Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Moje (mnou napsané) oblíbené letošní drabble je hlavně oblíbené pro způsob svého vzniku a lehkou ironii osudu.
Bylo druhého dubna večer, téma Zdivočelý mullet na onen den bylo dopsáno a nové téma nikde. V rámci komentářů ke starému tématu a úpění se objevila následující konverzace:
mila_jj: Včera jsem chtěla méně šílené téma. Dneska chci jen téma! TÉMA!
Apatyka: Vidím to podobně. Přežiju snad i tu vloni v komentářích navrhovanou Antikoncepční metodu veverek (nebo jak to tehdy bylo)… Jen ať už je zase co psát :D
Tora: Nerouhej se!
Remi: Antiko- cože? :D :D No to snad radši ani ne, ale zase téma je téma :D
Apatyka: Autorkou nápadu je Eillen, dne 22. dubna 2020, ve 20:02, pod tématem "Opatření na podporu porodnosti" napsala, cituji doslova:
"Tak jo, upravuji sdělení - beru jakékoliv téma. Já už jsem tak mrtvá, že i případná Antikoncepční metoda veverek mi bude připadat jako normální :D"
Konec citace.
Remi: Děkuji za kompletní informaci <3 Obdivuju, jaký v tom máš přehled :D
Apatyka: Jo, tohle si pamatuju (tedy, věděla jsem, že to padlo a pod jakým tématem, zbytek jsem samozřejmě musela dohledat)… kdybych si takhle pamatovala deriváty karboxylových kyselin, to by byl život :D
Remi: Uznávám, tohle by bylo nádherné! :D
Eillen: Cože? To jsem musela fakt být mrtvá... :-D
Apatyka: Byl to ten den, kdy jsi dělala asi tři sta svatebních koláčků :D
Eillen: Jo, tak to dává smysl. :-D
mila_jj: Já vás varuju! Jestli nebude téma do deseti (minut), začnu psát Antikoncepční metodu veverek sem!!! Ne, radši ne! Co když to pak padne navostro! Dvě taková nedám!
... A protože bylo po půlnoci a téma stále nikde, tak jsem to nevydržela a napsala ty veverky. Mimo pořadí seriálu, ale proč ne.
A pod nimi to komentovala Esclarte: Fakt zaplaťpámbu, že aspoň tohle nebylo a už ani nebude závazné téma.
Ehm :D
Byl to čím dál tím větší problém. Černé americké veverky -větší, silnější a rychleji se množící než původní zrzavá varianta.
Větší veverka je jen větší kus roztomilosti, mysleli si někteří.
Zrzavé veverky s tím nesouhlasily.
Byly utlačované, menší, slabší... ale chytřejší.
Kde lidé museli vymyslet detektory, jim stačilo k identifikaci nebezpečí Zóny chvění ocásku.
Daly hlavy dohromady. Nabídlo se několik dobrovolníků.
Krátké, rychlé výpravy za hranice Zóny. Zásobárny donesených oříšků se útěšně plnily.
Dobrovolníci umírali, rychle. Naděje ale žila.
Zásobárny objevili ti větší, silnější vetřelci.
Přivlastnili si je a všechny spokojeně vyžrali.
Samozřejmě.
Příští jaro se nenarodilo jediné černé veverče.
Letošní seriál najdete zde. Na další díly vedou odkazy.
(Čím víc reklamy, tím víc adidas, asi.)
Pro Autorův výběr jsem letos zvolila drabble č.16 Motýlí křídla.
Pomalinku polehounku.
Otevřít, vylézt až na vrchol, narovnat, osušit na slunci a pak...
Pak roztáhnout a vyletět.
Vyletět až na vrchol střech a dál.
Vyletět k nebesům a snad ke hvězdám.
Ohlédnout se jen na okamžik tam, kde zůstala kukla. Prázdná, opuštěná.
Nechceš se vracet. Teď už jen dopředu.
Pomalu, rychle, dobře, někdy hůř, ale hlavně stále dál.
Nezapomenout na svůj sen, neztratit svůj cíl.
Toužit, hledat, najít, vědět.
Ale nakonec. Přece jen se vrátit, na chvíli. Na skok.
Ukázat, že tvá křídla jsou krásná, že jsou pevná.
Ale hlavně že víš, že když se polámou,
máš se kam
vrátit.
Také jsme kdysi vyletěli a pak se vraceli, dokud jsme mohli.
Teď se musíme naučit, že i oni vyletí. A pak otevřít náruč když se vrátí, aby se mohli vracet, aby se vraceli.
K nám.
Každý rok si lámu hlavu. Deset? Není to málo? Vždyť je tady tolik krásných, zajímavých, povzbudivých, napínavých, úžasných, poučných a další tucet -ých drabblat, že bych je tady nejraději napsala všechna.
Tak se "mamute drž svého (kopyta) chobotu" a vezmeme to hezky na dubnové dekády ;)
Téma 00 nebylo vůbec žádné nulové ani tuctové. Hezky nás rozpálilo v ráji, pardon v háji - banánovém. Evangelista biolog v kaligrafickém znaku Pod svícnem je největší tma.
Nový ročník - nový fandom, jemně romantický, trochu dráždivý. Anciend Coffee Na slunci
Tajiš a zdivočelý mulet nás přenesli do kruté budoucnosti Haute couture.
Na moře opět vyplul Skřivánek s jasným rozkazem. Terda Okamžik
Toto drabble je nakouknutí pod pokličku autora. Fázi zděšení nad tématem následuje fáze brainstormingu, či spíš zoufalé snahy zachytit aspoň polovičatý nápad. V tomto případě překvapení, že po dvou letech pravidelné péče o netopýry nemám tušení, zda mají řasy.
Nejprve jsem kupodivu sáhla po zástupci netopýra velkého, tedy mém miláčkovi Marielle, pak teprve po knize (ve které jsou spíš praktické informace) a nakonec zkusila strýčka Google.
(Mají i na očích. Zjistila jsem po dlouhém zírání do detailních fotek netopýřích ksichtíků.)
"Řasa? Mají netopýři řasy?"
Zrovna jsem dřímala po vydatné večeři, stylově uložená na flísové dece, která hezky kontrastovala s mou stříbřitě blond srstí.
Najednou mě popadla člověk, vytáhla z bejváku a začala mnou otáčet a pidlooce na mě mžourat. (Chytila totiž nějakou záhadnou oční chřipku. Nebo si nasadila kontaktní čočky naopak.)
Prý hledá moje řasy.
Začala jsem nadávat. Ona přestala omatlávat a radši se podívala do netopýří příručky.
Lidi!
Lidi!!
Lidi!!!
Někdy jsou fakt neuvěřitelní.
To se nemohla jednoduše zeptat?
My netopýři máme jemné kožní řasy mezi prsty rukou. Říká se tomu křídla (pro případ, že jste padlí na hlavu.)
Mamut psala převážně ze života, tahle vzpomínka se mi moc líbila: Až já budu velká
Bez zábavně poučných drablat od mila_JJ ani nejde představit si DMD. Drable jsem vybrala spíš namátkou, protože žádné není lepší nebo horší a všechna jsou zajímavá Síly nebo jiný důvod? nebo Hledání vesmírného přístavu
Až já budu - pochmurný osud na pozadí staré písničky. Od kytky
Taky Aplír zabrousila do historie: Tragický omyl by byl vynechat tohle drable
Letos jsem psala pro změnu opět drabble z Království ostrovů.
Pro začátečníky ve fenoménu snadno uchopitelné. Alternativní současnost, Skotsko. Katastrofa neznámého typu a původu rozdělila svět na malé enklávy obklopené nebezpečnými prostory.
Tentokrát se jedná o dávnou dobu, v rámci onoho vesmíru, přibližně jen tři roky po Změně. Teprve teď se začíná do života běžných lidí vkrádat pocit definitivnosti konce světa, jaký znali.
Střípky životů obyčejných lidí se proplétají, až se propletou definitivně a oni se rozhodnout Něco Udělat.
První drabble najdete zde. Na další vedou odkazy.
Odkaz na (částečný) rozcestník dalších děl tohoto světa zde.
Užívejte a nebojte se upustit komentář, nebo aspoň kachnu :)
A padesátku předloňskou případně zájemci mohu poslat na vyžádání mailem v kuse ve wordovském formátu, tak jak vyšla zde.
Přeji hezký zbytek roku těm, kteří se sem vrátí až příští duben, a ti ostatní se mohou těšit na pokračování mého padesátkového příběhu, který se během DMD zadrhnul, ale rozhodně jsem jej neopustil.
Drabble vzniklo na základě pošťouchnutí Neviathiel a Kitsune's Sun, za což jim znovu děkuji.
A je zde proto, protože má prostě ráda pohádky. I (ne)pohádky.
Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýre netopýre,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.
