(Ne)pohádky

Dnes už se mávání mečem a zdolávání draků kvůli princezně nenosí. Kdepak, to by byly pohádky sto let za opicemi.

To se zajde do kavárničky Kryštůfka Robina, která se stala velevyhlášeným místem pro randění.

Vezměte si takovou Zlatovlásku. Každého poslala k vodě, až natrefila na vodníka Břehuláčka. To si představte – láska jako řemen! Spokojeni s tuctem vodníčátek.

Nebo takový trpaslík Štístko, který byl tak nešťastný, že už konkuroval i Rejpalovi. Zkusil rychlou seznamku u hrnečku kávy a ejhle, zakoukal se do princezny Jasněnky.
Randí spolu už měsíc, ukázal jí i sbírku drahých kamenů a funguje to.

Co ale s drakem?

Kde bylo, tam bylo, celé království spalo a snilo a ani se nehnulo. Tisíce let, protože se nenašel žádný chrabrý princ, který by se trním prodíral a tupým mečem si prosekával cestu.

Šípková Růženka už kypěla načerpanou energií stovky let, líčka měla zdravě růžovoučká a čekala na to, až ji nějaký švarný mládenec vysvobodí z věčného spánku.

Už to vypadalo, že se nikdy nedočká, ale tu se objevil zatoulaný příslušník rasy GammaT na svém nablýskaném vesmírném stroji M8. Zahlédl Růženku ve skleněné rakvi v bývalé zahradě, teleportoval se vehementně dolů, až křehké víko prasklo a… neznaje polibku, podal jí ruku.

Večer začal jako obvykle. Vyplnit sledku, vyzvednout mikrokameru, dorazit na místo. Sesbírat máničky. Standardní estébácká přepadovka.

"Agenti Honzátko a Kábrt na místě," zapraská vysílačka. A pak - akce!
Klub je dusný zpocenými těly. Hudba duní. Kábrt vyhlíží - kde jsou otrhanci? Parket však plní špičaté límce a naleštěné polobotky. Také hudba je dnes nějaká... jiná. Agent Kábrt kroutí hlavou. Agent Honzátko se však - svatý Gustáve!! - kroutí celý! Podupává do rytmu, luská prsty.
"Ovládejte se, člověče!" zasyčí Kábrt. "Máme špatnou adresu!"
Agent Honzátko nevnímá; okouzlen rotuje po parketu. Právě se stal nejlepším tanečníkem disca v řadách StB.

"Livin' on the music so fine!"

Smrtelnou postel mu museli vyztužit (desítky let burgerové diety vykonaly svoje). Každopádně to však byla vynikající postel. Úžasná. Nejlepší postel na světě.
Byli svoláni vybraní novináři, podcasteři a influenceři. Na čestném místě u hlavy hlídkují dva nejbližší klauni. Rodina byla vykázána do předsálí (nejlepšího předsálí na světě).
Čekají. Teď už není kam spěchat.
Poslední slova velikána nejvelikánovitějšího by se měla snést každým okamžikem.
Nadechne se, nános oranžového pudru kolem úst vytvoří bublinu. Sál nedočkavě natahuje krky.

"MGREUUGHHHHHH!" vychrchlá. A pak konec.

Dvorní klauni se po sobě zmateně dívají.

"Mgreuughhhh?"
"Mgreuughhhh."
Jak tohle vyloží dějinám?

V okolních zemích opatrně otevírají šampaňské.

1) Kdo snědl babičku v Červené Karkulce?
a. Moby Dick
b. Otesánek
c. Vlk
d. Mimozemšťan

2) Kam lezli Jeníček a Mařenka v Perníkové chaloupce?
a. Na Říp
b. Na nervy
c. Na střechu
d. Na Petřín

3) Kolik bylo trpaslíků ve Sněhurce?
a. Sedm
b. Žádní, protože trpaslíci už v té době vymřeli
c. Dvanáct
d. Sto

4) Z jakého materiálu byl domeček, který ve Třech prasátkách vydržel nejdéle?
a. Železobetonu
b. Cihel
c. Kostí prasátek, co to zkoušeli před nimi
d. Chlupů

5) V Šípkové Růžence ji princ probudil
a. Pocovidovým zakašláním
b. Polibkem
c. Fackou
d. Kyjem

„Vstupte,“ zavolal princ poté, co uslyšel zaklepání na dveře. Do korunního sálu vrazilo sedm jemu dobře známých postav. Na první pohled byla tahle trpasličí squadra v bojovné náladě.
„Vítejte, přátelé,“ chtěl zmírnit princ. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Chceme zpátky Sněhurku,“ odpověděl důrazně Prófa. „Je nám bez ní smutno.. A Šmudla, teda nejen on, je do ní pořád zamilovanej až po uši.“
„Chcete, aby se moje choť nastěhovala zpátky do vaší chaloupky, protože ji bezmezně milujete,“ zhodnotil princ. „Ne. Sněhurka zůstane tady na zámku. Konec audience,“ dodal ještě.
Za několik dnů se v královských novinách objevil článek Kam zmizela naše princezna?

Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýre netopýre,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.

Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýre netopýre,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.

„Tady je nádherně,“ vykřikla Jana. „Chtělo by to křídla, rozběhla bych se, letěla a tu krásu kolem bych viděla z výšky.“

„Jaká by si madam přála,“ ozvalo se za námi, „ptačí, motýlí či jiná?“

„Fuj, to jsem se lekla,“ cukla sebou tázaná. „Kde ses tu vzal? A k výběru, slušely by mi motýlí, barevný.“

„Jak je libo,“ mávl příchozí rukou a moje slečna se změnila v babočku. „Ještě podepište papíry, pekelná účtárna to požaduje. To je vše.“

„Poslední dotaz,“ ozvala se Jana. „Jak se tohle zařízení sundává?“

„To nevím,“ ozvalo se za námi. „Já je umím jen přičarovat, odčarovat ne.“