Chrám Matky boží v Paříži

Díval se, dokud za rohem nezmizel poslední odlesk jejích penízků z falešného zlata.
Myslil si, že to brzy přejde, avšak fantazie, tak dlouho potlačovaná nebo uplatňovaná na pošetilou výrobu kamene mudrců, mu nedala pokoj. Stvořil si ve své mysli její přízrak, tak málo odpovídající originálu, a ten jej trápil. Jeho kněžská krev jej zradila a začala s fantazií nehorázně spolupracovat. Dlouho Esmeraldu nepotkal – asi vystupovala někde jinde - ale den ode dne to bylo horší. V nepřítomnosti rozkvétají ty nejneovladatelnější vášně.
Možná když ji znovu spatří, tak se přesvědčí, že je to jenom obyčejná hloupá … čarodějnice? Ano, tak to musí být.

Doposud měl, jak se domníval, celkem dobrý život. Věžní komůrku plnou alchymistických křivulí. (Marné hledání kamene mudrců ho kupodivu stále bavilo). Knihovnu plnou knih, o nichž si myslel, že jim rozumí. Ohledně zvládání tělesných pokušení za ním chodili pro radu mnozí. Jeho učenost uznával i král. Byl vážený a důstojný. Aniž by si to byl ochoten přiznat, jeho nezdárný a divoký bratr mu přinášel více radosti než trápení. Ošklivý chráněnec zdárně vyrostl pod jeho ochrannými křídly.
Pak ji ale jednoho dne uviděl z okna své cely.
„Neruš mi prosím mé kruhy,“ byla poslední věta před smrtí čistoty duše Klaudia Frolla.

Bim
bim bam
jsem sám
sám
zvoň jen zvoň
sám
dech žár
dech žár
Prach sem prach ven
prach vzdech prach
vzdech
bim bam
bim
bam
Ha! Tam
bim bam
je tam
a dýchá prach
tak krásná
tančím sám bim
bam
Bim bam
a řev chlad
a sám a dech
Pojď
Bim bam
bim
bam
Pojď sem
krásná
nejsem sám
jen sám
s tebou bim
bam
Bim bam
proč ven
proč tam
ne sám,
NE!
sám...
bim bam
ten zvon
je sám
jsem sám
tak leť!
jen leť!
Bim bam
zas sám
Ne sám.
Tebe mám.
Bim bam
...
srdce prach.

Prchal. Potácel se polem a běžel, utíkal, utíkal přede všemi, před Bohem, před světem a hlavně sám před sebou.
Brzy mu na čele vyvstaly krůpěje potu a slunce pálilo, žhnulo, propalovalo mu do hlavy černou díru a vše kolem pohltilo.
Rychle ho začalo dohánět šílenství, jemuž vlastně nikdy neutekl.
Větve stromů, natahující se jako pařáty šibenice, svíraly a skřípěly jako houpající se režná oprátka.
Keř temných bobulí jako stovka Esmeraldiných očí hledících vyčítavě a prázdně.
Bodláčí křupající pod nohama jako kosti mrtvých budoucích.
Trýznivá ozvěna jejího smíchu rezonující krutou oblohou.
Oprátka. Oprátka. Šíj. Vlasy. Smrt.
Den však ještě zdaleka neskončil.

Nikolas vdechl vůni dávných vzpomínek a vkročil do Rue de Montmorency.
Pořád tam stál. Zadumaný a bezpečný. Jeho domov.
S úsměvem se dotkl zdiva. Nejdříve obkreslil prstem symbol N a F. Totožně pokračoval, dokud kámen nezačal měknout. Poté z něj vytáhl... pergamen.
Zarazil se. Pergamen? Ne, to není možné. Byl tam! Přece tam dával... Klarent- dvojče Exkalibru.
Zamračeným pohledem přelétl text na pergamenu.
"Objevil jsem Tvé tajemství, Nicolasi Flamele,... přišev zde hledati Kámen mudrců, nalezl jsem meč Tvůj... schovati ráčil jsem ho... jist, že Tys živ...
S úctou Claudius Frollo"
Nikolas si povzdechl. Takže teď jenom prohledat katedrálu Notre Dame...

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

Když přišel poprvé, chtěla vykřiknout. Zakryl jí ústa s výmluvným gestem. Skoro slyšela tiché pssst, které nevyslovil.
Přitahovala ho. Byla krásná. Ale ne tělem. Způsob, jakým mluvila, jakým se dívala, jakým se třásla, to vše ho plnilo zvláštní směsicí něhy a laskavosti, kterou doposavad neznal. Miloval ji a věřil, že to pozná.
Bála se ho. Nejen tělem, ale i pohyby a gesty působil jako zvíře. S psí oddaností k ní přicházel a ji to naplňovalo směsicí podivného soucitu a odporu. Štítila se ho a doufala, že ji nechá být.
Zvony železně odbíjely čas pro dvě duše na věži Notre Dame.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.