Stroncium

To, že jsem si ponechal Camille jako osobní strážkyni, mi v následujících měsících obrazně zachránilo život. Následovníci generála Kaluzy byli více než dotěrní, a přestože mě nejde skoro zabít, neustále to zkoušeli.
Posledním pokusem byla záměna vody ve sprše za kyselinu. Od té doby mám bělejší chrup a pár kilo navíc. Na likvidaci pána světa nevezmete nekvalitní kyselinu.

Nevím proč, ale vyšetřování, a hlavně následné výslechy, vzala Camille, přestože je stále mrtvá, jako osobní výzvu. U většiny subjektů, jak jim Camille pracovně říká, nebyla zranění následkem výslechu slučitelná se životem. Co jsem zahlédl, nerozpoznal jsem ani, že šlo o subjekty.

Jídlo je v dnešních dobách trochu složité. Dnešní děti chtějí stejně jako před více než sto lety jíst svůj BugMac. K tomu nový Švábík, který křupne i třikrát, a všichni to zapíjejí Kofulou.
Jak říkám. Oproti dobám dávno minulým se skoro nic nezměnilo. Až na to, že nejčastější přísadou v jídle jsou švábi, a čaj, pivo i skotská se vyrábí z řas. Ti, co měli možnost při nějaké vykopávce ochutnat původní alkohol, vědí, že dnešní výrobky se chuťově s minulými nedají srovnat. Já to štěstí měl. Taky proto jsem od té doby nic nepil. A to ani nový Jack Švabiels.

O systému mrtvých schránek jsem sice věděl. Dokonce jsem věděl, kde je najít. Co jsem ale nevěděl, bylo, jak se do nich dostat, které z mnoha falešných jsou ty pravé, a co jsem vůbec netušil, co tam najdu. Dostat jsem se tam ale musel. Stejně jsem ve vězení neměl co jiného dělat a čekat bezcílně na svou popravu jsem nechtěl.
"Cvak, cvak, cvak," zaznělo z dálky, jak bachař přicházel a obuškem přitom přejížděl přes mříže.
Když došel až k mé cele, zastavil se, dal si palce za opasek a houpal se na patách.
"Tak co Kandinský? Připraven na zítřejší parádu?"

Vím, že naši archeologové při zkoumání předledových měst objevili několik desítek digitálních nosičů s filmy. Několik z nich jsem viděl sám. Velký Loyd je ale všechny takměř ihned po jejich objevení umístil na seznam zakázaných artefaktů. Sám za sebe musím říct, že více než Alien versus Predátor mě bavil Spider-Man versus Godzila. Godzilu jsem si oblíbil a myslím, že nejlepších výkonů dosáhla v Godzila versus Ježíš. Ten zklamal ve snímku Ježíš versus Tarzan a Jane kvůli moc dlouhým monologům. Skvost, který by měl vidět každý, a Velký Loyd neměl právo na to, aby upadl v zapomnění, je Tarzan versus Jane.

Pan Zet, pan Tichý Typ a slečna Hayesová. Horší sebranku si lze v Majesty jen těžko představit. Tedy sebranku. Všichni tři jsou pod přímým vedením E. Corgena. Hlavního soudního vykonavatele. Jediného člověka v celém existujícím vesmíru, který má právo popravit kohokoliv, kdykoliv a bez jakéhokoli soudu. Nutno říct, že svou práci miluje. Vždy ji plnil s láskou a do puntíku. Tak skvěle, že po jeho akcích nezůstávají žádní svědci. Doslova. Inu, všichni tři dříve jmenovaní by o tom mohli vyprávět. Kdyby měli svou vlastní vůli, nebo snad ještě žili. Teď se však bez jediného vyřčeného slova hnuli a synchronizovaně zaútočili.

Už jen tři hodiny. Bohužel, regenerace si vybírala svou daň a já ztrácel na váze. Pohleděl jsem na sebe do protilehlého zrcadla. Z temnoty na mě zírala jen kostra potažená kůží. Odhaduju to na 43 kg. K limitu to je vážně blízko. Propátral jsem místnost. Tam! V rohu stálo přesně to, co potřebuji. Skříňka se smetáky a dezinfekcí. Za pár vteřin jsem si už pochutnával na nové dezinfekci Švábo a k tomu přikusoval lesní vůni.
"Panečku, to je zázrak moderní techniky."
Jako malý jsem si léčil zlomenou nohu několik týdnů. Teď se mi průstřely hrudníku zatahovaly samy přímo před očima.

Osm a tři čtvrtě hodiny do startu raketoplánu.
"No což," mávl jsem utrženou rukou, "chvilku počkám."
Do přidělávání odtržené ruky se mi nechtělo, ale tu ruku budu potřebovat.
"Zatracený kloub," postěžoval jsem si paní Hayesové, když se počtvrté sesmekl.
Mrtvě na mě dál zírala.
"No nic, ty mi asi nepomůžeš, co?" zkusil jsem ruku nasadit znovu. Podařilo se! Konečně jsem začínal svět vidět růžově. Ale to se mi asi jen zregenerovalo barevné vidění. Tak, teď už to bude pohoda. Od raketoplánu mě dělí jen pár set metrů, asi tisíc vojáků a spousta Tzetek. Z dobré nálady jsem si musel zapískat.

Záznam z operace HELL č. 12 219

Fáze číslo jedna: Úspěch. Subjekt č. 847 vykazuje standardní známky dezorientace.
Fáze číslo dvě: Úspěch. Subjekt je zřetelně mobilní a dokáže ovládat veškeré končetiny.
Fáze číslo tři: Úspěch. Testovaný subjekt pravděpodobně dokázal navázat kontakt s řídicím počítačem.
Fáze číslo čtyři: Neúspěch. Testované tělo se v rámci působení kyseliny počalo pomalu rozkládat. Subjekt zjevně trpí silnými bolestmi. K očekávané regeneraci nedošlo. Testovaný subjekt byl následně utracen a vymazán.

Profesor vzhlédl od klávesnice. Výhled z kanceláře na řady lidských postav s tvářemi podobající se jako vejce vejci ho však i po dlouhé době nepřestával znepokojovat.

Usazen ve vysílacím studiu se z pohodlného křesla pána Majesty dívám oknem ven. Dneska to praskne. Dnes se zhroutí přetvářka a lži, kterými nás starý Loyd celou dobu krmil. Co bude dál? Občanská válka, nepokoje? Představil jsem si, jak se jednotliví vůdcové rodin snaží převzít moc na městem, zatímco někde v pustinách Svobodní sílí a sílí. Viděl jsem, jak tisíce lidí hladoví a nakonec umírají, protože se o ně nikdo nepostará. Tedy ne že teď by se o ně někdo staral, ale teď jsou jako mrtví alespoň užiteční.
"Tak dnes asi nic nepraskne," pomyslel jsem si a začal lhát také.