Prosím, ať to praskne!

Oblékají mě jako panenku. Na všechnu tuhle péči už jsem si zvykl, ale dnes opravdu soukají do slavnostního oděvu tělo téměř bezvládného hadrového panáčka, který je okolnostmi vlečen ke koru- Ne, ani vyslovit to nechci!
Den pokročil. Jedeme k opatství. Tiše sedím a modlím se. Prosím Boha o zázrak, o ránu bleskem, o cokoli, jen aby všem spadly klapky z očí a oni pochopili, že nejsem a nikdy nemůžu být jejich král. Aspoň znamení!
Vzhlédnu k nebesům a můj zrak, ještě neuvyklý nevšímavosti panovníka, zahlédne mezi lidmi moji matku.
Mé gesto.
Matčin výkřik.
…
„Neznám vás, paní,“ pronesu chladně.
Jsem ztracen.