Šoustek-Šuk-Tydlitát

Lev si maže na chléb džem. Ota jej následuje.
"Nepřehánějte to oba s tou marmeládou, jste už dost tlustí," napomíná je Scholastika.
"To je náš vlastní džem. Lepší než nějaké průmyslově vyráběné," argumentuje Lev.
"No jo, jsi biootec," prohodí Ota.
"Neplácej nesmysly! Kdybych byl biootec, naše strava by vypadala sakra jinak. Chleba bychom si pekli z vlastní mouky z vlastního obilí, máslo stloukali z mléka od vlastní kravičky..."
"Chtěla bych tě vidět, v životě jsi určitě krávu nedojil," reaguje Scholastika.
"To opravdu ne. Z toho plyne, že bio je těžce dosažitelný ideál. Ale s tou střídmostí má maminka pravdu, Oto."

Tadeáš se vehementně rozhání sekerou a odsekává větve z vyvrácené uschlé jabloně. Mnohem více ho však irituje vytlučené okno v zahradním domku.
Kdybych toho vandala chytil, myslí si, dal bych mu přes hubu tak, že by si týden nevzpomněl, jak se jmenuje. Nebo ještě raději, bejkovcem bych mu rozsekal tu jeho zadnici, že by se na ni čtrnáct dní neposadil.
Ale houby, pomyslí si po mírném zklidnění, ono by to dopadlo tak, že bych na řepu dostal já. Protože tu ve vesnici nemám žádné kamarády. Takže radši vymyslím, jak okno líp zabezpečím. Neboť to hovado vandalské stejně nemám šanci chytit.

"Tadeáši, co se tváříš tak otráveně?" táže se Jimram.
"Ale, na zahradě mně už skoro všechno rozkvetlo a teď předpovídají ochlazení. Jestli mně to všechno pomrzne jako loni, tak jsem v pytli."
"No co, tak si ty jablka, višně a to další koupíš," praví Lev.
"Jablka z hypermarketu, všelijaká chemie je v tom, de facto jsou otrávená. Není nad to, co si vypěstuju sám bez postřiků," oponuje Tadeáš.
"Však to máš hlavně jako koníček," konstatuje Jimram.
"To jo, kdybych se tím měl živit, to by byl extrémně rizikový podnik."
"Tak už nebuď otrávený jako to hypermarketové jablko," vybízí Tadeáše Jimram.

"Ó, jak jsi poetický, Zdirade! Byla by to hezká představa dočkat se od tebe pravého zlata. Uvědomuješ si však, že žena od muže očekává nejenom hmotné statky?"
"Jaké má tedy žena očekávání, Tabito?"
"Očekává rytíře bez bázně a hany..."
"Který jezdí na bílém koni?"
"No, to zrovna nemusí. Zdirade, byl bys ochoten jít pro mě do souboje na pěst? Myslím doslova."
"Toť otázka přímo na tělo."
"A jak mi na ni odpovíš?"
"Nikdy jsem rvačky a souboje nevyhledával. Ale pokud by na to došlo, čest by mi velela z takového boje neutíkat."
"Nu, slovo dělá muže, to zajisté víš, Zdirade."

"Pánové, to je tedy ten můj dávný kamarád Oktavián Znebejánek. Kdysi, to už ani není pravda, jsme spolu proháněli slečny. A musím přiznat, že on mi v tom byl nedostižným vzorem. Jeho hlavním vzorem, jak už jste si mohli všimnout, byl a je James Bond. Pročež jediné, co mi záviděl, bylo mé krátké jméno s příjmením."
"Takže byl i u tvého seznámení se Scholastikou?" zajímá Tadeáše.
"No jejda, to byla tehdy akce. Byl tedy u počátku všeho. On vyvázl, já skončil v chomoutu. Oktaviáne, co vlastně ty a ženské aktuálně?"
"Mám stálou přítelkyni. To víš, mládí pryč, bylo na čase."

"Oto, abys mě dobře pochopil, ostražitost před ženami neznamená, že se k nim budeš chovat jako hovado. Právě naopak. Opatrnost není v rozporu s galantností. Zdalipak jsi například té slečně pomáhal z kabátu a do kabátu?"
"Chtěl jsem, ovšem ona důrazně pravila: 'já sama'. Takže tak."
"Ty dnešní feministky... Ovšem ty se tím nenech odradit a vždy se snaž o gentlemanské chování. Víš, mým ideálem je mít syna, který bude švihákem a lvem salónů a který se ve světě neztratí."
"Ono to tak obvykle bývá, že tatínkové od synů očekávají splnění toho, čeho sami nedosáhli," okomentuje toto Lvovo kázání Scholastika.

"Určitě poznávací znamení na rande," tipuje Lev, když si slečna na své sexy šatičky připichuje odznak.
"Jen aby nenarazila na sňatkového podvodníka," praví Tadeáš.
"Takový by si ji zval do nóblejšího podniku," oponuje Jimram.
Tu se na zahrádku rádoby tančivým pohybem vkolébá medvěd. Uklání se před slečnou a shazuje svou medvědí hlavu. Dívka se tváří velmi rozpačitě. Vždyť takový vtip již dávno není originální. Medvěd však shazuje i další kožešinu a před dámou stojí úplně nahatý mládenec.
"Úchyláku!!!" zařve slečna, chrstne na nudistu svoji limonádu a prchá pryč, div si nezláme vysoké podpatky svých parádních bot. Bylo to nepovedené rande.

"Tak mě napadlo, když už pravidelně recitujeme o tom snášení vajec slepičkou, že bychom si nějaké slepice pořídili," nadhodí Tadeáš zrealizovav spolu s Tobiášem tradiční pomlázku.
"Zapomeň, tatínku!" zareaguje rázně Timea. "To by dopadlo tak, že bych se o ně nakonec starala hlavně já. Znám dobře své pappenheimské. Žádnou slepičárnu tu zakládat nebudeme!"
"Nač slepice tady, stejně bych se těm velikonočním zvykům nejradši vyhnula," přidává se Tabita.
"Pravdu máš, dcero," dí Tadeáš. "Tyto sadomasochistické praktiky nám naštěstí nenařizuje žádný zákon. Takže příští pondělí velikonoční můžeme brzy po ránu vyrazit někam úplně mimo civilizaci a všichni potenciální koledníci budou mít utrum."

"Co to dáváš do vázy za kočičky?" ptá se Lev Scholastiky.
"To nejsou kočičky, ale vrba, hned pochopíš proč."
To už mu Ota podává několik vrbových prutů, sám má čerstvě upletenou pomlázku.
"Taky si upleteš, nemysli si, že mě budeš mrskat suchotinou od loňska," úkoluje Lva Scholastika.
Lev se dává do díla. Něco vytvoří, ale nevypadá to valně.
"To jsou pruty Svatoplukovy," zhodnocuje Scholastika. "Oto, pojď tatínkovi pomoct."
Ota už má čerstvou praxi, neboť svou pomlázku pletl s dědečkem. Proto táta se synem nakonec společně spletou pomlázku již řádnou. Tedy Lev drží, Ota splétá.
Každoroční jarní svátky sadomasochismu mohou začít.

"Chlapi, to já měl jednou bokovku, mlaďounkou; no dobře, ne jen jednou, ale teď budu vyprávět o té jedné. Tak ona se mi náhle odmlčela, já jí teda zavolám a ona mi odpoví, že z našich aktivit nic nebude, že je už měsíc v jináči. Já zblednu, povídám, jak je to možný a ona, že jsem jí to sám doporučoval. Já vylítnu, že to teda ne a ona na to: hlupáčku, jináč není jen těhotenství, ale taky jiný svět. Že jsem jí doporučoval v mládí maximálně cestovat a ona tedy vyrazila sklízet kiwi na Nový Zéland. Ta mi tehdy dala."

"Zdirade, trefíš zpátky?"
"Neboj, nemůžeme zabloudit."
"Tady se mi to nezdá."
"Pojď tudy."
"Blázníš? Tohle nevylezu."
"Víš co, Tabito? Stoupni si mně na ramena, já se zvednu a budeš nahoře."
"To myslíš vážně?"
"Jistě. Jsem na to dost vysoký a silný. Logicky, dáma si musí stoupnout na ramena mě, ne naopak."
"Gentleman by dámu netahal na tak divoká místa."
"Proč by ne, přece neprožijeme celý život v salónním prostředí."
"Ovšem lození po tvých ramenou je už za hranou."
"Není."
"Zdirade, někdo z nás dvou musí mít rozum. Pojď, sestoupíme dolů, půjdeme oklikou, ale bezpečněji. Jako vůdce jsi se tedy nevyznamenal."

"Kde je Tabita?" táže se Tadeáš.
"Se Zdiradem," odvětí Timea.
"Doufám, že ve vší počestnosti!"
"Prosím tebe! Takový decentní jinoch! A ze solidní rodiny!"
"No právě. Tichá voda břehy mele. Kromě toho, že je mládí nevybouřené, to platí napříč společenskými a vzdělanostními vrstvami."
"Ty jsi v jejich věku řádil tak, jak naznačuješ?"
"No, to ne..."
"Tak vidíš. Kromě toho, dnes už na to mají ve škole výukové programy, takže jsou poučenější než my za prudérní totality. Já s Tabitou o tomto také mluvím. I ty bys měl takto činit s Tobiášem. A konečně, meze jsou stejně ještě mokré a studené."

Scholastika barví velikonoční vejce v cibulovém odvaru. Náhle praví Otovi:
"Neměla bych si tím nabarvit vlasy? Měl bys zrzavou matičku."
Otík neodpovídá. Lev též ne. Už proto, že otázka nebyla určena jemu.
Lev se však zamyslí. Je dobře, že se Scholastika chce krášlit. Vždyť oba stárnou, už u Scholastiky i u sebe postřehl první vrásky. Také si uvědomuje, že ty vrásky jí přidělává hlavně on s Otou.
Lva napadá, zda by jí neměl k brzkým narozeninám pořídit krém proti vráskám. Vzápětí to zavrhuje, ví, že Scholastika na takovouto kosmetiku nikdy nebyla. Tak se bude aspoň snažit vrásek přidělávat co nejméně.

"Tadeáši, kolik lidí se ti už ozvalo?"
"Všichni, tedy kromě několika chronických absentérů."
"Co Neklan Straširybka?"
"Ten se mi neozve zcela určitě, je už dvacet let nebožtík. Jémináčku, proč já po každé slezině rozesílám aktualizovaný seznam spolužáků?"
"Jsou po něm nějací potomci?"
"Byl svobodnej. O eventuálních levobočcích nemám potuchy."
"Víš co, Tadeáši? Zkusme si na slezině vyvolat jeho ducha. Určitě si vzpomínáš, jak jsme zkoušeli spiritismus na rajčatové brigádě."
"To víš, že si na to vzpomínám. Tvůj návrh má ovšem jeden zásadní háček. Vyvolávali jsme duchy z knížek a Neklan na rozdíl od Remarquea, Turgeněva či Feuchtwangera žádnou knihu nenapsal."

Jeda po stezce okolo řeky, zří Lev ve své jízdní dráze turistku. Zatroubí houkačkou, žádná reakce. Zatroubí znovu, dáma konečně uskakuje se slovy:
"Já myslela, že je to nějaký vodní pták."
Jede dál, v dráze hned dvě dámy. Po zatroubení se jedna ze seniorek otáčí:
"Jéžišmarjá, to jsem se lekla!"
Lev vyhodnocuje, že montovat si na kolo houkačku, kterou svého času dostal bůhví proč od tchána k ježíšku, nebyl dobrý nápad.
Opouští břeh, míří do terénu, po chvíli sjíždí z kopce. Stačí malé zaváhání, padá přes řídítka. Přežívá ve zdraví, pouze houkačka je rozbitá.
Je rozhodnuto. Pořídí si klasický zvonek.