DMD 2021

31. prosince 1975
Celý den jsem se nemohla ubránit bilancování. Byl to těžký rok. Verunka roste hrozně rychle. A máme nového prezidenta. Toho nejpříkladnějšího. Dostatečně poučeného z krizového vývoje.
Začíná poslední čtvrtstoletí. Budou tu soudruzi ještě na jeho konci? Vstoupí s námi do nového tisíciletí? Na věčné časy...
Láďa většinu dne střílel. Vím, že taky bilancuje. Chybí mi. Chybí mi ten, kým byl, než ho zničili.
Vstupujeme do posledního čtvrtstoletí. Láďo, budeme takto žít ještě na jeho konci?

---

Volební lístky z roku devadesát měla pečlivě uschované jako posvátný důkaz. Ale třetího tisíciletí už se nedožila. O dva roky a den.

Válka bez konce, exil bez návratu.
Ještě v roce třicátém čtvrtém svitla jakási pochybná naděje. Šly zvláštní zvěsti o vévodovi Fridlandském, který prý vnutí císaři nový pořádek. Pan Kinský se objevil v Čechách a hlásal, že brzy se začnou vracet z exilu i další. Kdož ví, co na tom bylo pravdy, ale brzy následoval vévodův pád a konec naděje.
Kolik let už uplynulo a válka trvala dál, až do těchto časů. Konečně, po dlouhých třiceti letech, nastal pokoj. Není už snad nikoho, kdo by si ho nepřál. S ním ale zhasla i poslední naděje na změnu. Pro exulanty není návratu.

Je to jako neustále balancovat na hraně propasti.
Jak to všechno Bůh může dopustit?
Jaký Bůh asi musí být, když nezabrání tomu, aby se dělo tolik zla?
Je teda vůbec nějaký Bůh?

Občas mívám příjemný pocit jistoty a bezstarostnosti, kdy jako by se mi podařilo poodejít od srázu. V těch chvílích si jsem jistá. Nepochybuju. Ale tenhle pocit nikdy netrvá věčně.
Protože tohle asi patří k přirozenosti lidí. Nebo alespoň některých. Stojíme nad propastí, hledáme rovnováhu a trochu jistoty, bojujeme s vlastními pochybnostmi.
Myslím, že si tam ještě postojíme.

Dokud nepohlédneme Bohu do tváře. Teprve tam si budeme skutečně jistí.

„Budete tam ještě?“ z hlasu nejmladšího bratra zněla pochybnost. Na dané místo mohl dorazit nejdříve za hodinu.
Alice ze zadního sedadla zkontrolovala dvojici mužů vpředu auta. Kajetán seděl rozvalený na sedačce spolujezdce – nepřipoutaný. Provokativně se usmíval.
Petr, kupodivu ještě stále jeho přítel, se zhluboka nadechoval. Jeho sebeovládání opět dostávalo na frak.
„Neser mě, zapni ten pás, než ti něco udělám.“
„Co třeba?“ zajímal se černovlasý právník vesele. Vytáčet Petra bylo jeho životní poslání. „Chci to slyšet ve všech podrobnostech.“
Petr se nadechl. Nebezpečně mlčel.
Alice si odkašlala. Zůstala ignorována.
„Jo, bude to tu ještě na dlouho,“ povzdechla si do telefonu.

V každém závanu větru byla hrst ostrých ledových krystalků. Catherine se po kotníky bořila do černého sopečného prachu. Okraje mraků postříbřilo ukryté sluncem. Někde za obzorem šuměl oceán. V potoce zurčela voda. Všude okolo se tyčily majestátní kužely dřímajících sopek.
Prostě příjemné islandské odpoledne. Klidně by tu stála věčně.
Dříve nebo později se bude muset otočit. Podívat se na jiný tyčící se objekt. Obrovský válec a v něm díky komínovému efektu bezpečně chlazené servery. Napájené geotermální energií.
Catherine byla správkyní obřího epitafu.
Miliardy lidí převedených do digitální podoby.
Když je před lety uploadovali, nikdo nepředpokládal, že tam zůstanou tak dlouho.

Netušila, že jejich vztah vydrží tak dlouho. Popravdě, předpokládala, že ho v listopadu, jakmile začne být nevlídněji, nechá a vrátí se do Prahy, za životem. Ale nějak to spolu na té vesnici vydrželi. Některé dny vyžadoval, aby běhala jenom kolem něj. Odpouštěla mu jeho náladovost; ne vždy reagoval dle jejího očekávání. Začala být na něm opravdu závislá. Tulila se k němu. Obzvláště když se vracela z práce pozdě, stal se jí téměř životní nutností. Nutno přiznat, že když potřebovala, také on jí občas uvařil a upekl. Nesnášela ovšem, když jí podkuřoval.
Sporák Varka (na dřevo i brikety) do každé rodiny.

To, co Hagrid uviděl na obrázku madam Prýtové, mu nedalo spát. Doslova.
„Tý žoužele si kromě mě nikdo jiný nevšim,“ svěřoval se pochrupujícímu Tesákovi. „To hrozí vobřím průserem. Pokud je to teda dovopravdy to, co si myslim. Musim si to prohlídnout pořádně. A rači hned. Aby tam ten mrňavej prevít ještě ráno byl. Aby von někam neutek.“
Hagrid rázně odhodil pruhovanou peřinu, popadl hůlku maskovanou parapletem a polohlasně si zopakoval „lupu“ - jednoduché kouzlo, které ho naučil bývalý hajný Ogg. Hodilo se, když potřeboval nějakému zvířeti vytáhnout třísku nebo klíště. Zabouchl dveře hájovny a vydal se teplou letní nocí k hradu.

Byl to výstřel, jaký nemohl nikdo přežít, zásah do srdce. A také nepřežil. Joe ležel na zemi, oči zíraly před sebe. Nicky klečel vedle něj, pevně svíral jeho dlaň. Ani po tisíci letech to nebylo snadnější. Pokaždé, jako kdyby mu rvali srdce z těla, jako kdyby se měl rozpadnout.

Ještě ne. Prosím, ještě ne.

V očích se něco změnilo, hruď se začala neznatelně zvedat. Nemohlo být pochyb o tom, že Joe zemřel, ale stejně tak nemohlo být pochyb o jeho návratu.

Nicky se otočil na útočníka, který čekal, že nalezne zlomeného muže, kterému zabili partnera. Místo toho našel svůj konec.

Poučena chytřejšími (čti dřívějšími) matkami jsem se poctivě připravovala na drama s růstem zubů. A. začal ve čtvrtém měsíci slintat jak bernardýn, takže jsme nakoupili kousátka a čekali bezesné noci. Zuby, pohroma huby, no ne?
Kousátka se nekonala (nedá se to sníst, to nechci) a bezesné noci taky ne. Kdepak, nejsme venku. Nenamáhej se s kontrolou. Ještě tam budem.
První zub se mu vyklubal den před dovršením 11. měsíce (přesně na moje narozeniny).
Mezi horními řezáky by mu sice nejspíš projel tank, dvojky dole se někde ztratily a místo nich má asi špičáky, ale měl to lehký. A my taky.

"Říkej si co chceš," řekl Sven, "řada je na tobě."
Ležel na podlaze. Už dlouho. Trochu smrděl. Taky dlouho. Co si budeme povídat - co ta Věc sežrala Petersona, smrdělo to tu všude. Měl pravdu - asi bude lepší vypadnout.
S největším sebezapřením jsem vstal a vlekl se k žebříku.
Co je sakra za měsíc - únor? Možná už březen? Co se to tu zvrtlo, přestal jsem počítat.
Škubl jsem za kliku, otevřel poklop a vystrčil hlavu ven.
Vítr mi okamžitě zmrazil oční víčka. Nedaleko zařval medvěd.
Duben, došlo mi.
Zabouchl jsem a šel sehnat rum. A vysvětlit Svenovi, co je to pranostika.