přežil díky své skautské minulosti, měl za následek, že teď ve Starling City musel pravidelně navštěvovat místní oddíly. V přítomnosti novinářů a fotografů pak s chlapci vázal uzly, vychvaloval kápézetku a vůbec vylepšoval svou pověst plejbojského milionáře. Přitom pokaždé vyhlížel toho, kdo jeho představení sleduje vědoucíma očima. Příliš hubeného nebo trochu obtloustlého chlapce s brýlemi na nose, který vždycky stojí v povzdálí. Který dobře ví, jak těžké je být trosečník. A že přežít stojí všechno.

V dálce zapadalo slunce, ale zlatavá poušť ještě zdaleka nešla spát.
Uprostřed nekonečného moře písku trčelo k nebesům zlomené křídlo imperiálního raketoplánu. Ačkoliv vrak vypadal opuštěně, už víc jak týden v něm bydlel poslední přeživší. Bývalý vězeň si spravedlivé, ale náhlé volnosti kupodivu moc neužíval. Kvůli rezavým chlupům se potil až hrůza a s obtížemi sbíral vodu, co se v noci vysrážela na lodních plátech. Jedl jen štíry, mravence a hady, jak ho to před lety učil otec, a zbytky mrtvých stormtrooperů. Poušť byla nelítostná, ale on se nevzdával.
Všechny síly věnoval opravování vysílačky a vlastně mu chybělo jediné: solnička.

Opuštěnou knihovnou gentlemanského klubu kdesi na okraji Londýna se neslo tiché vzlykání. U stolu se dvěma sklenkami whiskey seděli, ve světle svíček a ve vzdálenosti poněkud nadčasové, dva pánové, přičemž zdrojem onoho usedavého pláče byl jeden z nich.
„Henry, ta ženská mě zničí,“ zakončil svůj žalostný projev, kde si postěžoval na ošklivost, kulinářskou neschopnost a citovou chladnost své manželky. Jeho společník chápavě přikývl a posunul se ještě blíž.
„Nebojte, Simone, něco vymyslíme. Aristokraté přece musí držet pospolu,“ pravil Lord Wotton a položil nebožákovi s nejmodřejší krví v Anglii ruku na koleno.
Druhého dne Lord Canterville s úsměvem zabil svou ženu.

Lorem ipsum dolor sit amet, vel vidit libris ex, eu nisl cibo deleniti pri, sea te possim iuvaret indoctum. Movet volumus minimum eum ad, sea nostrum perfecto eu, ut sint sale congue nec. Tibique dolores scaevola per ne. Eam ex feugait denique delicata, per homero euismod in. Nonumes oportere torquatos ei est, ea sea homero verterem, mel id utroque vivendo eleifend. Iriure ornatus conceptam ne his.
Cu vis amet assum menandri. Mundi recteque eos ne, cum populo nostrud democritum at, ius an senserit volutpat. Per te brute dolore, ex eum velit hendrerit voluptatum. Ex mel iisque copiosae evertitur, assum gubergren.