DMD 2014

Na jezírku plaval můj zatoulaný míč.
„Princezno, já ti ho vrátím, chceš,“ zakvákalo cosi z rákosí.
No nazdar, žabák, velký, hnědý, ošklivý.
„Chtěla bych, vrať mi ho, prosím.“
„Ale něco za něco – za odměnu nechci nic jiného než to, že mě políbíš.“
Představa, že líbám žábu, sice vůbec příjemná není, ale snažím se přetvařovat.
„Dobrá, tak už mi ho přines.“
Pár žabích temp a míč už mám v ruce. Také žabáka na klíně.
„Teď, princezničko, splň svůj slib,“ ozvalo se skřehotavě.
Když to musí být… Políbím žabáka, a najednou je ze mne krásná zelená rosnička.
Konečně jsem ve své kůži.

Autor řídí a kontroluje postavy. Drží je na uzdě pomocí písmen, slov a vět. Někdy se stane, že se postavy proti svému tvůrci vzbouří a to pak vznikají buď velmi dobrá, nebo naopak velmi špatná díla.
Když ale příběh dospěje ke konci a autor umístí poslední tečku, co pak? Co se stane s postavami?
Inu, některé prostě pokračují v příběhu (žili šťastně až do konce…). Ale jsou i takové, které nepřijmou pokorně svůj úděl, touží být vlastními pány a tak začnou vytvářet svůj příběh.
Dělají si, co chtějí, perou se, hádají, smilní, podnikají, baví se a užívají svobody.
Jednoduše žijí.

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?
Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

"Nikdy mi o sobě nic neřekneš."
Čarodějka na něj pohlédla se zamyšleným výrazem. Postavila ho před zrcadlo. Tančí v něm kouř. Brzy se však začínají tvořit obrazy.
Malá holčička s copy temně černých vlasů trhá na mýtině bylinky.
Starší žena trpělivě sleduje jak její dcerka něco míchá v kotlíku.
Muž vede černovlasou dívku do lesa. Vážou spolu pasti.
Všude je kouř, plameny, dusot koní, zvuk trub a zmatek. Požár? Válka?
Mladá žena, sotva odrostlá dívčím střevícům, stojí před dvěma kříži.
Tatáž žena putuje vesnicemi, obvazuje rány, těší, léčí.
Cesta se stáčí a on stojí tváří v tvář Čarodějce.
Usmívá se.

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"
Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.
*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.

Římané po nich brzy přestali pátrat. Toho, pro nějž přišli, už chytili.
Petr, skrývající se v lese, se rozhlédl a vklouzl na mýtinu. Měl hlad a rozhodl se opéct si svůj úlovek. Rozdělal oheň a dal se do škubání kořisti.
Vyrušilo ho hlasité zapraskání. Z houští se vypotácel rozcuchaný Jidáš s oprátkou kolem krku i s kusem větve. Petr si ho kriticky změřil. "Ty poděláš úplně všechno, co?" utrousil.
"My všichni jsme to podělali," zachraptěl nepovedený oběšenec.
Petr s ním neochotně souhlasil. "Nemáš hlad?" zeptal se a zvedl za nohu nedoškubaného kohouta. "Tenhle to taky podělal a už si nezakokrhá."

Směska z drabblů, která mě zaujala:
Ebženka a Tajné chvilky, protože Muf-Supermuf.
Danae a Jiskra, protože je to dechberoucí krása.
Dede a jedna její Alžběta, protože tahle série se mi hrozně líbila.
Aplír a Jiří, protože "v nazlátlém vidění jsou všechny věci třmínky".
Galadion a dub, protože Čupera.
Kytka a nádherné poledne, protože Dona a pirát.
Peggy a žlutí trabanti, protože trabanti.
Doktor a tlumočník, protože ten zmetek to fakt splnil.
Lady Vader a učitel a žák, protože mě z toho mrazilo ještě dlouho.
Eliade a zázraky přírody, protože jsem žasla.

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

„Paní,“ oslovil ji Aragorn. „Máš důležitý úkol, neměla bys být zklamaná.“
„Jistě…“ odvětila s hořkostí. „Jsem jen žena. Údělem žen je v úkrytu se strachovat, zda se muži vrátí z boje živí.“
„Tvůj lid tě potřebuje. Musíš se o něj postarat.“
„Myslíš, že nevědí, jak se dostat do bezpečí?“ namítla.
„Někdo je musí vést.“
„Vím,“ připustila a sklonila hlavu. „Splním svoji povinnost. Nečekej však, že budu jásat.“
Svůj slib dodržela. Ale teprve když seděla na koni a mířila k Minas Tirith, připadala si úplná. Když pak přemohla Pána nazgûlů… toho, kterého nemohl zabít žádný muž… věděla, že se rozhodla správně.

Nikam se jí nechce, raději by si hrála s malou, raději by byla doma s dětmi, s manželem, s tichou noční ulicí. Ale Ruda na tom trvá, je, chudák, zase unavený, potřebuje oddech, je tak nervózní. Co dělat, Strana se musí očistit, s rozvraceči je třeba se rázně vypořádat, to ví, Ruda jí to vysvětlil, ale proč to leží zrovna na něm, vždyť je přetažený. Vlastně je dobře, že tam půjdou, vysvětlí Klémovi, že nesmí Rudu tak přetěžovat, Kléma ji vyslechne, dopřeje Rudovi klid, aspoň pár dní. Kléma bude v náladě, Marta měla dobrý nápad uspořádat na Hradě společně zabijačku.