DMD 2020

Beth lítal v problémech.
Mafián, co si nechá poroučet od své ženské, má výčitky svědomí a ještě chodí k psychologovi, je brzo mrtvej mafián.
Beth nechtěl umřít, rozhodně ne teď, když všechno tak dobře šlapalo, ale on to nějak zvládne, svět patří těm, co se neposerou, a on rozhodně není žádná bačkora, ačkoli mu to manželka neustále opakuje, jenže to je jen její názor, ne fakt...
Pokusil se zastavit zběsilý tok myšlenek, jak ho to učila jedna z jeho tří psycholožek, když v tom před sídlem zazněla střelba.
A teď už můžu panikařit? pomyslel si, popadl zbraň a vyběhl ven.

Blikající titulky s milionem vykřičníků.
Dramatické záběry prázdných regálů.
Chemické čistící koktejly vyvážíme zlatem.
Toaleťák? Kde žijete! Ten má dnes cenu diamantů!!

Obchodníci se Strachem.

Poselství je jasné. Všichni tu umřeme. Tentokrát už určitě!!!
Apokalypsa už klepe na vrata.
Ale nejdřív si musíme napěchovat spíže, abychom neumřeli hlady.
Umřeme strachy.
…
Ledový vítr bičuje tvář a chladí plíce. Voní jarem.
Slunce září jasněji než dřív. Na nebi čistém, jako v dobách našich pradědů.
Ptáci vesele cvrlikají o tichu.

Nejsem typ na davové psychózy.
Jak uvnitř, tak vně.
Jak nahoře, tak dole.
A v mém Světě je Mír.
Klidný přístav uprostřed hurikánu.

„Přijde bouřka,“ řekl Janssen a zakřupal zbylým zápěstím. „Cítím to v kostech.“
Strážkyně majáku mu nabídla cigaretu. „Jo, lítající ryby lítají nízko.“
Kolem majáku se prohnalo chlupatý tělo, předvedlo osmičku ve vzduchu a s cáknutím se vrhlo do vody.
„Lítající vydry taky,“ dodal Janssen. „Máš připravený záložní baterie? Krystalický jádro bude tady potřebovat vyměnit. Ať to zas neomráčí všecko živý.“
To se stalo před třiceti lety.
„Podle předpisů…“ pokračoval Janssen.
Podle předpisů byl maják vojenský stanoviště a strážkyně by Janssena měla hnát.
Ale chápala jeho věčný starosti.
Jako jediný pamatoval obě blbý války.
A jako jediný neměl žábry ani křídla.

Vyhrál "kámen, nůžky, papír". A zkejsnul uprostřed tělocvičny, obklopen vyděšenými roztleskávačkami.
Sam venku naháněl jejich učitele - nastal úplněk a pan Clarence nemohl odolat chuti na lidská srdce.
Dean by si výhru užíval.
Jenže...
Stačilo, aby venku u popelnic zašramotil mýval, a Dean byl skoro pohřben pod vypracovanými dívčími těly.
"Zachovejte paniku," zamumlal.
Zavalení roztleskávačkami, to by byl jeho sen.
Ale ne ve chvíli, kdy se tu mohl kdykoli objevit vlkodlak.
"No tak, holky..."
Venku se vítr opřel do korun stromů. A jemu se o hruď opřela ňadra.
"Sakra!"
Měl, co chtěl.
A mohl jen doufat, že Sam netvora odloví včas.

Setmělým lesem znělo opakované vytrubování jelenů. „Pozor všem účastníkům dubnové hromadné akce! Na vědomí se dává, že na jednom místě může setrvávat maximálně devadesátdevět sov.“
„Co?! Devadesátdevět slov?! Za to nebude ani bodík!!!“ vykulilo oči Sovátko. To musí být apríl!
Jak se blížil duben, každým dnem se to zhoršovalo. Zákaz kulturních akcí. Zkuste si nosit roušku, když nemáte uši! Kachny můžou vycházet jenom po dvou. A nedovolí si ani kváknout.
„Tak to už jim zbydou jenom komentáře…“ Sovátko si mohlo hlavu ukroutit a nechápalo nic.
„Svět je vzhůru nohama“, procedil mezi zuby netopýr, pokrčil křídly a odletěl někam na polívku.

Pan Grenadin stál pod Chodícími hodinami.
Hleděl zaplněným náměstím ke Dvouvěžovému kostelu, kde čekala slečna Inkognita.
Neměl chuť prodírat se davem.
Fouknul.
Houf lesklých bublin vyletěl k nebi, následován pestrobarevnými deštníky průvodců.
Fouknul víc.
Vzhůru se vznesly děti, aby měkce přistály na ramenou otců.
Přidal déšť, a lidé utíkali do kaváren v podloubí.
Opozdilce zahnal hrstí krup.
Zamlženými dveřmi kavárny U zlatého plíšku vyhlížel nejmladší číšník.
„Už je líp, Vincku?“ houkl pan kavárník.
„Není,“ odvětil Vincek.
„Ajajajaj!“ děsili se hosté a chtěli víc kávy a horké čokolády.
Jen Vincek viděl, jak uprostřed náhle ztichlého náměstí líbá pan Grenadin slečnu Inkognitu.

Společně bojovali a přežili velkou bitvu o Fantázii. Nepropadli Nicotě, i když byla blízko. Když se Fantázie z chaosu vyléčila a pomalu se svými klidnými dny ukládala ke spánku, sešli se na mýtině znovu čtyři poslové. Pidiďas Ukuk, černomůrka Vúšvusula, kamenožrout Pjernarkrach i bludička Blubka. Byli smutní, protože klid znamenal konec jejich společného příběhu.
"Kéž bychom pořád ještě mohli utíkat před Nicotou," povzdechla si Blubka.
"Tak tak, kéž bychom spolu čelili temnotě," přitakala černomůrka.
"Asi bychom se měli vrátit ke svým národům," smutně pronesl pidiďas.
Kamenožrout na souhlas vyprsknul pár kamenných drobečků.
Ani jednomu se však nechtělo z mýtiny odejít.

Čtyři jezdci hrůzní vedou
městem koně dnes,
a za nimi dav se žene
jako věrný pes.

„Mor nás skosí,“ úpí jedni.
„Má svět ve své moci.
Utíkejte! Ukryjte se!
Než vás šípem skosí!“

„Válka bude,“ křičí jiní.
„Vleklé boje, rudá krev.
Zbraně vemte, zabíjejte,
slyšte bitvy zpěv.“

Hladomor na černém koni,
přísně jen se zadívá.
Tichým davům v jeho patách,
k nářku síla nezbývá.

Pak čtvrtý jezdec sinavý,
za ním už jen stopy strachu.
Hrůza, hrůza, všichni pomřem
jako bídní červi v prachu.

Svět se bortí, ohně planou
lidstvo hrůzou nedýchá.
V čele těch čtyř hrdě cválá
pátý jezdec - panika.

Koronavirus? Pandemie?
Jako bych na to měla čas. Moc práce.
Před pár měsíci se mi narodila dcera. K tomu si dodělávám školu a vedu svůj byznys. Loni jsem rozjela podnik s kouzelnickýma hůlkama pro nečaroděje. Nějak se živit musím, ne?
Nemluvě o tom, že musím i vládnout. Není to moc, jsem jen vévodkyně jednoho regionu a musím se zodpovídat králi.
Takže vidíte? Jak mám do toho stíhat řešit pandemii?
I když ty hůlky by se daly přeprogramovat na vytváření vzduchových kapslí. Když to vychytám, budou lepší než roušky a respirátory. Takže jo, klidně panikařte dál. Aspoň půjdou dobře na odbyt.

Čerstvě osprchovaná špinavá blondýna ze třetího rázně zaklepala na sousedovy dveře. Žádná odpověď, ani kroky, ani šramot. Přitáhla si župan blíž k tělu, aby na ni nemohl průvan.
„Snad se mu nic nestalo?“ mumlala si pro sebe, „Snad není nemocný?“
Na okamžik přestala dýchat. Ucho přiložené na dveřích.
„Neměla bych zavolat policii? Už jsou to tři dny.“
Osychající plátek okurky se jí odlepil od lícní kosti a s plesknutím dopadl na ošoupané linoleum. Před očima se jí honily záběry ze zpravodajské černé kroniky. Představivost jí nabízela nejhorší možné scénáře.
Pak si ale oddychla. Klíč byl pod rohožkou.
„Tak přece odjel.“