Žabky, šátek a bonjour!

Jednoho dne to prostě muselo přijít. Nebo spíše se dá říct i přijet.

Ano, před dveřmi do sídla stála černovlasá žena v honosných fialových šatech a přes to přehozený ještě kožíšek z lišky.

Byla to plánovaná návštěva? Nikoliv.

„Ettiene, zlatíčko... Kde máš skřítky? Ráda tě vidím.” Ano, to už ho líbá třikrát na tvář.

„Matko... Co tu... Též...”

Žena se zamračí a nakloní blíž k muži.

„To je ta tvoje? Však nevypadá, že by byla do domácnosti..”
Jediná pomluva od tchýně? Nikoliv. Padlo jich víc. Francouzsky.

„Ettiene... Děje se něco?” Optala se anglicky.
Ach ta bariéra... „Ne, zlato... Chválí tě..”