DMD č. 27 pro 27. 4. 2013. Téma: Zabít málo

"Holky, mám těch našich kluků plné zuby!"
"Včera nechali vyhasnout kamna."
"Nevynesli popel."
"Nevyprali si ponožky a postavili je k ventilátoru."
"Zabít málo!"
"Mám lepší nápad - uklidíme jim pokoj!"
"Ses zbláznila, ne?"
Pokoj uklidily vzorně. Zametly a utřely prach. Ustlaly postele. Vynesly popel. Vypraly ponožky a pověsily je. Pokoj vypadal neskutečně dobře.
Ovšem palandy byly na tři patra místo na dvě, holínky tvořily v pokoji vodící čáru podél nápisu "Tudy se vynáší popel", kanady byly svázány za tkaničky ve vkusné girlandy rozvěšené mezi nejvyššími palandami a periodicky se střídaly s ponožkami.
"Zatracený ženský! Zaslouží si ... metál za nejlepší kanadu roku!"

Zabít málo, jak se zdálo,
zasloužil by tenhle ptáček,
po křídlech a po zobáku,
neboť našel ve všem háček.
V dobrých skutcích cestu ke zlu
na cinknutí zvonku,
spoustu živých přivésti chtěl snad až k žití sklonku.
Z místa činu často mizel v opeřence proměněn,
vždy byl za své skutky trestán ale nikdy doceněn.
Děti měnil na staříky, což byl pokus vědecký,
dovolte mi nyní přečíst můj posudek svědecký.
Chtěl být vládcem celé říše, žalobce zde pro soud píše,
a v pohádce filmové potvrzují králové.
Neodsuďme Rumburaka, na obranu říci stačí,
že měl chudák těžké dětství neboť chytl chřipku ptačí.

“He-he,” přiklapl notebookem ocasy. “To maj za to obrácené jabko.”
“Tohle za bordel v koupelně,” když jednoho hodil do pračky.
“No jo, ani ta data jim nepřijdou divná...” ušklíbl se a přiklopil druhého miskou.
“Odmrazují?!? Olejujou?!?” vběhl do kuchyně. Bohužel, uklouznuv minul oba.
Také je zavázal do ponožky -jedné z mála, které nerozkousali.
“Muehehe,” zasmál se, když vyměnil těsto za hroudu pružné gumy.
Také často natahoval klíček.
“Alespoň dáreček je dostane. ...škoda, že opravdu není nebezpečný.”
“To musíš takhle...” začal vysvětlovat hodiv palačinku na zem. Minul -trefuje se hůř, když to má vypadat nenápadně.
“...a teď vychlastal leštěnku na nábytek!”

http://a-totalita.livejournal.com/28623.html

Bylo krásné odpoledne. Seděl na břehu řeky, mžoural do sluníčka a v duši se mu, na něj nezvykle, začal usazovat mír.
"Ehm. My sme se ti přišli-"
Vrhnul na ně pohled, kterým je dostal ze své blízkosti.
"Tak ne."
Za deset minut přišli znovu.
"Podívej, my chápeme, že se můžeš-"
Znovu po nich hodil očima a přidal i kamínek, který ležel na břehu.
Prchli do bezpečné vzdálenosti a dali hlavy dohromady.
"Hele, co jsme ti přinesli!"
Zvedl se. Všichni ustoupili, ona dokonce zavřela oči.
"Zabít málo." pronesl Hulk.
"Ty oškubeš, vykucháš, upečeš. Pak já už nezlobit."
"Jak se škube slepice?"

„Kolik zbývá?“
„Dvacet minut. Pak dorazí ostatní.“
„Jdu na to.“
„Fakt ho chceš přefiknout?“
„Neptej se tak blbě!“
„Dobře. Jseš si jistej, že je to ten pravej?“
„Jestli to nevyjde, ublíží to jenom nám dvěma.“
„To zní logicky.“
„Navíc čím déle budeme čekat, tím je pravděpodobnější, že se oba zblázníme!“
„Tak jo. Přeřízni ho.“
Pekelný výbuch byl poslední, co na tomto světě slyšeli.
Pak se jejich uším naskytl zvuk skutečného pekla.
Near, faaaaaaaar, whereeeeeeever you aaaaare I believe that the heart does go ooooooooon...
„Tak červenej byl špatnej.“
„Doprdele. Myslel jsem, že smrtí to končí.“
„Jezzo, zabít tě je málo...“

Seděl jsem se doma a pracoval, když otevřela dveře a vřítila se dovnitř. Ani nepozdravila a už začala.
“Včera si nezamknul... A jak si to pověsil ponožky? Takle se to nedělá! Musíš to srovnat... Ani to nádobí neumeješ... Trička sis neuklidil...” a tak dál a tak pořád. No co mi zbývalo - já jsem prostě jenom ve vhodných chvílích přikývl, zatvářil se zahanbeně nebo omluvně. Trvalo mi teda několik vteřin, než jsem zaregistroval její oblíbenou větu uprostřed tohoto monologu.
“Opravdu, zabít málo...” řekla.
Rozzářil jsem se: “Tak alespoň to málo bys pro mě mohla udělat. Prosím...?”
V reakci potěžkala litinovou pánev...

„Autorský blok je pěkná sviňárna,“ zaúpí Steven Moffat. „Co teď?“
„Hmmm... co třeba zabít Roryho?“
„Zabít? Není to trochu málo?“
„A co jiného, Stevene? To ho jako máme zabít ve snovém světě, potom ho nechat probrat, potom ho znovu zabít... a třeba ještě by ho mohla pohltit trhlina v časoprostoru a vymazat z historie, co? Hahaha! Jo a pak by se mohl probrat jako plastový římský voják a dva tisíce let hlídat Amy. To by byl gól! A nakonec ho přenesem do minulosti a necháme zemřít na sešlost věkem. To by ale byla kravina!“
„Diktuj pomaleji, nestíhám...“
„Cooo? Stevene! Stevene!!!“

Bartoloměj van Helsingfors patřil mezi upírobijce, kterým se i přes rizikovost povolání podařilo dožít důchodového věku. Jelikož ho už zlobily klouby, rozhodl se, že si založí agenturu a bude velet zpoza stolu.
Netušil, jak mu to zacvičí s tlakem.
„Splnili jste úkol?“ sjel podřízeného pronikavým pohledem.
„Tak trochu…“ ošil se upírobijce v zácviku.
„Jak tak trochu?“ zasupěl a otřel si čelo kapesníčkem. „Copak se dá někdo zabít málo... nebo moc?“
„No… usekli jsme mu hlavu, ta se odkutálela… vysmála se nám, pak nám nabančil a odešel.“
„Nezdůraznil jsem snad, že je to Dullahan?“
A s takovým materiálem on má pracovat.

Tatjana vůči své pěstounce nechovala zášť a často snila, že ji Tamara jednou dokáže mít ráda.
Proto když viděla Tamaru osaměle klečet, snadno v sobě zabila to málo zadostiučinění z toho, jak se role obrátily. Přišla k ní a poklekla.
„Tamaro Ivanovno, já si bez vašeho souhlasu Sašu nevezmu,“ zajíkala se, když viděla zoufalství ženy, kterou až dodnes brala jako matku.
Tamara překvapeně vzhlédla. „Tatjano... mýlila jsem se v tobě. Tolik jsem ti způsobila, a přesto jsi mě jako jediná neopustila. Odpusť,“ řekla dojatě a poprvé Táňu objala. "Jsi moje dcera."
Pak stiskla Táně dlaň a pevně vyřkla svoje požehnání.