DMD 2021

Kdyby svět byl normální, učili by se v sedmém ročníku na OVCE a nemuseli si lámat hlavu s ničím složitějším. Hermiona by je peskovala, organizovala by systém učení, zkoušela by je.
Místo toho prošli zkušeností, která je zasáhla víc než zkoušky ve škole.
Museli dospět mnohem dřív. A přišli přitom o čas, během kterého by přirozeně dozráli a našli směr v životě.
Místo toho se semkli, jak nejvíce dokázali, aniž by jim život dal příležitost rozhlédnout se po světě.
Deset let po pádu Voldemorta byli stále spolu. Ale jejich vnitřní integrita se rozpadala a jejich osobnosti potřebovaly svůj čas zpátky.

Emilka s očima navrch hlavy a s pootevřenou pusinkou naslouchala slovům slavné básně. Od té doby se toužila dotknout hvězd, a když se jí někdo ptal, čím chce být, až bude velká, odpovídala, že bude dobyvatelkou vesmíru. Nutila tatínka, aby ji naučil číst a nakoupil knihy o nebeských tělesech. Cestu do nebe přeťal učitel Jandák v první třídě. Vysmál se jejímu snu a vnucoval přesvědčení o místě ženy u plotny.
"Bude rok 1900," pípla Emilka, ale už ve svých šesti letech pochopila, že postavení žen nový letopočet jen tak nezmění.
K hvězdám nikdy neletěla. Stala se hvězdou sama.
Ema Destinnová.

Se soumrakem přichází chlad.
Přitáhne si pléd, zapálí cigaretu, nalije koňak a čeká na ty, které se vyplíží ze stínů. Vzpomínky, na pitky, děvky, hýření. Zprvu byly nesmělé, přicházely nahodile a nezůstávaly dlouho. Nyní ho opouští až s ránem, a někdy ani to ne.
„Ještě neodejdeme“, šeptají, „ještě tu budeme, protože my jsme ty. Vzpomínej! Na ten hon, kdy jste místo zvěře štvali ji, na zrychlený dech, trnutí v slabinách. Na divý běh a šílený pád. Na zkrvavené tělo na dně rokle, hluboké a temné, jako duše, jako smrt, jako ty.“
Koňak chutná jako ocet, papirosa dohořela, zbyl jen popel.

Odhrne si z tváře vlasy slepené potem. Sípavě se nadechne. Potom se znovu napřáhne, naběračka zasviští vzduchem a odlomí kus kamene.
Kdysi měl krumpáč. Ten ale zničil už dávno. Kdyby tušil, že stavebniny budou zavřené dvacet let, udělá si zásobu. Může být aspoň rád za ten malý obchůdek s domácími potřebami, kterému se podařilo obejít nařízení.
Odštípne další kámen a mžourá do světla. Na vrásčité tváři se objeví úsměv. Dvacet let kopal tunel do vedlejšího okresu! Prý tam mají psa na dvojce a otevřená kadeřnictví.
Vystrčí hlavu ven z díry a zakleje.
„Cože? Okres Blansko?“
To radši zůstane, kde byl.

"Rada ještě stále jedná, pane. Budete muset zůstat zde."

Obi-Wan čekal. Už to trvalo příliš dlouho. Pokusil se uklidnit meditací, ale příliš se mu to nedařilo. Po dlouhé době se otevřely dveře a vycupital z nich Anakin.

"Ptali se mě na spoustu věcí. Všechno jsem věděl, ale oni se tvářili nějak divně."

Mistr Yoda zcela určitě, pomyslel si Obi-Wan.

"Co bude teď?" zeptal se Anakin.

"Slíbil jsem, že z tebe bude Jedi, Anakine. Svůj slib dodržím."

***

"Jak Rada rozhodla? Bude chlapec vycvičen?"

Mace Windu si povzdechl. "Bude, Obi-Wane. I když už není vhodného věku. Ale o jeho mistrovi teprve rozhodneme."

Noc je teplá, vzduch po dešti voní. Prohlíží si nebe poseté hvězdami a připadá si malinká.
„Jednou zmizí,“ ozve se za ní. Tiše, laskavě.
Překvapeně s sebou trhne, ale neotočí se. Pomalu přikývne.
„Všechno jednou zmizí.“

Je toho tolik, o čem by mohla vyprávět. Jak kdysi věřila, že svět je věčný. Že život nikdy neskončí. Že každý z nás je milovaný a že za to stojí. Ale proč o tom mluvit?

Pomalu se otočí, potmě vyhledá její dlaň, v zoufalé touze nebýt sama. Nechá se přitáhnout do objetí a zhluboka se nadechne.
Na malou chvilku je svět zase v pořádku.

Když začínal první březen, do Česka byl Covid vezen.
Vláda na to (7. duben) „v lockdownu teď ještě budem“.
Optimismus vlil nám květen, rouškou nosil jenom kretén.
Červen tečku měl udělat za plošnými zákazy,
červencové techtle mechtle část Pražanů dorazí.
V srpnu příkaz náhubkový Babiš Vojtěchovi ruší,
trapas s Chytrou karanténu, hygiena průser tuší.
V září selže trasování, eRouška to nespasí,
ministři jsou v karanténě, alespoň nic nezprasí.
V říjnu Babiš vyhrál volby, v listopadu rostou čísla,
Blatný si PSA pořizuje, v prosinci nás nemoc zkřísla.
Leden, únor - aféry a taky vládní krize,
březen, duben jen v okresech „zakamnové“ vize.

"Já ten Adis nesnáším!" bouchla jsem pěstí do stolu. "Nefunguje mi zarovnávání do bloku. A zrovna dneska dělám odůvodnění na plaťák na čtyři stránky. To bude super, dělat zarovnávání mezerníkem u každého řádku."

Kolegyně odchází a po pár minutách přináší oběma čerstvou kávu.

"Dík," pípnu a dávám se do práce. Po třech hodinách mám hotovo a předávám vedoucí ke kontrole. Následnou úpravu podle pokynů už dělám na autopilota.

"Tak, konečně hotovo," oddychnu si.

"Chvátáš domů?" ozve se vedoucí od dveří. "Petře se to nezdá a ještě tam budem něco dopisovat a měnit pořadí odstavců."

"Další kávu nebo panáka?" navrhne kolegyně.

Věděl, že ho to nemine. Věděl, že se bude muset vrátit do té upjaté Evropy, kde ho svazovaly povinnosti, kterým se nemohl vyhnout. Ne že by po tom netoužil, ba naopak, jenže v jeho rodině se na osobní touhy nepohlíželo jako na něco dobrého, pokud se to neslučovalo s nalajnovaným čistokrevným životem.
„Ještě chvíli,“ zaprosil, pod peřinou ovinul ruku kolem pasu druhému mladíkovi a přitiskl ho k sobě. V jeho přítomnosti bylo snadné zapomenout na to, že se venku nachází život, který i bez nich pokračuje dál. Ale schovaní pod dekou mohli ještě chvíli předstírat, že bude všechno v pořádku.

Fregata ukrajovala šedou hladinu. Vodící linka pobřeží ztracená v nekonečnu. Dny zmíraly v mlžném oparu. Jeden jako druhý se zemdleně míhaly v kruhu týdnů. Zima na hraně své vlády se nevzdávala trůnu. Mrazivými prsty drtila první příslib předjaří. Ocelový plášť dusil střípky umírajícího slunce.

Lodní zvon hlásil počátek ranní hlídky. Frances vyšla na palubu. Lezavý chlad pronikal do morku kostí. Těžký svrchník si přitáhla ke krku. Střapatý psík jí poposedával u nohou.
“Dobré ráno, madam.”
Odpověděla na pozdrav kývnutím. Očima se snažila proniknout tmou. Mlha ji umocňovala. Ticho sklonku noci rušilo jen skřípění lan. Zdánlivý klid. Ostražité tušení.
Nebyli sami.