Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
varování, tohle je experimentální drabble, které může o něčem být, ale možná je taky o ničem :)
Bylo, nebylo…To už tady jednou bylo. Uvidíme, co z toho bude. Bývávalo líp. Bude hůř? Bude líp! Co bylo, bylo. Co není, může být. Buď jak buď, bude to buď-anebo. Už aby to bylo. Jak je? Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Co jsme my, budete i vy. Být či nebýt, toť otázka! Buď v klidu, nějak bylo, nějak bude. Už tam budem…Nic to není. Nebuď labuť. Jsem tu pro tebe. I jako bývalka mám budoucnost. Možná, kdybych tenkrát byla bývala…To by bylo něco! Ale co, jsem, jaká jsem a jiná už nebudu. Je to prostě tak.
"Tak, tohle byl poslední časový skok. Teď vás musíme zastavit před prvním použitím transportéru, abychom napravili časovou linii. Jste v pořádku, pane?"
"Jistěže nejsem, Krytone! Proč mám místo své tvoji odpornou, hranatou ruku?"
"Hmm, ano, patrně se při skoku smíchal náš přenosový kód."
"To je už potřetí! Stěží na mně zůstalo něco původního. Vypadám jako Frankensteinova nevěsta! Nejdřív noha od stolu, pak Kocourovi zuby a teď tohle. Co bude příště? Listerovi dredy?"
"Pane, vzpomeňte si. Kde jste použil transportér poprvé?"
"Moment... bylo to v jídelně! Někdy kolem oběda, pořád cítím ten pach Listerova Windaloo. Když si pospíšíme, ještě tam budem."
„Tak už nejsme v pytli,“ s úlevou sdělil Ansel po tom, co zkontroloval nově nalezivší ukradené zásoby.
„Obávám se, že ještě v tom tvém pytli zůstaneme,“ odvětil Conroy s pohledem upnutým k horizontu.
Vzduchem zaznělo hvízdání různých tónů o rozličných délkách a zabarveních.
„Ďáblovy píšťaly,“ vysvětlil Conroy.
„Ďá… co?“ nechápavě brebtal Arden.
„Tam dole je země protkaná vymletými tunely a dírami. Jednou za čas jsou jedovaté výpary a vřící pára explozí nahromaděného tlaku vyvrženy ven. Fumarola ale vypudí z děr i všechnu havěť, která tam žije. Pískání je předzvěst. Nemáme moc času. Musíme pryč.“
Je to už deset let, co jsem se nechala vyhecovat a začala psát povídku – crossover s úplně šíleným složením. Představte si Hermionu, Ginny a Severuse z HP fandomu, Margaret, Hawkeyho a B.J.e z M.A.S.H.e, Bodieho, Doyle a jejich šéfa Cowleyho z Profesionálů a Alison Cameronovou, Lisu Cuddyovou a Gregory House z Doktora House. Všechny uvězněné na malém ostrově, kde nic není a nefunguje magie. Strávili tam 11 dnů, a ačkoli to nejdřív vypadalo, že se pozabíjí, nakonec se z nich stali dobří přátelé a v některých případech i něco víc. Ale všechno jednou končí. Takže přiletěl Doktor Who s TARDIS a nabídl jim návrat do jejich světů.
Za 10 let se stane spousta věcí. Skončil šedý HP fanfiction web, kde jsem celý příběh publikovala. Skončilo přátelství s těmi, kteří mě k napsání té povídky přesvědčili. Ale její pokračování mi už dlouho straší v hlavě, takže jsem si řekla, že letošní DMD je vhodným místem, kde se do toho pustit :-)
Vyložili lví dámu s mimčem. Šlo do tuhého.
„Kam dál?“ zavířil Doktor kolem ovládacího panelu TARDIS. „Londýn, New Jersey, Korea?“
Odpovědí mu bylo vrtění hlavou, slzy, oči zabořené do podlahy.
„Nechci se rozloučit jako první,“ fňukla Margaret vyjadřujíc pocity všech.
„Myslel jsem, že jste chtěli z Ostrova odejít,“ podotkl.
„Chtěli… ale…“ rozpřáhl Bodie ruce.
„Nevědí, co chtějí, ale nedají si pokoj, dokud to nedostanou,“ ušklíbl se Doktor. „Tohle obvykle platí jen pro jedno pohlaví.“
„Nebuď sexista,“ šťouchla ho Hermiona.
„Tahle… loď,“ rozhlédl se významně House, „je opravdu velká.“
„Jako doma…“ zareagoval Doktor.
Tolik společníků najednou nikdy neměl… ale proč ne?
Když položíš ucho k zemi, uslyšíš kosti mluvit. Musíš odebrat zeminu, očistit zbytky kamínků a trav, pohlédnout do očí těch, co chodili po zemi před námi.
Mrtví nemluví, tvrdí se.
Pravda, neřeknou nám, jak žili. Avšak můžeme číst mezi řádky, mezi kostmi, jak zemřeli.
Pohřbili nás s poctami a láskou, zašeptali kosti. Starali se o nás, i když jsme se nemohli hýbat. Milovali nás, i když jsme nesbírali, nelovili, nepracovali.
Nevěř tomu, že minulost nám nepatřila, že nás nechali zemřít v pustinách. Vždy jsme tu byli a vždy tu také budeme.
Lidé jsou lidé, v celé své lásce a nedokonalosti.
Možná se nezdá, ale tohle je tak trochu protestní drabble. Hodně často se říká a myslí že prehistoričtí lidé nechávali postižené, nemocné a staré členy kmene zemřít, aby je péče nezatěžovala. Archeologické nálezy ale potvrzují, že naši předkové o postižené pečovali a vážili si jich.
Julie se podívá na obrazovku telefonu. Od té doby, co se z ní stala porodní asistentka, tak telefony zvedá s mírným mravenčením v břiše. Volá její kamarádka Marika.
"Ahoj Julie mám kontrakce, hrozně to bolí. Co mám dělat? Nemohla bys přijet?"
Mariku zná už pěknou řádku let a ví, že má sklony k hysterčení. Ale ví, že v tomto případě musí hodit pocity za hlavu a pro jistotu za ní vyrazit.
"Hned přijedu, jsem jen kousek od Tebe."
O půl hodiny později, když Julie Mariku vyšetřuje a vyndavá stetoskop, tak se z břicha ozve: "Aprííl! Ještě tam budem!"
V padesátce jsem se zasekla, ale drabble snad zvládnu :)
Zatoulal se do vzpomínek. Nešlo se jim vyhnout. Když je člověk tak zoufale osamělý, jako Lan Xichen vzpomínky jsou jako jed. Pomalu prostupují žilami, otravují tělo a sžírají mysl. Přesně tak to cítil.
Přesto je nedokázal opustit. Slyšel z venku nějaký hluk. Doléhal k němu zbědovaný hlas, který říkal: „Neodejdu!“ a „Neopustím Zewu-Juna,“ ale doopravdy se jej nemohl dotknout. Protože i když mu nějaký slabý hlásek vzadu v týle říkal, že coby vůdce sekty by se měl alespoň podívat, co se děje, nedokázal přehlušit A-Yaův hlas, když mu říkal: „Děkuji, Zewu-June.“
Ještě nedokázal odejít. Ještě chvíli ve vzpomínkách musí být…
Na město padá déšť, / déšť a temnota." Filip Topol
„Od rána tu sedí a pozoruje mě,“ snaží se netřást, šminky rozmazané.
Ukáže na prázdnou židli.
Mám-li sejmout, musím věřit.
„Jak vypadá?“
„To ho nevidíš?!“
„Popiš mi ho!“
„Červený oči, zadírají se mi pod kůži!“
„Chlap, ženská, strašidlo?“
„Po spánku mu teče krev, úsměv roztržený do šklebu. Podobá se tomu… Tomovi…“
„Tomášovi H., oběti autonehody?“
„Ale já za to tenkrát nemohla!“
Vybavím si nešťastníka, nadechnu se a stáhnu na sebe.
„Budeš tam mít ještě další kamarády, neboj se, zapadneš!“
Klepe se, když na něj zpoza dveří vyhlédne vychrtlý Jákob a do uhlova osmahlý Tibi.
„Nebo se seber a vypadni. Navěky!“
Zbavte se hlavy. Popravte nás co odhalíte. V řadách lidu ještě tam budem. Revoluce žije. Revoluce zpívá.
Jsme jedna mysl, jsme tichý šepot. Zbavte se hlasu, zbavte se lidu, revoluce však zůstane. Revoluce jest tichým králem.
Utište jednu stranu a z druhé strany pak přijde náš šepotavý křik. Bojujte, ale vězte, že oddalujete čistě jen vaší smrt. Revoluce neprohraje, revoluce neumírá.
Slyšte náš křik, slyšte naše ticho, ať pochyba ve vás žije. Usekněte drakovi krk, jen abyste zjistili, že naše revoluce jest květina, jež useknutím své hlavy roznáší svá semena.
Udělejte cokoliv ještě tam budem. Revoluce ta jen tak neumírá.
Ahoj, tak první téma a já začínám trošku zprudka.. přiznám se, že ještě nevím jak to bude pokračovat, tak to bude zajímavé. :D
Otevřel jsem oči, a všude kolem byla tma. Nebylo před chvílí ráno? Však jsem byl na cestě do školy a…
Rozsvítily se reflektory.
Jsem na pódiu? Ve vzduchu byl cítit alkohol, avšak kolem mě ani noha. Vzhlédl jsem nahoru, jen abych viděl kameru, která mě snímá.
Z reproduktorů, které byly asi umístěné na pokraji pomyslných zdí se ozvalo: „Vážení a milí hráči, přeji vám hodně štěstí k tomu, abyste se dostali ven. Ale myslím, že tu ještě chvilku pobudete.“ Neznámý muž, se uchechtl a pak ztlumil mikrofon.
Přepadl mě strach. Svezl jsem se dolů na zem a začal usilovně přemýšlet.
