Jméno růže

Snažila jsem se být potichu a rychle se vytratit, na toho olezlého cellaria neměla jsem náladu. Pak mě vyděsilo to mládě. Byl bledý, mé řeči nerozuměl, žvanil cosi, ale oči jeho mluvily bezelstně a bezbraně.
Řekla je cizinci, že připomíná mi jarní bílá kuřátka, co mám ráda. Zarazil se a pak počal mluviti.
Vlasy...
Rty...
Kozy...
Ach tak, inu, proč ne. Se starými a ošklivými jsem svoje tělo spojila.
"Jistě, kuřátko moje, jistě," usmála jsem se na něj a políbila ho.
Byl chudák vystrašený a toporný, za okamžik bylo po všem.
Odpadl.
Roztomilý novic.
Konečně mohla jsem donést maso rodině.

Malý chlapec se zasnil.
Ta tajemná zvířata, tolik nepodobná těm, které viděl na podzim v cirkuse.
Lvi, žirafy, gazely, sloni... Obrazy ukazují vidění jejich autora, jeho představy.
Horečně listoval knihou, kterou mu zapůjčil opat kartuziánského kláštera, aby se na chvíli zabavil, než s jeho strýcem dořeší letní slavnost květin.
Miloval prázdniny u strýce a ještě více miloval návštěvy zdejšího kláštera a jeho knihovny.
...
V pracovně za stolem sedí muž.
Hlavou mu plynou vzpomínky na prázdniny strávené u strýce v Certosa di Pavia.
Po chvíli zasune do psacího stroje list papíru.
Na archu se pomalu řadí písmena "Il nome della rosa"

Ten portál uplynulá léta nezměnila. Jen trochu omšel.
Stejně jako tehdy mě uchvátil pohled na ty nestvůry. Groteskní, zkřivené obličeje, které mě kdysi tak děsily.
Mistři říkávali, že toto je zpodobnění zla. Démonických bytostí.
Zčistajasna se mi však vybavily jiné tváře.
Chlípník, který k sobě vábí nuzné dívky.
Jiný chlípník, který ze žárlivosti neváhá vraždit.
Muž, který touží odhalit a odsoudit ďáblovy zaprodance. A umí z nich dostat přiznání.
Strašlivý pohled očí, které nehledí do našeho světa, ale vnímají všechny zločiny proti víře a poslušnosti.
Nakonec všechno pohltily plameny...
Ty kamenné obličeje vlastně vzbuzovaly úsměv. Hrůza se skrývá docela jinde.

Tuhle část Velikonoc miluje Jorge z celého církevního roku nejvíc. Neví to ani jeho zpovědník, proč také. Milovat ticho přece není žádný hřích.
Hlas zvonů opatství ho nikdy neplnil radostí, ale od té doby, co oslepl, je nenávidí. Vytrhují ho od knih a volají k lidským slabostem, k jídlu, k spánku, k modlitbě. Tlučou jako srdce, živé a nevyzpytatelné. Zahlušují svět jako lidské emoce, jako pláč, jako křik. Jako smích.
Jorge je o své pravdě přesvědčen, ale absolutní jistotu má jen od poledne Velkého pátku do sobotní půlnoci. Jeho nejmilejší Kristus je Kristus v hrobě.
Mrtvý Kristus se dozajista nesmál.

Mladý písař seděl za stolem, hlavu skloněnou nad knihou a soustředěně pracoval.
Úhledným rukopisem vpisoval údaje a poznámky do prázdných stránek. Co chvíli však pozvedl hlavu a obdivně pohlédl na svého mistra a učitele. Pavel z Rimini se procházel pomalým krokem před ním, ruce sepjaté za zády. Oči měl zavřené a zpaměti diktoval svému pomocníku názvy titulů a textů, čísla a data. Někdy z knih nahlas citoval celé pasáže. Tento hubený, vysoký mnich byl pro mladého učně velkým vzorem, naučil ho vášnivě milovat knihy a také o ně pečovat.
Po čase se ale láska ke knihám změnila v sobeckou žárlivost…

Zůstat musím do západu slunce.
Stejně jsem zvědavá na klášter. Podívám se aspoň zvenku.
Když ale objevím pootevřená vrátka, neodolám. Přestože se klepu, aby mě nenachytali.
Nikde nikdo, ale radši zapadnu do kostela. Tympanon vypadá nádherně, ale neodvažuju se tu okounět.
Uvnitř vidím mnicha, naštěstí pohrouženého do modlitby. Zalézám za pilíř. Slunce už skoro zapadá.
Úžasný chrám. Vznosná klenba, elegantní sloupoví, jemně tesané hlavice, barevná skla. Meditující mnich působí pokojně. Jako celé tohle místo.
Jen barva vitráží připomíná krev.
Vysvitne slunce.
Protější okno se náhle rozplývá. Vše pohlcuje planoucí, ohnivá červeň…
Probouzím se doma.
Naproti září v oknech zapadající slunce.

Tak príma. Jít do kurníku, vybrat vejce.
Au! Neklovej, mrcho!
Ale kupodivu nejsem úplně bezradná, zřejmě adaptace.
Stejně jako moje oblečení. Těžké šaty z nějaké vlněné látky. Chodím v tom blbě, a ta špína. Kolem hlavy kus hadru, vlasy nemyté.
Mohla jsem vědět, že ve středověku dopadnu takhle. Předkové byli samí chalupníci. Bianca možná, ale nikoli Capellová.*)
S ošatkou vyjdu na dvorek.
Přichází nějaký mnich. Promluví, naštěstí ne latinsky. Prý, jak nesou slepice. Zajímají ho vejce…
Proboha, spíš něco jiného. Nesahej na mě! Vůbec mu nevadí, jak vypadám.
Prchám. Brzo ti to spočítají, Remigie!
Z toho mě zamrazí. Chci domů.

Tohle opatství se stalo příbytkem hříchů. Jaký div, že jakýsi běs hubí těla tam, kde duše propadají zkáze?
Kde však jinde hledat vinu než mezi těmi, kteří sem vnesli ďábelské myšlenky!
Tito dva kacíři, zdánliví kajícníci, vlci v rouše beránčím. Ani zde se nevzdali svého bludu. Schovávali tu prokleté knihy, holdují smilstvu a provozují temné čáry.
A co hůř, ve své chlípnosti se spojili s čarodějnicí. Ďáblovou kuběnou, jež svým tělem mámí muže, kteří se zasvětili službě Bohu a mají být mrtví pro tento svět!
Ztrestejme tyto kacíře a neřestníky. Očistíme od nich opatství a odvrátíme od něj Boží hněv.