DMD č. 3. pro 3. 4. 2012. Téma: Kam se poděl hrdina?

Nejsem hrdina. Kdyby někdo psal o týhle době příběh, já bych v něm neměl ani štěk. Přinejlepším bych byl jeden z davu studentů, co pospíchali na snídani. A dobře tak; o mně není co psát.
Vím, že doba je zlá a že proti zlu je potřeba se postavit, protože samo nezmizí. Že není správné jen sedět a čekat, že všechno vybojují ti druzí. Přesto se k Brumbálově armádě ani k Fénixovu řádu nepřidám. Ne že bych byl natolik zbabělý nebo lhostejný. Jenže co umřel brácha, má mamka už jenom mně, a já se nesmím nechat zabít, aby nezůstala úplně sama.
A/N: Nevím, jak se jmenuje postava, co tohle říká. V knize o něm nic nebylo.

Delší přestávky mezi slovy jako kulisa doplňovala jeho klesající hlava. Trhla sebou, když dopadl bezvládně na stůl, aby se vzápětí začaly ozývat prapodivné zvuky, jež nazýval dýcháním.
Hnědovláska ožila. Konečně měla možnost podívat se na lahvičku v jeho ruce. Vzala ji, natočila k sobě a při pohledu na etiketu ztuhla.
„Přeji hodně štěstí, při hledání protijedu na blbost vašeho přítele,“ přečetla nahlas a střelila pohledem po zlomyslném lektvarologovi, který prošel s hůlkou skrytou za zády okolo.
„Kam se jen poděl hrdina?“
Hermiona zaslechla slova probuzeného a odevzdaně povzdechla. Zbláznil se.
„Ach, matičko zemi,“ pokračoval Ron.
„Ta, v růžích je má...“

Radka se protáhla v křesle a pomalu zavřela knihu. Hlavu měla plnou představ krvavé bitvy a především neohroženého hrdiny. Vždycky jako první se obětavě vrhal do nejlítějšího boje, čelil největšímu nebezpečí a svou statečností dodával odvahu spolubojovníkům. Byl prostě úžasný.
„Tati, věděl jsi, že Turské pole se jmenuje po Tyrovi, který tam padl při obraně Budče?“
Evžen zrovna zasazoval drobný ametyst do stříbrného kroužku a jen roztržitě přikývl.
„Všechny zachránil,“ zasnila se Radka. „Páni, někoho takového bych chtěla potkat.“
Evžen se na dcerku shovívavě usmál: „Dneska žádní hrdinové nejsou.“
Xénie se nadechla, ale nakonec neřekla nic, jenom nevěřícně potřásla hlavou.

„Chrabrého zachránce aby člověk pohledal. Teď je to samej hezounek, co k pořádné práci ani nepřičichl! Kdepak zabíjet draky. To možná spíš nějakou zeleninu. Každej druhej je trávožrout.“
Tfuj!
„Kdyby aspoň bylo koho porážet. Ti moderní zloduši nestojí ani za pendrek. Nikdo už nepozná padoucha od hrdiny. Všichni jsou stejný a je jich zatraceně málo. Naposled se staré škole přiblížil ten šikovnej kluk z Londýna. Kdyby tak nevypadal jako třináctiletý koťátko!“
Tfuj.
„No a co já? Od té doby, co mi vlastní babička vyrvala zlaté vlasy, nikdo o mě nestojí. Co naplat, království pohádek má daleko lepší zvuk než demokracie...“

„Je to v podstatě úplně jednoduchá operace. Stačí vzít do ruky tenhle ostrý předmět se dvěma hroty a vyhlídnout si na těle tu část, kterou je nutné odstranit…
Ale pane kolego, není vám snad dobře?
Ten rituál není nijak bolestný. Pacient nic necítí. Nebo se tak alespoň tváří.“
„Vždyť je v narkóze.“
„To sice ano, ale naši vědci tvrdí, že tento živočišný druh provádí údržbové operace velmi často, dobrovolně a bez uspání, "za živa".“
„Musíte s citem. Odhadnout, která část je zrohovatělá a tu odstranit. Stříhej… Pane kolego? Kam se poděl, hrdina? Kdo to kdy viděl, omdlévat při stříhání nehtů?!“

Leandros se potichu proplížil k alfovi do pracovny a zcela nenápadně zaplul za jeho křeslo. Možná by jeho počínání mělo mnohem větší úspěch, kdyby v tom křesle zrovna sám alfa neseděl.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat?“ otočil se András a tázavě se na vnuka zadíval. Ten si jen bez hlesu přiložil prst na ústa a zagestikuloval, aby se alfa otočil zpátky. Právě včas. Do místnosti vletěla osoba, po které by měli pojmenovat nějaký ošklivý tajfun, protože vítr, který se zvedl, když práskla dveřmi, odvál ze stolu všechna lejstra. Tvářila se nanejvýš naštvaně.
„Tak kde je, hrdina?“ vyprskla.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Zavířily bubny.
Generál obcházel zasloužilé bojovníky a připínal vyznamenání. Nepříliš nadšeně. V boji nasákli temnotou. Nedůvěřoval jim.
V hučení strojů si nikdo na nějakou slavnost ani nevzpomněl. Bylo příliš práce. Seděl v koutku, aby nepřekážel a nasával lidské hemžení. Přinášelo paprsek světla do jeho unavené mysli. Nerozuměl tomu, co dělají, ale věděl, čeho chtějí dosáhnout. Porazit tmu.
Kolem páky se shromáždili všichni, i on. Sotva se na ni všechny ruce vešly.
Za-tla-čit vzhů-ru...
Budoucnost je důležitější než minulost.
Válka skončí, život půjde dál.
Jedno vyznamenání zbylo. To nejvyšší. Někdo nepřišel.
Žádná škoda.
Po deseti letech se městské lampy znovu rozsvítily.