DMD 2020

Stařenka si pečlivě přeleštila brýle o zástěru, pak rozložila Hlas Lancre a s gustem se začetla. Nejdřív zkontrolovala všechna svatební a úmrtní oznámení, přelouskala recenzi na novou kontroverzní hru, a ujistila se, že její sázky na dostihy jí zase nepřinesly ani cent.
Pak konečně přišla řada na hlavní zprávu dne.
"Lancre zachvátila panika..." zamračil se. "Zachvátila? Tak teda můj nejmladší Slávek byl taky ten panik ještě v osmnácti, prý si to chce nechat až do svatby, ale že by to mohlo někoho zachvátit..."
Zmlkla, jako by na něco čekala.
"Gito Ogová..." povzdechla si Magráta, ale nějak to nemělo tu sílu.

Lokny a stuhy, bude lepší paví pero nebo perličky do vlasů?
Punčochy, korzet, spodnička. Kde jsou ty nové boty?
Hodí se pro tebe bílý mušelín nebo spíš zralejší květovaný vzor?
Není to příliš vyzývavé?
Co si pomyslí, jsi nedostupná nebo naopak příliš frivolní?
A neměla by Lydia raději zůstat doma?
Kitty se bez ní ani nehne.
Honem, Mary, odlož knihu a oblékej se!
Ach, moje nebohé nervy!
Jane, ty jsi tak krásná. Určitě tě nepřehlédne a bude mít oči jen pro tebe.
No tak, Mary!

Hemžení pěti dcer, nervózní matky a stoického otce.
Hlavně zachovat paniku, pomyslela si poťouchle Lizzie.

Ano, ten den jsem byl hodně zlomyslný. Ale moji přátelé mi to zajisté odpustí, ostatně, na kopci nad městečkem se někteří z nich smáli natolik, že spadli z koní.

"Bylo to hrozné, hrabě. Hrozné! Jen díky bohům nedošlo k žádnému vážnému zranění."
"Co se vlastně stalo?"
"Hrozný, obrovský, zářivý, zuřivý drak! Přelétl přes městečko a usadil se na skále. Všichni zmateně vyběhli z domů, ale drak nic. Sotva sme se trochu uklidnili, přelétl přes město znovu i kouř vypustil. A pak zase! Takhle to dělal až do večera, bylo to hrozné!"

"Bylo to nutné?"
Villentretenmerth zívl.
"I drak potřebuje zábavu."

Na prašné venkovské cestě minuly tři dámy dva gentlemany.
"Ty, byli to oni, viď?" žďuchla Miss Gwendylon svou přítelkyni.
"Mhmm!" usmála se Susan.
"Jdou na Longbourn, že jo? Bingley jde Jane požádat o ruku," odhadovala Mrs Stronghold.
"Přesně tak. Taková ta scénka, jak ve filmu matička Bennetová začne vyšilovat a povídá 'behave naturally' nebo jak to tam je."
"Škoda, že je nezastihnou v tý panice, to by bylo správný drama," ušklíbla se první z dam.
"No co, ten ťunťa by si stejně Jane vzal," pousmála se Mrs Stronghold.
"Ale co Darcy?"
"Hm, určitě by mu to připadalo roztomilé."
"Zamilovanej, no..."

„Chtěla bych nějakou seriózní rubriku, prosím. Jsem tady už tolik let. Sport, umění, cokoliv. Já už to nezvládám.“
Její nadřízená nevěřícně zavrtěla hlavou. „Jak nezvládáš? Jsi v tom skvělá! Ten bulvár to celé posouvá kupředu. Každým článkem provokuješ, zvládneš pobavit i rozpoutat paniku, zachovat ji i ukončit. Nálada poloviny lidí tady závisí jenom na tom, jak píšeš. Potřebuju tě tu.“
„Nechci to dělat. Už mě to nebaví...“

„Dobře. Kolik chceš přidat?“
„Já promerlina nechci přidat! Chci dělat seriózní práci a konečně přestat být hlavní potvorou téhle knihy!“
„Rito, zklidni! Tady rozhoduju já,“ okřikla ji Rowlingová a šla psát další kapitolu.

„Brácho, to není stěna, teda je, ale počkej, poslouchej...“
Krajně znepokojený výraz v bratrových očích se ještě zkrajnil. Bratrovo setrvalé bodání prstem do vzduchu ho přílišnou důvěrou nenaplňovalo.
„Je ti dobře? Přece jen tě srazilo auto,“ začal opatrně.
„Jejda, je mi skvěle, chvilku mě prosím nepřerušuj, chtěl jsem ti říct...“
„Že máš strážného anděla,“ řekl anděl.
„... že máš strážného anděla,“ zopakoval chlapec, ale hned se zarazil a vrhl zmatený pohled na anděla.
„Cože? Já a strážného anděla?“ vykulil bratr oči a vzápětí se rozesmál, „to je opravdu legrační představa!“
Chlapec si hledě na anděla nespokojeně odfrkl.
Bylo lepší, když vyšiloval.

Jejich louče vrhaly podivné stíny. Každý krok působil těžší a těžší.
"Neměli bychom se vrátit?"
"Nepanikař mi tady."
"Ale tyhle všichni umřeli na mor, co když..."
"To bylo před stovkami let, pitomče. Nic nám nehrozí. Dojdeme na konec, vezmeme ty zlaté číše a budeme si žít jako králové."

Jeho slova zanikla pod hlasitým křupnutím.

"Ty kosti jsou i na zemi!"
"A co? Asi vypadly ze zdi. Ty lidi už jsou dávno mrtví, nic ti neudělají."

Náhle ucítil cosi ledového na svém kotníku.

"Pánové přišli na návštěvu?" řekl třetí hlas, chladný a prastarý.

"A teď už panikařit můžu?"

Nikdo mu neodpověděl.

"Pánové, i přesto, že to vypadá na dlouho, nesmíme propadat depresi a hlavně panice. Pro posádku musíme být pevní a klidní."
Kapitán přistoupil ke kamínkům, otevřel je a vhodil do nich další nohu.
Hromada v koutě se zmenšila.
První důstojník si odkašlal.
"Chápu, kapitáne. Půjdu se podívat, jak to chlapci zvládají."
Druhý důstojník, studovaný muž, který i ve službě našel čas na četbu odborné literatury, zašťáral v kamínkách pohrabáčem a opět přiložil. Nohu. Tentokrát od židle.
"Udržujme paniku, než dorazí pomoc," zabručel do ohně.
"Říkal jste něco, pane Stubbsi?"
"Docházejí nám nohy, jak udržíme oheň?"
"Ještě máme vaši, ta vydrží."

Praha roku 1967 byla šedivá, asi jako Londýn těsně po válce. A pořád něco nebylo.
Darjeeling… no dobře, Češi si na čaj nepotrpí, pomeranče prý budou na Vánoce, OK. Ale když jsem na toaletě narazila na pečlivě nastříhané útržky Rudého práva, propadla jsem panice.
Ovšemže jsem to neměla dělat, má báječná bytná nebyla kouzelnice, ale proměnit ty tuhé kousky v hebký toaletní papír, byla hračka.
Bohužel se to doneslo k mistru Haroldovi.
„V Británii nemáte zákon o utajení? Že jste v Tuzexu sehnala toaletní papír, tomu se snad dá uvěřit,“ hřímal. „Ale že má kytičky a voní? Tomu neuvěří nikdo.“

Vláda zakázala návštěvy v nemocnicích, s výjimkou doprovodu k porodu...
Jenže my jsme zdravotníci, jsme v první linii! A takový tatínek u porodu nás může zabít! Zatlačíme na vládu, ať je zakáže!
A pak konečně nebude nikdo otravovat s nějakými právy rodící ženy. A taky bychom měli preventivně oddělit ty matky od novorozenců, pro jistotu...

...s výjimkou dětí...
Ale protože jsme ti zdravotníci, můžeme zavolat policii na matku, která chce navštívit sedmileté dítě.

...a s výjimkou návštěv umírajících.
A nezavoláme jim jenom, že ten děda teda už natáhl bačkory?
Přijdou se sem rozloučit a pak tu umřeme všichni! To určitě!