DMD 2014

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.
Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

Zůstat musím do západu slunce.
Stejně jsem zvědavá na klášter. Podívám se aspoň zvenku.
Když ale objevím pootevřená vrátka, neodolám. Přestože se klepu, aby mě nenachytali.
Nikde nikdo, ale radši zapadnu do kostela. Tympanon vypadá nádherně, ale neodvažuju se tu okounět.
Uvnitř vidím mnicha, naštěstí pohrouženého do modlitby. Zalézám za pilíř. Slunce už skoro zapadá.
Úžasný chrám. Vznosná klenba, elegantní sloupoví, jemně tesané hlavice, barevná skla. Meditující mnich působí pokojně. Jako celé tohle místo.
Jen barva vitráží připomíná krev.
Vysvitne slunce.
Protější okno se náhle rozplývá. Vše pohlcuje planoucí, ohnivá červeň…
Probouzím se doma.
Naproti září v oknech zapadající slunce.

Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.

Závod jak má být od Lady Lestrade, protože ta představa mě prostě odbourala.
Iron Horse od Ampéra, protože tu reklamu miluju a jeho nápad mě dostal.
Muž s plastovou maskou od Gwendolíny, protože by ty hlody klidně mohla začít dělat místo Clarksona.
Nejhorší nájemník od Galadion, protože jsem tohohle Sherlocka úplně viděl.
Ale opravdu nikdy od may fowl, protože Pandám přece nemůžu říct ne!
Vražda v jídelním voze od Blueberry Lady, protože tohle setkání detektivů je zkrátka geniální.
Trocha pozdvižení v mechu od Ebženky, protože cizí neštěstí pobaví nejvíc a Pytlíkovi jsem se chechtal hodně dlouho.
Óda na radost od Iantoucha, protože Elladan a Elrohir jsou básníci dle mého gusta.
Početní úloha od striggy, protože příběhy Sherlocka za školní lavicí jsou k popukání.
Skluz od Danae, protože po téhle scéně z jejího úhlu pohledu mě ještě dlouho píchalo pod bránicí.

1. To tahle jednou na chalupě od Terdy. Úžasně působivé drabble, klobouk dolů.
2. Druhak sem určitě patří dvě drabble, která spolu souvisí, a to Dopis pro Toničku od ef77 a navazující Dopis pro Andělku od kytky - pozor je to smutné.
3. Abyste se nepotento od striggy. Konečně něco veselejšího. A navíc je to hrozně milé.
Edit: Hm, tak spíše smutné, achich. Někdy pár vědomostí navíc úplně změní vnímání povídky.
4. Nesmím zapomenout Morální imperativ od Kleio. Drabble, které připomíná, na co dnes někteří lidé zapomínají, či co vůbec nezažili.
5. Nadaný od Lee. Trochu mě z tohoto paradoxu mrazí, ale jinak nádherné drabble.
6. Dějiny jednoho obyčejného člověka od neviathiel. Na toto téma bylo napsáno dost podobných drabble a tohle je jedno z nejpovedenějších.
7. Ztracené od Blueberry Lady. Další smutné, nádherně napsané drabble.
8. Paradoxy české spisovatelky od Esclarte. Protože je to zase milé a protože nemám ráda povinnou školní četbu. :)
9. Kagoshima, L.P. 1549 od Umeko, protože z toho pěkně mrazí.
10. Balada od kytky. Protože je to úderné a drsné.

„Tohle má být konec? Léta bojů, a za všechno smrt?!“
Mrtvý hrdina se zuřivě vyplazil přes poslední bílou stránku z knihy ven.
„Odrovnala mě jenom proto, že jsem byl vedlejší postava! Ten hlavní si bude klidně chodit světem! Káča pitomá, krvelačná!“
Vzlétl do noci, lehký jako myšlenka, jak polibek na víčka.
Tiše šeptal do spících uší.
Dej mi nový život!
Těla se neklidně zmítala na lůžkách.
Vzkřis mě!
Oči se otvíraly do tmy.
Napiš mě!
Autoři fanfiction zmámeně položili prsty na klávesnice.
Příběhy ožily.
A on s nimi.
Kdyby věděl, s kým vším bude donucen ulehnout, zůstal by raději mrtvý.

Vkládám prvních osm drabblat, která mě zasáhla natolik, že skončila v "Oblíbených". Na poprvé na smutnou notu.
Prvním je Essex od kopapaky, protože ten obraz zoufalství, jsem dlouho nemohla dostat z hlavy.
Za druhé a za třetí od Lejdynky I Wish I Was Back Home in Derry, protože je to stejně silné jako melodické, a Každá sladkost zhřokne, protože obdivuji její schopnost tak krásně popsat smutek.
Čtvrtým je Profesorovo Mezi psem a vlkem. Celý Vraspírovský příběh byl napínavý a z tohohle dílku, jsem měla husí kůži.
Pátým je Příběh za obrazem od Aplír, protože při čtení vás bolí u srdce a zároveň nechybí plamínek naděje na konci.
Za šesté přidávám Cenu za štěstí od Azereth, protože Teddy. Nic komplikovanějšího k tomu nejsem schopná napsat.
Za sedmé Dopis pro Toničku od ef77, protože tou jednoduchostí je to ještě bolavější.
A a osmé a poslední je Temná dohoda od Galadiona, protože jsem při četaní měla strach za něj a zároveň člověka děsí, co právě udělal.

První Mezihvědná Čerpací měla skrze zmapovaná souhvězdí rozeseté pobočky s pravidelností, že by se Galaktické Bankomaty mohly stydět. Všechna mezihvězdná plavidla dávno přešla na sebepohánějící jaderné pohony a na pumpách se čerpaly akorát zásoby spolu s čisticími prostředky a strojovými oleji.
Když jsme přistáli na Nestonu, zapomenuté hvězdičce na okraji Železného mračna, naskytl se nám pohled na rozpadající se vyřazené stojany na Stres, palivo našich dědečků.
"To musely být časy," povzdechla jsem si.
"Buď ráda, že se na naší lodi nemusíme potýkat s emočními mraky," oponoval poručík.
"Jádro je méně vypočítavé, ale zamořuje planety podobně," odpověděla jsem z ochranného obleku.

Manchester třicátých let bujel dýmem továren. Narodit se do dělnické rodiny těsně před krizí nebyla pohádka. Matka zemřela, v chudém bytě zůstala láska. Tatínek byl její skálou.
Ta krása se denně skláněla nad jehlou a hedvábím. Přátelství hladilo, slepé a muzikální.
Mladý Carson ji chtěl, Jem ji miloval. Carsonova smrt rozpoutala bouři.
Spěch, Liverpool, lodě, soud. Horečka a záchrana.
To strašné břemeno pravdy, která ji přepadla ze zálohy. Do tatínkovy smrti vydržela. Pak byl čas vyplout.
Kanada. Neobjevená, neznámá, prostá a rozlehlá. Domek u cesty a její malí chlapečci. Tatínek Jem se vrací.
Jestli Mary porodí holčičku, pojmenuje ji Esther.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.