DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

„Ty prevíte, tak to tys mě udal? Abys mi mohl svádět moji milovanou Sylvii? To si říkáš kamarád? A když jsi ani s volným polem působnosti neuspěl, chtěl ses jí zmocnit násilím?! A teď si tu stojíš a tváříš se, jako by se nechumelilo. Nejradši bych tě zabil a i to by bylo málo. Řekni mi jediný důvod, proč bych to neměl udělat.“
Proteus nasadil provinilý kukuč a natáhl k Valentinovi ruku: „Přátelé?“
„Teď sám nevím, kdo z nás dvou je větší blázen. Jestli ty, který si myslíš, že ti jen tak odpustím, nebo já, který to vážně udělám. Přátelé.“

„To ho chceš zabít?“ zasmála se Monika.
„Zatím ne,“ odvětila lhostejně Jana.
***
Když další den přišel do práce, vypadal poněkud pobledle. Nikdo tomu však přílišnou pozornost nevěnoval.
Den ode dne se to však zhoršovalo. Chodil jako tělo bez duše. Na nic a nikoho nereagoval.
O pět dní později zkolaboval při cestě na toaletu. Diagnóza? Celkové vyčerpání organismu.
Přesto do práce chodit nepřestal. Nikdo nevěděl proč.
Dalšího dne vešla Monika do jeho kanceláře bez zaklepání.
Zarazila se, když uviděla Janu, sklánějící se nad bezvládným tělem. Místo očí měla jen velké prázdné otvory.
Monika zalapala po dechu. Její srdce ten šok nevydrželo.

Nevěsta byla nervózní. Nemohla se posadit, pomačkala by si šaty. Nemohla chodit, umolousala by si šaty. Všichni kolem si připíjeli, ani to nemohla, nechtěla riskovat trapas před očima celého příbuzenstva. Očima hypnotizovala minutovou ručičku. Už jen půl hodiny… pak přejdou náves, vstoupí do kostela, kde řekne povinné „ano“.
Ženich byl také nervózní. Stav jeho šatů mu byl lhostejný, panáčků slivovice si pár dal. Před chvílí ale zjistil nemilou věc… a nebyl si jistý, který okamžik zvolit.
„Miláčku?“ přiblížil se ke své budoucí manželce. „Obávám se, že jsem doma zapomněl prstýnky.“
„Já tě zabiju!“
„Když myslíš, že to pomůže…“ pokrčil rameny.

Už zbývala pouze poslední, aby se mohl uložit k hibernaci na dalších třicet let. Neměl ponětí o tom, co dělá, jeho činy řídil mocný instinkt.
Zavětřil. Pak teprve otočil oči ke zdroji toho silného aroma. To byly ty, které potřeboval. Lačně se pustil za svou poslední obětí. Sledoval ji do jejího bytu, ale nebyl tak hloupý, aby se prozradil. Lidská inteligence ho odlišovala od zvířete.
Čekal na ten správný moment, pak se teprve protáhl klimatizační šachtou a překvapil ji, když se ukládala do postele.
Zabít ji mu nestačilo. Skoro netrpělivě vyrval své oběti játra a hladově se do nich zakousl.

Jsem ještě zelenáč. Než jsem přišel sem, do elitní jednotky, jsem si myslel, že jsem toho viděl a zažil již hodně. Jak jsem se mýlil! Tady slouží ti skutečně drsní hoši, kteří v budoucnu povedou naši říši ke slávě - kabátce plné medajlí a vyznamenání, jedna hvězda vedle druhé.
Jednoho dne bych chtěl být jako oni, i když je to ještě dlouhá cesta. Nikomu nemůžu přiznat, že se mi občas zvedá žaludek, když cvičíme a trénujeme - v předchozích jednotkách jsme vždy trénovali jen na loutkách, tady je ale všechno reálnější.
Ostatní si už zvykli. Já se svými pětatřiceti úlovky dost pokulhávám.

Merlin, like most of the inner circle, saw what went on in the 'concentration camps' the Inquisition got into the habit of building. He witnessed several of his friends being subjected to the Question and to the full rigor or the Punishment of Schueler. Any of that alone would have been a very, very sickening experience. All of it together left such an aftertaste, he could no longer bring himself to feel anything but grim satisfaction at every Inquisitor executed by Charisians. What scared him was that he wished upon them something far worse than a simple beheading or hanging.

Lidé se poměrně oprávněně bojí smrti, jeden neví, co bude a další to pro jistotu ani vědět nechce, protože potom nebudeme konečně mořit ovzduší naší maličkostí. Důkazem o tom, jak moc si přejeme zůstat navěky, jsou i falešná naděje alá upíři, že jednou potkáme nějakého Edwarda a staneme se jeho Bellinkou (popřípadě obráceně) a společně otrávíme život několika pokolením, než nás někdo zapálí, probodne a podobně.
Ale jiní z nás mají trochu… zvláštní náhled na věc, když se to tak vezme. Nechceme také umřít, nebo si přijít staří, tak zabíjíme ostatní lidi. S velikým potěšením…
Ale co, zabít je málo.

„Tak řekneš nám to, nebo ne?“ udeřil na ni výhružně ten vyšší.
„Ale já opravdu nic nevím!“ vykřikla zoufale a snažila se vykroutit ze svých pout.
„Když nic neřekne, budeme ji muset zabít,“ řekl tlumeně ten menší.
Ten vyšší po něm střelil pochybovačným pohledem. „Když ji zabijeme, tak nám neřekne už nic, ty osle!“
„Takže ji budeme mučit?“ zeptal se nadšeně ten menší.
„Nic jiného nezbývá...“ odtušil vyšší. Pak se otočil k tašce u svých nohou a vytáhl z ní nějaký malý elektronický přístroj.
Když uviděla, co to je, zamrazilo ji.
„Řeknu vám, co budete chtít, jenom ten epilátor nezapínejte!“

I just killed him a little. He didn't even bleed much, that's how sharp my tools were. I took the parts I wanted and then sewed him back together, you know?
I'm not some crazy psychopathic monster. I don't kill for fun, I do it because I need things. I usually sedate them, too, so they don't know what's going on, they don't feel a thing.
Only sometimes they piss me off, when they are truly evil - like that man who always parks so sloppily, with his car across the lines. Those I cut up while they can feel everything.

Jsou situace, kdy je partnerský vztah prakticky prvním krokem k vězení.
Jednou z takových situací je nakupování.
I když jsem žena, nakupování oblečení je pro mě horší než cokoliv jiného.
A když se k tomu přidá nakupování s partnerem, bývá na bolest hlavy a zoufalství zaděláno.
Navíc pokud máte pocit, že partner něco potřebuje, ale on ne, tak se snadno může stát, že návštěva obchodu bude na dlouhou dobu poslední.
Člověk může mít trpělivost, dobrou náladu a přesto bude mít chuť vzít nějaký ostrý předmět nebo klidně i tupý a tomu druhému prostě a jednoduše ublížit. Jinak řečeno – zabít málo.