DMD 2024

Tělo je chrám Ducha, říká se v Písmu.
Celá staletí se to dařilo víceméně přehlížet, pod záštitou Pavlových textů o "umrtvování těla" a "potlačování tělesnosti".
Tohle nové hnutí ale, kromě dalších odvážných výkladů, přišlo s myšlenkou, že tělesné zdraví je podstatné pro rozvoj duchovního člověka.
Lékař John H. Kellog z malého sanatoria v okrajové části Spojených států vybudoval pojem moderní medicíny. Jeho výzkumnné pokroky v hydroterapii a fyzioterapii byly fenomenální, stejně jako jeho přístup k holistické socio-zdravotní službě.
Vegetarianismus a náhražky masa se staly jeho dědictvím pro církev, kterou nakonec opustil.
Kukuřičnými lupínky, které vyvinul, si jeho bratr koupil svět.

Grey dust covered every inch of Starbug's dining table. Lister leaned down to inspect his work, then continued pouring from the container, using his hands to spread it out evenly.

"Sir?" Kryten froze in the doorway.

"Look what I found in the captain's quarters of that derelict! Some advanced tech stuff. Dunno what it is, they spelled it weirdly," he held the container up, "but I'm gonna find out."

Kryten coughed. "Two things, sir."

"Oh, eh?"

"Firstly, that is not a mis-spelling. It's Czech. Biootec, not biotech."

"Yeah? What's the other thing?"

"That's the remains of the Captain's biological father."

"Jak mě můžeš milovat tak krutým způsobem?"
Byla to první z mnoha otázek, které vyslal k nebesům, a na něž nedostal odpověď.
Na některé se ptal opatrně, a na chvíli se odvážil doufat.
"Není nějaká jiná cesta?"
Jiné křičel, zoufalstvím zatínal pěsti.
"Musel mě zradit zrovna on?"
A další šeptal.
"Řekneš mi alespoň proč?"

Nebesa stále mlčela.

Nakonec v slzách našel sílu ještě naposledy vyslyšet přání -nebo snad rozkaz- svého Otce. K tomu byl zrozen, a k tomu zemře. "Děj se vůle tvá."

Přesto Boží Syn truchlil za Ježíše, syna tesaře z Nazareta, který svůj obyčejný život obětoval už dávno.

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

„Slyšel jsem, že jsi odešla od filmu,“ zahájil Alexandr svůj první otcovský rozhovor s Juditou od návratu z Olomouce. Doufal, že nevypadl ze cviku.
„Hm,“ zahučela milostslečna a z nevinného křoví urvala větvičku, již se jala trhat na kousky.
„Na Moravě jsme do kinematografu chodili každou chvíli.“
Pochybovačně se na něj podívala.
„Dobře, byli jsme jednou a usnul jsem.“
Judita vydala jediné štěkavé „cha!“. Cítil se zostuzen a dehonestován. Hovor šel dobře. Větev byla odhozena ne zcela ohlodána.
„Měla bys to ještě zkusit.“
Oba se odmlčeli nad dvouznačností té věty.
Vídeň byla teplá, otec i dcera budou korzovat ještě dlouho.

Vítr se proháněl,
boží dlaň hladí klasy
a v jeho šumění
jsem uslyšela hlasy.
Smály se!

Přišly… a neodešly. A komentují! Všechno!

„Si tu větu odpapouškujte sama!“

To by se na mém panství nestalo. Dal bych to vzpurné parchantě zmrskat!

Tady to není možné, vévodo. Nechápe. Fajn. Večer přednáším na téma Moderní metody ve školství.

Ke konverzaci si vybírají jakoukoli možnou i nemožnou dobu.

„Teď fakt nebudu řešit vaše problémy! Nevidíte, že tlačím?“

A mají obavy i o vaše zdraví.

Neměla byste si huntovat tělo takovými pokrmy, mladá dámo!

To jako ani jednu čokoládu? Co jste na těch zámcích žrali?

Biotáta mezi dveřmi vsunul do portu čip a robotáta se klátivým pohybem vydal za mnou. Počkal jsem, protože je hrozně trapný, když jde váš rodič deset metrů za vámi a nemá šanci vás dohnat.

"Co kdybych dneska zatáh školu, na náměstí je nějaká demonstrace?" Prohodil jsem a po očku sledoval robotátu. Jasně, že mi to nedovolí. Ne, že by mě od toho násilím odradil, ale spustí alarm. Pak si pro mě přijede biotáta, jak teď tátovi rejpavě říkám, nebo dokonce chlupatý. V čipu jsou všecky pravidla.

Robotáta zastavil. Podíval se na mě.

"Tak jdeme."

I rodiče umí někdy mile překvapit.

„Vás jsem tady ještě neviděl,“ poznamenal majitel obchodu se zemědělskými potřebami. „Jste tu nový?“
Galen přikývl.
„A smím se zeptat, odkud jste se přistěhoval?“ vyptával se obchodník.
„Z Coruscantu.“
„Z Coruscantu! Do téhle díry! Co vás k tomu prosílu vedlo?“
Že prchl před Impériem, Galen nepovažoval za vhodné zmiňovat. Raději se tedy uchýlil k tomu druhému, méně naléhavému, důvodu změny bydliště.
„Kvůli dceři. Chci, aby vyrůstala v čistém životním prostředí a jedla přirozeně vypěstované potraviny.“
„Ale co školy?“ namítl prodejce. „Ty jsou přece na Coruscantu nejlepší…“
„Budeme ji s manželkou učit sami.“
Když Galen odcházel, obchodník si ťukal na čelo.

Lev si maže na chléb džem. Ota jej následuje.
"Nepřehánějte to oba s tou marmeládou, jste už dost tlustí," napomíná je Scholastika.
"To je náš vlastní džem. Lepší než nějaké průmyslově vyráběné," argumentuje Lev.
"No jo, jsi biootec," prohodí Ota.
"Neplácej nesmysly! Kdybych byl biootec, naše strava by vypadala sakra jinak. Chleba bychom si pekli z vlastní mouky z vlastního obilí, máslo stloukali z mléka od vlastní kravičky..."
"Chtěla bych tě vidět, v životě jsi určitě krávu nedojil," reaguje Scholastika.
"To opravdu ne. Z toho plyne, že bio je těžce dosažitelný ideál. Ale s tou střídmostí má maminka pravdu, Oto."