Když máš chvilku před nástupem na palubu

Osm a tři čtvrtě hodiny do startu raketoplánu.
"No což," mávl jsem utrženou rukou, "chvilku počkám."
Do přidělávání odtržené ruky se mi nechtělo, ale tu ruku budu potřebovat.
"Zatracený kloub," postěžoval jsem si paní Hayesové, když se počtvrté sesmekl.
Mrtvě na mě dál zírala.
"No nic, ty mi asi nepomůžeš, co?" zkusil jsem ruku nasadit znovu. Podařilo se! Konečně jsem začínal svět vidět růžově. Ale to se mi asi jen zregenerovalo barevné vidění. Tak, teď už to bude pohoda. Od raketoplánu mě dělí jen pár set metrů, asi tisíc vojáků a spousta Tzetek. Z dobré nálady jsem si musel zapískat.